Glosář - Útočník pražské Sparty David Lafata se stal Fotbalistou roku 2014. Ocenění si zaslouží a je zcela namístě mu k němu pogratulovat.
Na druhou stranu se mi ježí zbytky vlasů na hlavě, když hned po ránu v České televizi slyším kolegu Davida Kalouse a jeho myšlenku: "Konečně! Konečně zase v anketě zvítězil fotbalista z české ligy, a to je snad dostatečně pádný důkaz o tom, že není tak špatná, jak si někdo myslí."
Bože můj, vždyť drtivé vítězství 33letého fotbalisty z české ligy je přece právě naopak nad slunce jasnějším důkazem, že český fotbal už prakticky nedokáže produkovat individuality, které by byly konkurenceschopné, natož úspěšné na mezinárodním poli. A to podle mě není zjištění hodné jásotu.
Mezinárodní scéna, to je měřítko, které musíme mít pořád na zřeteli. A pokud se soustředíme jen na náš český píseček a budeme si libovat, jak je na něm ten a ten dobrý, bude to prosím pěkně začátek konce.
Jak už jsem zmínil, nechci nikterak zlehčovat či zpochybňovat úspěch Davida Lafaty, byť si to tak bohužel mnozí budou vykládat, což mě mrzí. Ale na rozdíl od jiných jsem přesvědčen, že k jásavému A je zapotřebí vždycky říkat i to méně radostné, ale bohužel neméně pravdivé B.
Lafata, pracovitý stroj na české góly
Takže nejdřív to A. V podmínkách české ligy je David Lafata dozajista zcela mimořádným hráčem. Jeho góly posunuly Spartu po nějakém čase opět k titulu, dokonce k českému "treble", neboť tým z Letné získal též domácí pohár i superpohár.
Navíc je Lafata velmi pracovitý hráč, o čemž svědčí i fakt, že se ke své největší slávě propracoval po třicátém roce věku.
Vždyť třeba před deseti lety by nikoho absolutně nenapadlo uvažovat o tom, že by snad zrovna Lafata mohl někdy být Fotbalistou roku. Ani jeho ne. Jak sám přiznal, na takovou metu nikdy ani necílil.
No vidíte. A teď v anketě o nejlepšího fotbalistu země posbíral 758 bodů, a předstihl tak o "parník" druhého Pavla Kadeřábka (270) a třetího Tomáše Rosického (244).
"Prásknu" na sebe, že se na můj anketní lístek do první pětky vůbec nevešel: 1. Rosický, 2. Kadeřábek, 3. Darida, 4. Čech, 5. Dočkal.
Přišlo mi víc, že Rosický, byť jako jen zřídkakdyhrající náhradník Arsenalu, vyhrál slavný FA Cup, že Kadeřábek v roce 2014 zaznamenal obrovský výkonnostní skok, že Darida je lídrem bundesligového týmu, Čech chytal semifinále Ligy mistrů a Dočkal i z pozice záložníka střílel góly v pohárech i v reprezentaci.
Nicméně triumf Davida Lafaty plně respektuji a beru ho jako ocenění za celou jeho kariéru, ve které ve 333 ligových zápasech nastřílel úctyhodných 149 gólů. Navíc je to slušný, charakterní člověk. A to říkám s plným vědomím toho, že zrovna před týdnem v duelu s Teplicemi učinil onu pověstnou výjimku potvrzující pravidlo.
Za své herecké vystoupení s nahraným pádem schytal oprávněnou kritiku. A zaslouží si za to jistě i trest také od disciplinární komise. Ale obávám se, že ten nejhorší už si "vyžral" v předstihu.
Malí kluci po celé republice se teď diví, jak mohl cenu dostat ten pán, co před týdnem odsouzeníhodně filmoval a v sobotu hrál proti Lotyšsku takovou tužku. Jen složitě jim teď budete vysvětlovat, že se koncem března 2015 předávají ceny za rok 2014. A že na jedno nefér škobrtnutí a jeden nepovedený zápas se ve fotbale rychle zapomíná.
Ale sám David Lafata, právě proto, že je uvnitř opravdu slušný člověk, se po té týden staré herecké etudě cítil na předávání cen v pražském Hiltonu viditelně poněkud nesvůj. Kdyby toho skoku plavmo nebylo, užil by si chvíli svého životního triumfu nejspíš ještě mnohem víc, radostněji a intenzivněji.
Nicméně, je namístě, abychom ten jeho ojedinělý ústřel právě v tuhle chvíli z hlavy vytěsnili a k jeho velkému úspěchu mu ještě jednou upřímně poblahopřáli. Zaslouží si ho.
Tak a teď to B. To už bude méně příjemné čtení.
Mezinárodní třídu Lafata nepotvrdil
David Lafata je sice českou hvězdou, ale bohužel i v tom významu, že pouze českou, veskrze provinciální hvězdou.
