Jaká byla před 20 lety sezona, kdy jste byl v lize králem střelců?
Životní, lepší jsem neměl. Už v roce 2000, kdy jsme byli v lize nováčky, se mi podobně dařilo, ale to bylo jen na podzim. Ten ročník 2002/03 se mi povedl celý. Sešla se dobrá parta kluků, výborní fotbalisté. Byli jsme malý klub, všechno to fungovalo tak nějak v pohodě.
Byli jste se Synotem štika ligy, dokázali jste si vyšlápnout na velké kluby. Působili jste i v pohárové Evropě.
Rád na to vzpomínám. Hráli jsme sice jen Intertoto, což byla slabší soutěž, ale i tak to byly krásné zážitky. Pro nás ze Slovácka byla trochu neznámá, když jsme měli hrát na velkých stadionech, třeba v Rennes nebo Wolfsburgu. Většinou jsme dostali příděl, ale i tak to byla hezká zkušenost. (úsměv) Za Teplice jsem si později zahrál poločas na Celtiku, to bylo úžasné.
Myslel jste si před 20 lety i na reprezentaci? Byť tam byla v té době ohromná konkurence.
Byla strašně silná. Nedvěd, Koller, Baroš. Za trenéra Chovance jsem měl dokonce přislíbený jeden zápas, ale ten se pak zrušil. Jednou jsem byl ještě v nominaci jako náhradník, a to je všechno. Člověk to musel brát, ti kluci hráli v nejlepších klubech v Evropě. V dnešní době by to bylo asi jednodušší.
Jenže váš vzlet se právě v létě 2003 zastavil. Měl jste mnoho nabídek, ale ze Synotu jste neodešel. Co se stalo?
Nabídek bylo opravdu spoustu, ale pan Valenta (Ivo Valenta, v té době šéf 1. FC Synot, pozn. red.) mě nepustil. Už v polovině sezony 2000/01 jsem měl nabídku do Spartaku Moskva, to bylo za extrémní peníze. Byl jsem i na testech v německé Chotěbuzi, ani tam to nedopadlo. Je to škoda, takový je ale život.
O co šlo? Proč vás Valenta nepustil?
Už se v tom nechci moc pitvat, jestli v tom měli prsty i další lidé… Synot v té době nepotřeboval peníze, měl jich dost. Klub nabídky neřešil, řekl, že mě nepustí, a konec.
Vy jste natruc odmítal za Synot hrát a trénoval na čas individuálně. Vyčítal jste si to zpětně?
Myslel jsem, že to bude mít nějaký efekt, ale nemělo. Nikdy nevíte, kam to dál povede. Kdybych to věděl, zůstal bych v Synotu. Osobně toho nijak nelituju, i když si říkám, že to nejspíš bylo špatné rozhodnutí.
Pak jste si zranil koleno a kariéra nabrala smutný směr.
V Brně jsem se jakž takž dostával do pohody, šel jsem tam z Teplic na hostování. Jenomže přišlo přetržení křížových vazů a rok jsem nehrál fotbal. Už bylo těžké se do toho dostat, nepovedlo se mi to.
Jak se teď, dlouho po konci kariéry, díváte na řeči, které o vás někdy šly? Že fotbalu nedáváte sto procent a hřešíte na velký talent.
To je těžké, individuální. Každý hráč ví, co v tréninku potřebuje a co ne. Trenéři měli svůj pohled, že bych tomu měl dát více, ale já jsem to tak necítil. Navykládá se spoustu věcí, důležité je to, co se děje na hřišti. Trénovalo se taky úplně jinak. Dnes je vše s balonem, na hřišti. Nás honili po kopcích, v zimě ve sněhu.
Trenér František Komňacký kdysi vzpomínal, jak jste tajně chodíval kouřit. Cigarety tedy byly jednou z neřestí?
Určitě. Nebyl jsem sám. Ale vždycky když byl nějaký průšvih, chytili u toho mě. Pokaždé jsem se do toho nějak namotal. Pamatuju si, že párkrát nás trenér Komňacký na benzince nachytal. Žádné velké postihy za to si ale nevybavuju.
Platí, že nyní stále pracujete jako pošťák?
Ano, naložím si ráno balíky a rozvážím je. Většinou to trvá do jedné nebo do dvou. Když se to člověk naučí, jde to rychle. Řídit mě baví, je to práce, ve které mám určitou volnost. Nestojí nade mnou někdo, kdo by mě neustále kontroloval. Rozvezu si balíky a mám hotovo.
Kdysi jste měl vinotéku. Tu jste zavřel?
Měli jsme to s manželkou, pěkných pár let ve Starém Městě. Tehdy toho bylo málo, jenže dnes je to na každém rohu nebo v každé trafice. Přišla velká konkurence, vykašlal jsem se na to a našel jsem si normální práci.
Do toho stále hrajete fotbal na krajské úrovni v Ořechově u Uherského Hradiště. Dokonce jako hrající trenér?
Jsem tam tak vedený, ale už se do hraní nechci tolik tlačit. I když stejně vím, že přijde situace, kdy nás bude málo a hrát budu. Kluci mají na začátku sezony elán, pak se to drolí. V Ořechově ale chodí docela stabilně.
Jak se vám s klubem daří?
Jsem v Ořechově už sedm let, hrajeme I. B třídu, byli jsme i v I. A třídě. Většinou se pohybujeme na špici, kolem druhého místa. Hodně kluků by mohlo hrát i výše, ale jsem rád, že jsou u nás.
Říkal jste, že se nechcete do hraní tlačit, ale je to tak, že se končí těžce, pokud vám to na hřišti stále střílí?
Před rokem to tak ještě bylo. Teď jsem měl dlouho zdravotní problémy s chodidlem, nemohl jsem hrát. Přijde chuť, že by člověk chtěl, ale v tomhle věku trvá rehabilitace celý týden. Jste dobitý, bolí vás kotníky a achilovky. Pak přijdete k hřišti a už zase chcete. Až zjistím, že už na to nemám a překážím jim tam, tak skončím.
