Glosář – Někdy je docela zábavné, když se vám po zápase přimotají pod ruku třeba den dva staré noviny. A máte možnost konfrontovat realitu s tím, jak se k ní hráči stavěli před výkopem.
"Uvidíme, v jaké formě Němci budou. Zase si ale nemyslím, že jsou o x tříd výš než my. Kvalitu mají obrovskou, asi větší, ale zase nebudu říkat, že oni by museli mít špatný den a my nejlepší v životě. To zase ne," mínil před kvalifikačním utkáním Václav Kadlec.
Už bychom si to pomalu mohli zkusit nějak vyladit. Na Euru se ukázalo, že asi není nejlepší nápad celý měsíc před turnajem do hráčů hustit, že proti Španělům nebo Chorvatům snad skoro ani nemá smysl nastupovat, jak jsou nadpozemští. A teď to v kvalifikaci v Německu vypadalo zase trochu jinak, než jak měl kvalitu německých a českých reprezentantů z frankfurtské lavičky odpozorovanou citovaný český útočník.
Když jste (a ne že nejste) o třídu horší než protivník z absolutní špičky, není samozřejmě jednoduché najít způsob, jak té realitě čelit. Na Euru použil Pavel Vrba metodu před brankou zaparkovaného "autobusu", Karel Jarolím teď v Hamburku v úvodu zkusil odvážnější hru s vysokým napadáním.
Ale ve výsledku to působilo podobně, jako kdyby se ohnivě červené ferrari Michaela Schumachera v jeho nejlepší životní formě pokoušela na trati v Monze zablokovat multikára technických služeb okresního městečka někde zpod Krušnohoří.
Pozor! Mezi letním Eurem a aktuálně probíhající kvalifikací tu ční jeden zásadní rozdíl. Ve Francii měl Pavel Vrba k dispozici tým, s nímž mohl pracovat dva a půl roku, tým, který byl, řekněme, generačně na svém vrcholu.
Jak známo, po Euru skončil nejen Vrba, ale i hráči Čech, Hubník, Limberský, Plašil či Lafata. Takže pod českou vlajkou se teď za pochodu skládá v rozjeté kvalifikaci o MS 2018 cosi nového, ten organismus teprve poznává sebe sama a učí se, včetně trenéra Jarolíma. Lekce v Hamburku byla v tomto směru pro všechny jistě mimořádně poučná.
A to od "přednášejícího" Löwova týmu, který je naopak dokonale sehraný, na vrcholu sil, podle německých médií v lepší herní formě než na letním Euru. Češi umožnili Němcům, aby si užili exhibiční večer, navíc prakticky v suchém triku. Běhal za ně míč. Německé přihrávky cirkulovaly po hřišti neskutečně rychle, přesně, efektivně. Češi je pomalu ani nestačili sledovat, natož aby jim byli schopni efektivně čelit, nebo se jim v tom ohledu vyrovnat, to už vůbec ne.
Podle českých měřítek bez útočníka. A přitom s pěti
Od Eura 2004, ze kterého Němci odjížděli po porážce od Brücknerových náhradníků a v uších jim znělo posměšné "Auf Wiedersehen!" z úst českých fanoušků, prodělala tahle velká země na západ od našich hranic výrazný evoluční krok, je teď úplně někde jinde. Nejmodernější fotbal, který předvádí, se teď odehrává v úplně jiných souvislostech, rychlostech a dimenzích.
Dám příklad. V Česku neopomeneme donekonečna řešit, jestli hrát na jednoho útočníka, nebo na dva. Fajn, v tom, jak to v Česku hrajeme, to asi rozdíl je. Zatímco v tom vyšším, mnohem variabilnějším fotbalovém levelu, který předvádějí Němci, můžete klidně nastoupit bez jediného čistokrevného útočníka, protože když to hrajete tak dobře jako Löwovi hoši, pak tím, komu my říkáme útočník, může být v kteroukoli chvíli kdokoli ze zhruba pěti lidí na hřišti.
Už jen tím, že například tohle pochopí alespoň část fanoušků či glosátoři typu Ladislava Vízka, kteří při hodnocení současného fotbalu pořád uplatňují měřítka platná v osmdesátých letech minulého století, začneme možná pomalinku ukrajovat z té ztráty několika kosmických let, co teď český fotbal nejen na Němce nabral.
Němci logicky disponují obrovskou základnou, z níž ti nejtalentovanější míří do klubových akademií se špičkovou péčí, pracuje se v nich podle centrální metodiky a vše ústí do sportovně i marketingově úspěšného celku jménem bundesliga.
