Otcem českého atleta je Fin Mika Järvinen, který v závěru kariéry trénoval mistra světa Dvořáka.
Matkou je Kateřina Nekolná, sportovní hlasatelka České televize a rovněž bývalá vícebojařka.
Na přelomu srpna a září byl Järvinen součástí úspěšné české výpravy na MS do 20 let v peruánské metropoli Limě. Suverénně ovládl desetiboj a po čtvrtkařce Lurdes Glorii Manuel získal druhé české zlato.
Trenér Josef Karas o vás říká, že jste mimozemšťan. Olympijský vítěz Šebrle přidal, že budete schopný dělat 9000 bodů. Jak se to poslouchá?
Skvěle, ale nesmím si to brát moc na tělo. Snažím se být pokorný, jít krůček po krůčku a možná se něco z toho povede. Zatím jsem si ani pořádně neuvědomil, co se mi podařilo v Peru.
Vyhrál jste tam suverénně rozdílem 195 bodů. Jak se to stalo?
Jednou z věcí je to, že Amadeus Gräber, zřejmě můj největší soupeř, kvůli nemoci nezávodil. Bylo by to asi o dost těsnější, ale na to se historie neptá. Skvěle jsme natrénovali a mám i trochu talentu. (úsměv)
Letěl jste do Peru s tím, že budete útočit na zlato?
Mým prvním cílem bylo hlavně založit ve všech disciplínách, druhým udělat si skvělý výsledek, třetím byla medaile a potom ten titul.
Říkáte hlavně založit… Na republikovém šampionátu vícebojařů v Houšťce jste vyhrál i bez bodového zisku z tyče, třikrát jste shodil základní výšku. Jak jste se s ní pral na MS?
Byl jsem dost pod stresem, abych nepředvedl to samé. První a druhý pokus nebyl moc příjemný, na první jsem čekal pět až deset minut. Opravovali časomíru a stres na mě padl o to více. I kvůli tomu jsem shodil. Při druhém už to bylo rychlejší a neměl jsem čas přemýšlet. Dal jsem to a ve zbytku závodu to bylo v pohodě.
V disku a závěrečné patnáctistovce jste si zlepšil osobní maxima. Vnímal jste v průběhu druhého dne, že útočíte na juniorský světový rekord?
Od začátku jsem si říkal, že to není možné. Nedařily se mi disciplíny úplně podle představ. Ale potom před nebo po tyči mi kamarád ukázal, že útočím na světový rekord. Viděl jsem to někde na Instagramu. Začal jsem o tom více přemýšlet a možná kvůli tomu se mi tolik nepovedl oštěp.
Od výkonu Niklase Kaula z roku 2017 vás dělilo deset bodů. Řešilo se, zda vás neokradli rozhodčí v dálce. Jak jste to viděl?
Snažili jsme se podat protest, ale řekli mi to samé co v doskočišti. Teď už je to asi jedno. Samozřejmě bych byl za rekord rád, ale nedá se nic dělat.
Nasbíral jste 8425 bodů, to je o 90 více, než kdy v kariéře měl špičkový český desetibojař Adam Sebastian Helcelet. To zní úžasně, ne?
Určitě, ale je třeba zohlednit to, že mám lehčí náčiní (disk a kouli) a nižší překážky, které něco uberou. I tak věřím, že ten přechod mi neuškodí. Už rok a půl na desetiboj dospělých trénuju.
Pojďme teď k vašemu česko-finskému původu. Když jste na stupních vítězů slyšel českou hymnu, cítil jste, že je to správně?
Bylo to nádherné, skoro mi ukápla slza stejně jako po doběhu na patnáctistovce. Cítím se o dost víc jako Čech, proto reprezentuju Česko. Narodil jsem se tady, pak jsem žil dva tři roky ve Finsku, ale zase jsem se vrátil. Teď už do Finska lítám méně, jen když je čas.
Většinu života jste tedy strávil v Česku, navíc zde máte údajně lepší podmínky, než byste měl ve Finsku. Je to pravda?
Ano, podporu od svazu a všeobecně od všech lidí mám větší tady. Říkal to i můj otec, ví, že ve Finsku atletům tolik nepomáhají. Stejně tak Kristiina Mäki reprezentuje Česko.
Takže vás táta nelámal, abyste reprezentoval "jeho" Finsko?
Dřív to tak bylo. Táta chtěl, abych reprezentoval jeho zemi. Ale vidí, že v Česku mám větší podporu, a on chce pro mě to nejlepší.
Dlouho vám přitom atletiku komplikovaly zdravotní potíže. Mohl byste to popsat? A jak jste je zvládl překonat?
Od dětství jsem měl určité problémy se zdravím, s imunitou. Byl jsem podvyživený, to tomu ještě napomohlo. Býval jsem často nemocný, ale pomohl mi skvělý doktor Jiří Dostal, podpořil mě trenér Pepa Karas, ke kterému jsem přišel před rokem a půl. Měl jsem problémy s pH, stačilo aby mi jednou bylo špatně a už to se mnou jelo celý týden. Zvracel jsem a kvůli tomu jsem byl podvyživený.
Takže jste zapracoval i na psychice?
Od té doby jsem lehce vyspěl, v hlavě jsem si spoustu věcí srovnal a malé blbosti už mě nerozhodí jako dříve. A kromě toho mám štěstí, že zranění se mi vyhýbají. To musím zaklepat.
Kde v desetiboji vidíte své největší rezervy?
V kouli a dálce. Klidně i k osmičce bych tam skočit mohl. Na stovce je taky rezerva, ještě jsme s trenérem skoro neviděli posilovnu. To se potom snad zlepší.
Co je vaším dalším cílem? Zazávodit si na velkém šampionátu poprvé s dospělými? Za rok je mistrovství světa v Tokiu.
Už nad tím přemýšlíme, s trenérem si k tomu něco řekneme. Ale jdeme postupně, dalším krůčkem je hala. Limit do Tokia je celkem vysoký, nejspíš se budeme snažit kvalifikovat přes ranking.
Za měsíc vám bude devatenáct, takže před sebou máte maturitu?
Ano, je přede mnou maturitní ročník. Studuju na ekonomické střední škole se sportovním zaměřením v Praze na Vinohradské. Teď se škole budu muset věnovat zase o něco více, už přemýšlím i nad vysokou školou. Líbila by se mi fyzioterapie, ale vím, že bude těžké to se sportem zkombinovat.
