Glosář – A hele, tak ono by to šlo, kdyby se chtělo. Jenže se chtělo trochu pozdě. Navzdory porážce 0:2 v Bulharsku fotbalisté Plzně útočili v odvetě play-off Ligy mistrů proti Ludogorci Razgrad na postup. Sahali po něm a nedosáhli, po remíze 2:2 se zase ocitnou jen v evropském poháru druhé kategorie.
Aviso nesmlouvavého průvanu v kádru zatuchlost a zlenivělost z kabiny Viktorie v mžiku vyhnalo. Jen mělo přijít mnohem dřív. Nejspíš už v květnu. Někoho maximálně tlak zdrtí, jiného vybičuje k maximálnímu výkonu. Viktoria Plzeň může mít na jedné straně pozitivní vjem z toho, že se pořád ještě k něčemu vybičovat dokáže. Jenže i tak platí, že na Ligu mistrů se podívá zase jen v televizi, cestou na zápasy Evropské ligy.
Šéfové klubu si teď musí drbat hlavy, že ony pověstné šrouby nepřitáhli mužstvu na až bolestivé maximum mnohem dřív. Šance zabezpečit ekonomicky klub na několik sezon dopředu tak byla promarněna, z dekadentních floutků se v nesmlouvavé bojovníky proměnili viktoriáni příliš pozdě.
Přesněji řečeno... Ono by to v odvetě proti Ludogorci Razgrad i stačilo, jenže to by Západočechům všechno muselo zacvaknout naprosto optimálně. Tedy bez vlastních chyb a bez omylů rozhodčích, světe, div se, tentokrát pomýlených v neprospěch Plzně.
A to se nestalo, takže se do zlaté brány Ligy mistrů vydala bulharsko-brazilská partička z Razgradu, a jak už bylo řečeno, Plzeň musí vzít zavděk přeci jen skromnějšími podmínkami Evropské ligy.
Ekonomický rozdíl mezi oběma soutěžemi je přitom zjevný. Startovné v Lize mistrů činů 12 milionů eur, v Evropské lize 2,4. Z play-off Ligy mistrů si Razgrad jako postupující nese dál 2 miliony eur, Plzeň směrem dolů "bolestné" 3 miliony eur, k tomu 0,4 milionu eur za úspěch proti Karabachu. Převedeno na českou měnu: jistě uznáte, že je rozdíl mít v kase 388 milionů, nebo jich tam napočítat "jenom" 156. (Přičemž každá další výhra v Lize mistrů činí 40 milionů korun, remíza třetinu. V Evropské lize lze dosáhnout jen na zlomek, zhruba čtvrtinu zmíněných bonusů.)
"Tak už jsme si na sebe vydělali!" Ta věta budiž prokleta
Dokonce i obvykle zcela nesoudní fanatici z řad plzeňských fanoušků museli uznat, že to, co jejich bohové předvádějí v úvodu sezony, není fotbal, ale holomajzna. Navzdory bezkrevným výkonům postoupila Viktoria tak trochu omylem a zásluhou neuvěřitelného štěstí přes Karabach. V tu chvíli měla jistou pohárovou sezonu a David Limberský pravil: "Ha ha ha, snad nás teď z Plzně nevyhází, když jsme si na sebe vydělali na další dvě sezony."
Ta věta je klíčová a mnohé prozrazující. Jednak to, že uvnitř klubu skutečně již nějaký čas existovalo téma hrozby říznutí do kádru plného starých pardálů, pamatujících ještě první, nejúspěšnější fázi "evropské" Viktorie Plzeň, která v letech 2011 a 2013 pod Pavlem Vrbou hrála i Ligu mistrů.
Jak prozrazují Limberského slova vyřčená v Ázerbájdžánu, tak konkrétně v jeho mysli došlo už tímhle (šťastným, spíš nezaslouženým) postupem přes Karabach k naprostému uspokojení a vnitřnímu sebeujištění na mylném předpokladu, že to, co bylo, bude pokračovat donekonečna, aniž by se muselo makat a opustit zajetý plzeňský model přípravy, prokládaný vysedáváním po hospodách a nezřízeným svlažováním hrdel nápoji nikoli minerálního charakteru.