V Česku fotbal na vesnicích skomírá, případně rovnou umírá, základna přinejlepším stagnuje, regionální akademie se teprve pomalu začínají zakládat a už půlka lidí hudruje, že se v nich stejně budou jen krást krajské a státní peníze, to asi proto, že asociaci řídí lidé, kteří se netěší zrovna nejlepší pověsti. Ale protože se žádná revoluční vlajka na obzoru netřepetá, jsou s tím asi všichni uvnitř fotbalu ohromně spokojeni – a to by se pak holenkové neměli divit, že všechno zůstává při starém.
Ve středu zálohy jaksi došli lidi
Jistě, Karlu Jarolímovi teď takové úvahy v rozjeté kvalifikaci nepomůžou. Musí pracovat s tím, co má. S hráčským materiálem, který se objektivně pohybuje na nižší hladině fotbalového potenciálu než na té, kde surfují současní němečtí reprezentanti. A to ať už se bavíme o technických dovednostech, rychlosti, či mentalitě.
V dané situaci je pak o to bolestnější momentální absence Daridy, navíc když si trenér musí z notýsku odškrtávat ze zdravotních důvodů i řadu dalších jmen jako Frýdek, Šural, Pudil, Škoda, ale i Pokorný, Rada či Kalas, Zahustel, Vácha... Nemluvě o Rosickém, samozřejmě.
To se pak dostaneme do situace, kdy se na scéně objeví – simsalabim – Droppa. Nic proti němu, zrovna jeho představení bylo v Hamburku celkem slušné, ale jeho překvapivá nominace prostě jen ilustruje, jaká napjatá personální situace ve středu zálohy nastala.
Chápu trenéra, že na zápas v Německu chce asi pro jistotu přeci jen zařadit někoho, kdo už má na této úrovni kapku něco odkopáno. Což je například Pavelka. Ano, před rokem ještě v libereckém a následně i reprezentačním dresu zářil, ale od jarního zranění s prasklým žebrem ještě za národní tým, při vší úctě, dobře nezahrál. A to, co předváděl v Hamburku, byl zatím "vrchol".
Zatímco v kvalifikaci o Euro vystavovala stopku vždy třetí žlutá karta, v této soutěži už každá druhá, takže zrovna Pavelku už Jarolím bude muset do příštího utkání někým nahradit. Ale nejspíš by to udělal i bez žluté stopky.
Asi nemá moc smysl vozit se po jednotlivých hráčích. Když o něco jde, Suchý obvykle ztrácí klid a jistotu, Petržela na hřišti působil jako špatný vtip, ze šedi nijak nevystoupil Krejčí, kterému se přitom v italské Serii A daří a Bologna ho vyhlásila hráčem měsíce. Tady týmu nepomohl on, ani tým jemu.
Co si budeme povídat, největším pozitivem zápasu nakonec možná zůstává fakt, že skončil "jen" 3:0 pro domácí. Ano, Češi v závěru vstřelili i regulérní, ale neuznaný gól, ovšem po tom, co se na hřišti dělo, by se nikdo nemohl moc divit třeba ani výsledku 6:1.
Zažeňme deprese, je třeba zdolat Ázerbájdžán
A to by jednak ještě mnohem víc pošramotilo sebevědomí českého týmu, jednak by se mu to citelněji otisklo i do tabulky. Ačkoli je jasné, že ve skupině se hraje prakticky jen o druhé místo, i tak je velmi důležité, jak velký či malý výklep kdo od Němců dostane. Protože na rozdíl od soutěží UEFA, kde se při rovnosti bodů hledí při rovnání tabulky nejprve na vzájemný zápas příslušných týmů, v téhle soutěži je to jinak. Při rovnosti bodů je nejbližším srovnávacím kritériem rozdíl v celkovém skóre. Ano, nad 0:3 si samozřejmě nemůžeme úplně mlaskat, ale dobře víme, že to v Hamburku mohlo dopadnout i mnohem hůř.
Fajn, smiřme se s tím, že Němce asi hned tak ve fotbale neporazíme a MS v Rusku nejspíš nevyhrajeme. Pořád ale na obzoru není důvod, proč by se tam český celek nemohl dostat. Severní Irsko, Ázerbájdžán a Norsko jsou pořád, doufejme, na levelu, který by rozhodně neměl být mimo český dosah. A osm z devíti týmů na druhých místech v tabulkách půjde do baráže.
Vstupní remíza 0:0 se Severním Irskem české ambice moc nepodpořila, ale ani nezničila, v Německu se stalo – přiznejme si – to, co se dalo čekat. Jenže teď už éra veškeré tolerance končí. V úterý v Ostravě je pro plné zachování českých postupových ambic bezpodmínečně nutné porazit Ázerbájdžán. Což je tým, který vyhrál nejen v San Marinu, ale teď i doma nad Norskem. A kvalitu několika jeho reprezentantů jsme měli možnost před nedávnem ocenit, když v dresu Karabachu nastoupili proti Plzni či Liberci.
Sami se neporazí, český tým už musí zabrat naplno.
Facebooková stránka autora: Luděk Mádl - Aktuálně.cz
