Dokázal jste si ve svých dvaceti letech představit, jakou budete mít kariéru?
Vůbec. Byla jiná doba, nebylo možné se fotbalem živit, to nebyla žádná profese. Tehdy mě prostě jen bavilo hrát fotbal, ale že s ním objedu celý svět, že se svým způsobem stanu slavným a že vstoupím do historie, to mě v životě nenapadlo. A jenom kvůli tomu bych ho ani nedělal. A pak se tak nějak samo vykrystalizovalo, že jsem měl fotbalový život krásný a slavný.
Tatínek vás prý v mladém věku hodně držel na řetězu. Dokonce tak, že jste neměl čas ani na děvčata…
A já se přiznám, že mě holky moc nezajímaly. Ani hospody. Já jsem žil jenom fotbalem. Denně jsem hrál pět, šest hodin plus jsem ještě chodil na oficiální tréninky. Kolikrát se mi stalo, že jsem měl rande a radši jsem šel s klukama hrát do parku… Pak se mě ta holka ptala, kde jsem byl, a já si musel vymýšlet.
Když vám bylo dvacet, psal se rok 1968. Byl jste na začátku kariéry, bez závazků. Napadly vás myšlenky na emigraci?
Nejsem ten typ dobrodruha, abych odešel do neznámé země, s neznalostí řeči. Navíc jsem byl fixovaný na mámu, tátu, sourozence, na prostředí tady.
A měl jste nabídky?
Měl, třeba z Rakouska nebo Belgie. Ale vždycky jsem je zavrhl. Strašně se mi líbí, jak to jednou komentoval pan Werich, když ho v Americe přemlouvali, aby za mořem zůstal. A on jim odpověděl, že to nejde, že tam s nimi nehrál kuličky. Tou krásnou větou vyjádřil přesně to, co jsem cítil i já. Byl jsem doma v Československu, nikde jinde bych se necítil tak dobře, i když bych se tam měl asi líp.
Mrzí vás, že jste hrál v době, která vám neumožnila vydělat si opravdové peníze?
Kladete si určité cíle, a pokud jich dosáhnete, kladete si vyšší a vyšší. Chtěl jsem hrát za Bohemku, hrál jsem za Bohemku. Chtěl jsem do nároďáku, hrál jsem v nároďáku. Nějaké jméno jsem měl a chybělo k tomu ještě to, abych měl šanci finančně zajistit svoji rodinu. Což se nedalo, takové podmínky tady prostě nebyly.
No a mrzí vás to?
Nejen já, ale všichni kluci jsme měli touhu na stará kolena přivydělat si někde v zahraničí. Je smutné, že nám to umožněno nebylo. Odešel jsem až ve dvaatřiceti, kdy mi tady skoro nedali kopačky, protože jsem byl starej, a já šel dobývat svět.
A dřív to fakt nešlo?
Od tehdejšího předsedy ČSTV Himla byly nastavené drastické podmínky na odchod do zahraničí. Po mistrovství Evropy 76 byl o nás obrovský zájem, komunističtí funkcionáři už to nemohli ustát, navíc potřebovali nějaké peníze, tak se to pomalu začalo uvolňovat. Jenže kromě brankáře Ivo Viktora, který se ale zranil, nebylo nikomu z nás dvaatřicet a neměli jsme padesát startů v reprezentaci. Až po bronzu z ME 1980 nás mohlo jít víc.
Na druhou stranu jste měl štěstí v životě. Třeba ve dvaceti letech, kdy jste měl vážný úraz…
Jo, málem jsem přišel o oko. V zimě jsem dostal do obličeje míčem s námrazou a strávil jsem dva měsíce v nemocnici. Doteď si pamatuju, jak jsem tam ležel ještě ve fotbalovém dresu. Podstoupil jsem složitou operaci, která naštěstí dopadla dobře.
Měl jste strach, že přijdete o svůj milovaný fotbal?
Ani na okamžik jsem si nedovedl představit, že by to nevyšlo. I ta touha po fotbale mě vedla k tomu, že se operace nakonec podařila. Ještě než jsem začal hrát naplno, už jsem mohl končit.
Netajíte se tím, že máte rád legraci. Jeden čas prý nebylo zrovna bezpečné vám telefonovat…
Původní nápad je od Suchánka s Genzerem. Když mi někdo volal, tak než jsem to vzal, místo klasického vyzváněcího tónu se spustil nahraný kvíz. Samozřejmě nefunkční, ale spousta lidí to brala vážně. Dostali tři možnosti a oni do toho křičeli cé, cé je správně! (smích). Myslím, že to bylo docela vtipné, ani nevím, jak mi to z telefonu zmizelo.
To chápu, že jste se bavil.
Ale mě baví vymýšlet takové věci, které by potěšily nejen mě, ale i ostatní lidi. Třeba ty, kteří třeba přes týden chodí do práce, tvrdě dřou, ale pak si mají o čem povídat v hospodě. To jsem se snažil nejen v životě, ale i na trávníku.
Vzpomenete si ještě na něco konkrétního?
V Rakousku jsem třeba dal neobvyklou branku, která byla vyhlášena gólem třicetiletí. Nebo vymyslet nějaké utajené přihrávky, udělat překvapivé věci…
Kulišárny…
Přesně. Něco, co člověk nečeká. To mě vždycky bavilo.
A myslíte, že to je přesně to, co českému fotbalu nyní chybí?
Absolutně. Od té doby, co skončil Horváth, to byl poslední mohykán, který byl schopen něco na trávníku vymyslet.
A na co ještě český fotbal trpí?
Talentů máme dost. Ale nějak se potom ztrácejí, zaniknou, nezúročí svoji kvalitu. Ono skutečně platí, že co se v mládí nenaučíš, to už pak nedoženeš. Měli by fotbalu věnovat všechno. Já když jsem byl kluk, věděl jsem, proti komu hrajeme deset zápasů dopředu, jak a s kým už jsme hráli a jak to dopadlo. Dneska se zeptám nějakého kluka, proti komu o víkendu hrajou, pokrčí rameny a prej já nevím. Mladým chybí zarputilost, drajv, aby dali fotbalu víc než jen zajít na trénink.
Dokáže vás vytočit, když vidíte dítě s mobilem nebo tabletem?
No, nelíbí se mi to. Připadá mi absurdní, když někdo řekne klukovi, že ho potrestá tím, když mu vezme mobil. Být po mém, musel by místo toho desetkrát oběhnout blok. Ale asi je taková doba, člověk to musí do určité míry tolerovat.