Na krátkých zahraničních angažmá ve Škodě Xanthi ani v Austrii Vídeň se příliš neprosadil. Svou úctyhodnou střeleckou sbírku dal dohromady především v méně náročném, českém prostředí, v ležérnějším tempu hry, ve kterém vyčnívá.
Je mi líto, ale v Premier League nebo v italské Serii A by prostě nezářil.
Ano, vím, že dokázal vstřelit gól i na Chelsea. A to je po mém soudu, společně s hattrickem do sítě Malmö, jeho nejzdařilejší počin na mezinárodní scéně. Bohužel ani ten zmíněný hattrick Spartě k postupu do Ligy mistrů nestačil, v odvetě už se totiž Lafata ani jeho spoluhráči neprosadili.
A dodejme, že švédský mistr pak v hlavní soutěži pouze paběrkoval, když si připsal jen tři body za výhru nad Olympiakosem a nastřádal celkové skóre 4:15.
Že předtím Lafata nastřílel 5 gólů v jednom utkání Levadii Tallinn, je samozřejmě hezký zápis do klubu přátel kuriozit, ale důkaz mezinárodní kvality nikoli. O něco hodnotnější už jsou dva góly Bernu, navíc v Evropské lize přidal i 3 góly zoufalému Slovanu Bratislava.
Ano, v reprezentaci Lafata byl u vítězného podzimního tažení. To je pravda, pracoval pro tým, který kráčel od vítězství k vítězství. Ale gól vstřelil jen v Kazachstánu. V národním celku nasbíral za celou kariéru dohromady 8 zásahů, z toho ale jen 4 v soutěžních utkáních. Hned dva ve své premiéře pod Brücknerem proti Walesu, pak pod Bílkem jeden Maltě. A teď ve zmíněném Kazachstánu. Je to důkaz mezinárodní třídy? Bohužel ne.
Po sobotní remíze 1:1: s Lotyšskem pronesl Tomáš Rosický jednu ohromně důležitou větu: "Nemůžeme si myslet, že někoho přehrajeme fotbalově."
A dodal: "Přitom ten první poločas tak vypadal. Byli jsme všude o krok pozdě. Takové to nadšení a obětavost z minulých zápasů tam vůbec nebylo. Je to pro nás taková facka, ale musíme to brát jako obrovské poučení."
Po podzimu, kdy se nasbírala čtyři kvalifikační vítězství ve čtyřech zápasech, všichni, přiznávám, že částečně i včetně mě, podlehli mámení, že už tu zase máme reprezentaci jako za Brücknera. Podlehli mu bohužel všichni, fanoušci, samotní hráči a tak trochu i trenér Pavel Vrba.
Málo se upozorňovalo na to, že výhra s Nizozemci přišla v posledních vteřinách se štěstím. Nebo že v Turecku Čechy nebývale podržel chybující rozhodčí. Ale mužstvo se sérií úspěchů nastartovalo a zejména herní projev v utkání s Islandem byl pastvou pro oči, kdy Vrbovi hoši včetně Lafaty chvílemi vozili soupeře na hodně rychlém kolotoči.
Jenže pár měsíců pauzy stačilo na to, aby herní vášeň vyprchala. A abychom se utvrdili ve falešném domnění, že za českou reprezentaci hrají světoví hráči. Stačil zápas s Lotyšskem, abychom si znovu připomněli, že takový tam v poli pobíhá jen jeden a jmenuje se Rosický.
Talentem roku stoper. I to o něčem svědčí
Může se zdát, že tematicky zcela odbíhám od Davida Lafaty, ale ono to všechno souvisí. Lafatovo fotbalové umění je sice nesporné, ale prostě má svoje limity, u něj zejména rychlostní. Stejně tak jsou limitované schopnosti Krejčího, Dočkala a dalších, co se v utkání s podceňovanými Lotyši chvílemi pěkně topili.
Nic proti Janu Baránkovi, sám jsem ho také volil, ale i fakt, že Talentem roku je v Česku stoper, také o něčem svědčí. A že se v téhle anketě objevil na třetí příčce teprve 17letý Václav Černý, co hrává za mládežnické týmy Ajaxu, pak svědčí o dvou věcech: že je Černý opravdu pronikavým talentem, ale také o tom, že nabídka hráčů kolem 20 let je vpravdě zoufalá, když je trumfne 17letý klučina.
Co pár týdnů před evropským šampionátem "předvádí" česká jedenadvacítka, to jsme měli možnost vidět v trapném představení proti Anglii...
Když to shrnu: David Lafata je po zásluze českým fotbalovým králem. Ale ta říše, v níž panuje, je teď na evropské fotbalové mapě spíš trochu zastrčenou provincií. A to přes to, že v kvalifikační tabulce Eura nastřádala už 13 bodů po 5 zápasech a že mezi 24 účastníků turnaje nejspíš postoupí. Do té lepší evropské poloviny snad ještě patříme. Ale to je asi tak všechno.
Facebooková stránka autora: Luděk Mádl - Aktuálně.cz