A co se dělo po Karabachu? Domácí plichta s Bohemians, výhra na hřišti slaboučké Příbrami, pak už ale porážka 0:2 v Sofii s Ludogorcem, zrozená mj. po taktických chybách Hubníka a Limberského – a v sobotu šokující domácí prohra 0:2 se Zlínem.
Až ta majitele klubu Tomáše Paclíka a ředitele Adolfa Šádka probudila k akci "Dost vyčkávání, řízneme do toho". Do stadia "Chceme tě, jsme rozhodnuti" tak v tu chvíli dospěla jednání s Tomášem Poznarem (Zlín) a Martinem Zemanem (Sion). Pro oba jsou v Plzni připraveny tříleté smlouvy. Na hostování patrně přijde i albánský účastník Eura Ergy Kace z PAOK Soluň.
Tady jsou dveře, milé legendy, sbohem!
Jenže když někdo nový přichází, musí mu kdosi ze starousedlíků uvolnit židli. A tentokrát došlo i na legendy žijící na blaženém obláčku pocitu, že jsou nedotknutelné a ve Viktorii si budou vesele vegetovat nejspíš až do důchodu. Nové adresy se začaly hledat pro Daniela Koláře s Františkem Rajtoralem. A navíc také pro až čtvrtého útočníka v klubové hierarchii Jana Holendu.
Taková akce se nedala utajit a nejspíš ji vedení klubu ani moc netajilo. Jak jsme viděli, na ostatní zafungoval její zastrašovací efekt famózně. Byť postup už se z toho umolousat nepodařilo. Ale třeba od Milana Petržely neviděl nikdo takhle snaživý a koncentrovaný výkon léta...
Viktoria ještě před pár dny? Rozvláčná rozehrávka, tým rozcáraný po celém hřišti, všechno pomalé, bez nápadu, bez šancí.
Viktoria v odvetě proti Razgradu? Obranná linie vysunutá do vysokého postavení, tím pádem "zúžené hřiště", to znamená všech deset hráčů v poli poskládaných na co nejužším pruhu hrací plochy. A víc lidí na menším "fleku" znamená větší zahuštění prostoru, násobně větší počet osobních soubojů a logicky možnost nasazení presinku. No a světe, div se, viktoriáni jako polití živou vodou ty souboje podstupovali, díky maximálnímu nasazení a důrazu je vyhrávali a z toho pramenila jejich převaha generující od začátku brankové příležitosti. Simsala bim – už v 7. minutě vedla Viktoria po Ďurišově perfektním náběhu na centr od rohového praporku 1:0.
V tu chvíli všem naskočily do hlavy snadné počty. Na to, aby si vynutila prodloužení, potřebovala Viktoria vyhrát 2:0, na postup 3:0. Při takhle rychle vstřeleném gólu to najednou nebylo nemožné.
I Danielu Křetínskému, bossovi konkurenční Sparty, se v danou chvíli možná trochu zamžily brýle a stáhlo hrdlo, protože start Plzně v Lize mistrů a posílení její ekonomické situace by Letenským zase trochu víc zkomplikovalo život.
Jenže ta smyčka se zase brzy uvolnila, to když si vzal slovo pan Limberský, co už si na sebe přece vydělal v Baku. Už se zdálo, že nebezpečně se rozvíjející akci Ludogorce típne. Jenže "machr Limba" vzápětí nalil balon dalšímu protivníkovi – a bylo to 1:1.
Na "kdyby" mohla Plzeň postoupit. V reálu to nezvládla
Vstřelená branka na hřišti soupeře znamená v pohárových počtech moc. A Plzeň v danou chvíli věděla, že prodloužení se hrát nebude. A že k postupu potřebuje vstřelit další tři góly. A to za 73 minut.
Co je důležité: v průběhu akce vrcholící vyrovnávacím gólem na 1:1 zahrál Cafú rukou. Kopl si ji na ni sám, ale nikoli při odkopu balonu, což pravidla tolerují, ale při zpracování balonu.
Celkově v utkání velmi tápající španělský sudí Alberto Mallenco to ale jako přestupek, kvůli kterému by měl přerušovat hru, neposoudil. Nebo to celé dobře neviděl, bohužel stejně jako pět dalších do utkání nasazených rozhodčích. Bohužel pro Plzeň. Kdyby rozhodli správně podle pravidel, tahle branka platit neměla.
