Český tým se naposledy zúčastnil mistrovství světa v roce 2006 v Německu, před tím ještě za federace šampionátu 1990 v Itálii, to je hrozivá prodleva šestnácti let. Letos v Kataru nebude, nejbližší příležitost přijde za čtyři roky, tedy v roce 2026. Cyklus se tedy nepříjemně protahuje. To je hodně nelichotivý obraz naší reprezentace…
Někdo může namítnout, že se od rozpadu federace zúčastňujeme všech mistrovství Evropy, přitom takových týmů není mnoho, loni v Anglii jsme se probojovali do čtvrtfinále. Že to není taková ostuda, akorát máme špatně nastavený model přípravy? To odmítám.
Když tohle připustíme, pak začneme probírat, proč se neletělo podle plánu, jestli hráči neměli náhodou nevhodné obutí. Hledat zástupné příčiny by bylo to nejhorší, co by nás mohlo potkat. Další neúspěch v kvalifikaci mistrovství světa je otázka pro lidi, kteří český fotbal řídí. Kam ho chtějí směřovat, jakým směrem se ubírat, jaké si dát cíle. Kdo má mužstvo vést, jaké si má vybrat hráče. Jasně nastavené priority mi chybějí.
Když nalosovali základní skupinu, hned jsem tvrdil, že je Belgie nad naše momentální síly. To se i ukázalo. Hrála si svoji soutěž, konkurenci nenašla. Mě jen zarazilo, že jsme nebyli schopni porazit některý z týmů, který měl rovněž za cíl postoupit na šampionát. Skončili jsme třetí, díky Lize národů jsme dostali další šanci v baráži. Na jedno utkání na švédské půdě.
Vybraní kluci udělali, co mohli, nač stačili. Oceňuji defenzivu, nejen obranné řady, celého mužstva, až po útočníka Jana Kuchtu. To však bylo na úkor ofenzivních záměrů. Přesto jsme skórovat mohli, nějaké šance jsme si vytvořili.
Za mne gól, který vstřelil Kuchta po rohu, byl regulérní. Rozhodčí ho po konzultaci s videem neuznal, pro faul Jakuba Brabce. Ano, měl při výskoku před sebou ruku, ale kam ji má dát? Když jdeš do výskoku, někde ji musíš mít, neschováš ji. Automaticky letí nahoru, jinak nevyskočíš. To bychom našli porušení pravidel v každém osobním souboji a jen se divím, že tohle vadilo anglickému rozhodčímu. Takových soubojů jsem v pokutovém území zažil za svou kariéru stovky. Obranných i útočných. Podle mého naprosto regulérní gól.
Cítil jsem mezi fanoušky naději, že po několika hluchých letech zase máme hráče, kteří se prosazují v nejsilnějších evropských ligách a zajímavých klubech. Díky nim se nároďák zvedne a konečně postoupí na světový šampionát. Já optimista nebyl. Je jich totiž zoufale málo. Pět, sedm, prostě málo. Muselo by jich být patnáct, dvacet, aby se to příznivě projevilo.
Musíme si uvědomit, že hráč získal angažmá v kvalitní evropské lize z nějakého důvodu. V jednom utkání se může podařit, že absenci této kvality mužstvo zvládne, nahradí je jiní, nebo se prosadí týmově. Ale dlouhodobě to nelze.
Začněme od brankáře. Tomáš Vaclík je pořád výborný, ale chytá řeckou ligu. To je na reprezentaci nedostatečné. Kdyby zůstal ve španělské nebo přešel do anglické či německé, bylo by to něco jiného.
Milan Fukal
Věk: 47 let
Někdejší důrazný stoper. Se Spartou získal dva ligové tituly, skvělé jméno si udělal v německé bundeslize, kde strávil celkem šest sezon - nejdříve v Hamburku, pak v Borussii Mönchengladbach. Za národní tým nastoupil k 19 reprezentačním zápasům.
Stoper Brabec předvedl proti Švédsku výborný výkon, překvapil mě, ale to samé - řecká liga. Vzdychalo se po Tomáši Kalasovi, ale pro mě to není hráč, který by odpovídal požadavkům na evropskou úroveň. Osmnáctý tým druhé anglické ligy, to není záruka výkonnostního růstu. Diskutuje se o Ondřeji Čelůstkovi. Vidíme ho ve Spartě, pronásledují ho zranění, nevyrovnané výkony. Když budeme mít za tyhle hráče náhradu, vůbec se o nich nebudeme bavit, pokud pro zranění vypadnou z nominace.
Totéž na krajích obrany. Až bude Vladimír Coufal zdravý, určitě bude opět patřit mezi výrazné osobnosti. O tom nepochybuji. Když ho jistil Pavel Kadeřábek, neměl trenér problém. Ať nasadil do systému jednoho či druhého, splnili jeho představy. Teď však nikoho dalšího za nimi nemá. A takhle bych mohl pokračovat po dalších postech.
I když domácí ligu vůbec nepodceňuju, my jsme se spokojili s přesvědčením, že hráči z ní na nároďák stačí. Není tomu tak. Kdyby působili v zahraničí, v silné soutěži, zažívali by těžké zápasy na úrovni reprezentace každý týden. To je přece moc velký rozdíl.
Vůbec bych nepřipustil diskusi, zda odvolat trenéra Jaroslava Šilhavého. Nastoupil nějakou cestu, má u sebe lidi, kterým věří, a dovedou vzájemně spolupracovat. Kdybych já rozhodoval o jeho budoucnosti, zvedl bych ruku, aby pokračoval. I nároďák potřebuje na budování nějaký čas, každý trenér má nějakou představu, co hrát, koho si k tomu vybrat. To se nepodaří za tři měsíce.
Nejhorší je, že nikdo z vedení jasně neřekne: Tohle je trenér, kterého jsme vybrali, dali mu na delší čas důvěru a další diskuse se nevedou. Musí přece svého vyvoleného chránit! Přitom já už před baráží slýchal spekulace, že má přijít Ivan Hašek, ať zápas dopadne jakkoli. Tohle přece nejde!
Pak se nemůžeme divit, že nám uteklo další mistrovství světa.
