Šestadvacetiletá rodačka z Čierneho Balogu během přípravy na novou sezonu přiznala, že stále cítí zklamání ze světového šampionátu, kde poslední ranou přišla o zlatou medaili z vytrvalostního závodu.
"Bude to bolet až do chvíle, než to napravím," uvedla v rozhovoru šestá žena celkového pořadí uplynulého ročníku Světového poháru a držitelka magisterského titulu z Právnické fakulty Univerzity Mateja Bela v Bánské Bystrici.
Před pár dny jste dávala na sociální sítě video z tréninku, dost ostrého, ke kterému jste připsala "R.I.P. my legs". Jak se tedy momentálně cítíte, jak probíhá příprava a jak moc je pro vás náročná?
Samozřejmě to teď bolí, ale jak se říká, těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Uvidíme, jestli to bude platit i tuto sezonu. Nicméně příprava zatím probíhá podle plánu. Nemuseli jsme moc tréninků rušit nebo měnit kvůli počasí, takže jsem odtrénovala všechno, co jsem měla.
Zintenzivňuje se příprava v průběhu let tím, jak rostou vaše ambice? Nebo je to - co se týče náročnosti - pořád podobné?
Těžko říct, trénink se musí vždycky upravovat citlivě podle situace a aktuálních pocitů. A rozhodně to není tak, že čím víc si na sebe naložím tréninků, tím pak budu lepší. Tak to nefunguje.
Když se bavíme o vašich ambicích, někde už jsem zahlédl prohlášení, že cílem v nové sezoně bude umístění v nejlepší trojce Světového poháru a také zisk medaile na světovém šampionátu v Anterselvě. Platí to?
Samozřejmě jdu do sezony s těmi nejvyššími cíli. Ale není to žádné závazné vyhlášení, že to splním. Uvidí se, jak se sezona bude vyvíjet, jestli budu zdravá a ve formě. Když to tak bude, tak by vše mělo směrovat k tomu, že budu pomýšlet na ty nejvyšší pozice. Ale není to automatické. Tak jako byla minulá sezona skvělá, tak tahle taková být nemusí. Hodnotit můžu až po ní.
V poslední době hodně velkých hvězd končí (Koukalová, Dorinová-Habertová, Domračevová, Kuzminová, Dahlmeierová, pozn. red.). Cítíte to tak, že by konkurence nemusela být tak tvrdá a široká jako v minulosti?
To se nedá říct. Viděli jsme i v minulých letech, že když někdo skončil, okamžitě se objevila nová jména, která vlétla do špičky. Týkalo se to vlastně i mě v minulé sezoně. A podobné to bude i letos. Uvidíme až po první druhém svěťáku, kdo je v jaké formě a s kým je třeba počítat.
Dvakrát jste přišla o medaili z velké akce kvůli jediné střelecké chybě při vytrvalostním závodě: jak na olympiádě v Pchjongčchangu, tak letos na světovém šampionátu v Östersundu. Tam to byla dokonce ta poslední dvacátá rána, která vás odsunula ze zlaté pozice na páté místo. Už to přebolelo?
Úplně ne, abych řekla pravdu. Myslím, že mě to bude bolet až do chvíle, než to napravím a tu medaili získám. Mrzí to i proto, že ta jedna chyba by třeba za jiných okolností na zlato stačila.
V každém případě i vaše skvělé výkony přispěly ke slovenskému biatlonovému boomu. V Česku ho prožíváme už od roku 2012, kdy Gabriela Soukalová vyhrála svůj první závod Světového poháru, i když nyní mírně slábne. Dá se biatlonová euforie v Česku a na Slovensku porovnat?
Já si myslím, že se slovenský biatlon s tím českým zatím nemůže srovnávat. A to asi v ničem. Sledovanost ano, biatlon je teď u nás populárnější, na zájmu veřejnosti je to znát. Ale rozhodně to není na takové úrovni jako v Čechách. Zatím.