Jenže znáte to. Kdyby, kdyby, kdyby...
Kdyby pak Ďurišovu parádní ránu nevytáhl brankář Stojanov zrovna do tyče a kdyby sudí uznali v 60. minutě Bakošovi zcela regulérní gól a nevymysleli si odpískaný ofsajd, tak by Plzeň do Ligy mistrů dost možná postoupila. Protože v 64. minutě už Matějů skóroval tak, že ani rozhodčí neměli námitek.
Plzeň ovšem potřebovala vstřelit ještě dva góly a měla na to 26 minut. Logicky pak hrála na absolutní riziko – a nebezpečí brejků bulharského týmu se tím násobilo. V 68. minutě zabránil Matějů vyrovnání na 2:2 tak trochu zázrakem, v samotném finiši utkání, kdy už Plzeň hru otevřela úplně, pak už druhá gólová střela do její sítě vskutku padla, ale to už bylo jasné, že se viktoriánům naplnění jejich touhy mezi prsty prosmýklo.
I proto, že ta touha nebyla ještě před týdnem dostatečně silná. Až v úterý večer. A to už bylo pozdě.
Vidíte, co to s lidmi provede, když se jim sáhne na existenci. Ve srovnání s pokutami a s bububu, jež přišly po ligovém finiši.
Signálem ke změnám měl být už debakl v Edenu
Pokud by někdo točil pokračování filmu Ještě větší blbec, než jsme doufali, pak by Limberského etuda s volantem mohla volat po přeobsazení hlavní role, v níž se původně trápil Luděk Sobota
Však si vzpomeňte, Plzeň i po domácí porážce s Jabloncem získala podruhé v řadě mistrovský titul a 31letý Limberský, s výrazem pubertálního fracka a za mohutného povzbuzování generálního ředitele klubu Adolfa Šádka, pěkně fanfarónsky znovu točil volantem, aby všem ukázal, že má celý svět opravdu na háku. (Jeho alkoholicko-řidičskou story, která ho k tomu inspirovala, snad už není potřeba vysvětlovat donekonečna.)
Následovalo závěrečné ligové vystoupení v Edenu a porážka 0:5. Tam Šádek najednou zbledl jako křída. Ale nic neudělal. Až teď, když už bylo pro Plzeň pozdě.
Uvidíme, jestli bude kupříkladu Adolf Šádek v Plzni i napřesrok, nebo jestli zamíří jinam. Třeba se mu tvář prokrví zrovna tam, kde v květnu tak zbledla, kdo ví. Stejně tak se nechme překvapit, kde za rok bude David Limberský. U jeho parťáků Daniela Koláře a Františka Rajtorala to vypadá na Osmanllispor, respektive na Norimberk či snad Nordsjaelland, u Jana Holendy pak na ruskou Tulu, Slovan Bratislava či nějaké české angažmá.
Podstatné ale je, kde bude kupříkladu za pět let Viktoria Plzeň. Je otázkou, jestli udrží "level" jednoho ze dvou nejlepších klubů v zemi, nebo zda klesne o patro níž, někam k Boleslavi či Liberci. Případně jestli se propadne do své původní pozice regionálního "jojo klubu", co se komíhá mezi první a druhou ligou.
Záleží na tom, co si v Evropě uhraje. A a od toho se odvine, jestli bude moci držet po kupě dvě elitní jedenáctky (tedy alespoň podle jmen a výše příjmů), nebo jenom jednu. Anebo zda už na hvězdné platy jednoho krásného či ošklivého dne prostě mít nebude.
Mladí hráči jako Aleš Matějů či Jakub Hromada naznačili, že v nich může ležet docela zajímavá budoucnost. Co naopak donekonečna naznačuje David Limberský, už se mi nechce opakovat pořád dokola.
V Plzni si tu správnou cestu musí vybrat. Oni dokonce vědí, která je správná. Už na ni i nakročili, byť (příliš) dlouho váhali. Teď jde o to náležitou ráznost a přímost nastoupeného kroku udržet. A nehodit tam zase zpátečku.
Facebooková stránka autora: Luděk Mádl - Aktuálně.cz