Co je podle vás v českém biatlonovém prostředí lepší než na Slovensku?
V první řadě asi celý systém. Podmínky sportovců a jejich podpora. V těchto ohledech se slovenský biatlon s českým nemůže měřit. V Čechách se pracuje s nějakou vizí, cíleně, koncepčně. Je to úplně jinde. Na Slovensku je to tak, že když se utrhne jeden individuální sportovec, který na to má, tak si musí všechno zabezpečit sám, aby se dopracoval k nějakým lepším výsledkům.
S tím souvisí i to, co jste loni před sezonou prožívala společně se svou sestrou Ivonou. Dlouho se řešil podpis reprezentační smlouvy. Jak moc jste z toho byly ve stresu a co tam vlastně bylo jádrem sporu? Co pro vás už bylo za hranou?
Pro mě bylo za hranou to, že si svaz nárokoval má osobnostní práva bez jakéhokoli finančního ohodnocení. Osobnostní práva jsou prostě něco, co já nemůžu převést na svaz. Nechtěla jsem, aby je mohli využívat neomezeně. Pak tam bylo mnoho dalších problémů, z nichž mnohé trvají dodnes. Ani nevím, jestli se k tomu mám vyjadřovat, protože je to začarovaný kruh.
Nakonec jste tedy smlouvu podepsaly. Svaz tedy alespoň v něčem ustoupil?
Ano, osobnostní práva se nám podařilo ochránit. Ale jelikož jsme chtěly závodit, musely jsme podepsat. Dnes už vím, že to mohlo být jinak. Nedávno mezinárodní sportovní arbitráž v Lausanne uznala slovenské akvabele, že zájem reprezentovat svou zem nesmí být podmíněný podpisem jakékoli obchodní smlouvy. Kdyby se tenhle případ odehrál loni, tak bychom smlouvu asi ani nepodepsali. Nicméně už podepsaná je, bude platit ještě tři roky a zatím z ní neplynou nějaké zásadní problémy. Takže uvidíme, co bude dál.
Pojďme se ještě vrátit k české stopě. Na mě to působí tak, že u nás máte spousty fanoušků. Loni na Světovém poháru v Novém Městě na Moravě, kde jste vybojovala ve dvou závodech stupně vítězů, to bylo jasně vidět. Vnímáte to tak?
Ano a velmi mě to těší. Pořád to vnímám tak, že Češi jsou naši bratři. V Novém Městě je to můj oblíbený svěťák. Už proto, že tam přijede spousta slovenských fanoušků, přičemž ale podpora přichází i od těch domácích. Cítím se tam dobře, je tam skvělá kulisa. Pokud svými výsledky potěším i české fanoušky, o to budu radši.
Minulý týden oznámila definitivní konec biatlonové kariéry Anastasia Kuzminová. Ještě předtím zvažovala, že by alespoň pomohla slovenské štafetě. Nehrozí teď, že Slovensko vůbec štafetu nesestaví?
Ano, hrozí. Ve hře je účast jedné juniorky, ale není to zatím oficiální. Pokud to dopadne špatně, samozřejmě mě to bude mrzet. Na druhou stranu biatlon je individuální sport a štafeta je jen jedna disciplína. Já se budu soustředit na své vlastní výkony.
Když se vrátíme k biatlonovému boomu, velký zájem veřejnosti přináší i stinné stránky. Loni v Hochfilzenu je naplno okusila vaše krajanka Terka Poliaková, které se nepovedla štafeta a na sociálních sítích ji nespokojení fanoušci zahrnuli vulgárními vzkazy. Máte i vy zkušenosti s tím, že někdy se fandí jen tehdy, když se daří?
Ano, někdy to tak bývá. Ale to je sport. Je třeba si na to zvyknout. Jsme na očích veřejnosti a jsme hodnoceni za své výsledky a výkony. Někdy je to pozitivní, někdy negativní. Je dobré příliš to neřešit a brát to s nadhledem.
