Jak jste se o českých opatřeních proti koronaviru dozvěděl? Sledoval jste situaci na dálku, nebo vás někdo informoval?
Už delší dobu jsme to sledovali, často jsme kontrolovali nové zprávy. Zlom nastal právě ve čtvrtek, kdy vyšly zprávy, že Česká republika vyhlašuje nouzový stav. Měl jsem obavy, jak to bude s kontrolami na hranicích a letištích. A taky kdyby, nedej bože, byl někdo nakažen v Turecku, tak představa karantény tam nebyla úplně příjemná. Proto jsme okamžitě odletěli a jsem za to teď nesmírně rád.
Jak těžké bylo rozhodnutí odhlásit se z turnaje? Přece jen jste byl ve čtvrtfinále, případně šlo o společné rozhodnutí s deblovým parťákem Petrem Nouzou, který se také podniku v Antalyi účastnil?
Už vlastně ve čtvrtek ráno jsme začali tak navzájem všichni řešit, jestli má smysl tam zůstávat a riskovat nějaké zbytečné komplikace, které mohly kdykoliv nastat. Vyhrál zdravý rozum nad sportem. Zdraví je vždy na prvním místě.
Chápali pořadatelé vaši situaci? Nedělali problémy?
Pořadatelé moc dobře věděli, jaká je situace, a chápali, že hráčům jde v první řadě o zdraví a o to, ať jsou v pořádku doma. V ten moment byly nějaké body vedlejší. Shodou okolností po našem čtvrtečním odletu byl turnaj od pátku zrušen.
Vypadá to, že turnaje se zastaví na delší dobu, jak velký problém to pro vás je?
Je to pro nás velký problém. Člověk se připravuje na sezonu, těší se na turnaje, zvlášť já, který jsem si prodloužil přípravu a začal se chystat už od října. Odletíte v lednu na první turnaje a od té doby se situace bohužel neustále zhoršuje a vlastně teď vyvrcholila tím. Zrušené turnaje na minimálně šest týdnů, zavřené tréninkové areály. Nejhorší na tom je, že člověk sám neví, co bude v příštích dnech či týdnech následovat. Asi zatím budu pracovat na kondici a dál se uvidí.
Zasáhne vás to finančně?
Určitě to finančně zasáhne každého tenistu, který těží z prize money na turnajích. Teda mě se to moc netýká, protože jsem poslední dobou moc zápasů stejně nevyhrál. Největší zásah to je pro hráče, kteří mají velké týmy a musí platit všechno od trenérů přes fyzio i kondičního trenéra.
O to víc vám mohou peníze chybět, když na turnajích spíš prohráváte, ne?
To bylo myšleno trošku v nadsázce, že se snažím hrát turnaje, jenže prohrávám, a proto jsem toho v poslední době moc nevydělal. Všichni hráči tou pauzou přicházejí o peníze, jde jen o to, na jaké úrovni se momentálně nacházejí. Prize money nás živí. Lidi si myslí, že se tenisté mají krásně, ale náklady jsou strašně obrovské. Po odečtení daní, procent z prize money pro trenéra, popřípadě manažera, a všech nákladů už to tak krásné není.
Takže jste přijal nějaká úsporná opatření? Vybíráte bližší destinace turnajů?
Výběr turnajů jsem vždy řešil logicky podle možnosti návaznosti na sebe a podobně. Ale určitě, pokud byla možnost, tak jsem vždy vybíral turnaje blíže domovu na úkor dlouhých cest. Teď jsem čerstvě přestoupil do Prahy, kde trénuju v klubu na Štvanici, a jsem ve stavu, že začínám řešit spolupráci s trenérem, která ale ještě není oficiální, tak nechci nic prozrazovat. Beru to jako nový restart kariéry. Je to teď hodně těžké období, ale stále pevně věřím, že ho zvládnu překonat.
Přitom to není tak dávno, co jste byl v první stovce a objížděl grandslamy, teď jste 381. tenista světa. Čím si vysvětlujete takový výkonnostní propad?
To je otázka, na kterou bych strašně rád znal odpověď já sám. Nechci tady brečet nad rozlitým mlékem, ale bohužel, když jsem ukončil svou nejlepší sezonu v top 100, tak v přípravě přišlo zranění, které mě stálo iks dalších měsíců. Bylo to zranění zápěstí, diagnóza byla špatná, nepomáhalo volno ani injekce, netrénoval jsem, ale i přesto jsem odletěl na Hopmanův pohár a potom do Melbourne. Na první grandslam, kde jsem se dostal přímo do hlavní soutěže.
Proč jste tam tedy letěl i se zraněním?
Protože tam byly velké prize money za příjezd a v tu dobu to byla pro mě velká finanční injekce. Zpětně si říkám, že už bych to znovu neudělal, kdyby ta situace nastala znovu. Přiletěl jsem do Perthu vlastně zraněný bez tréninku. Odehrál jsem tři dvouhry a tři mixy pod spoustou prášků a pod velkou bolestí. Neustále jsem tam byl v péči fyzioterapeutů a po každém zápase se odjelo na magnetickou rezonanci zjistit, v jakém stadiu mé zápěstí je.
Co bylo pak?
Následoval týden pauzy před Australian Open, trénoval jsem 40 minut denně a snažil se s doktory dostat zápěstí do nějakého lepšího stavu. Což nebylo reálné, protože každý úder byl pro zápěstí horší a horší. Po týdnu čekání v Melbourne jsem dostal pytel od domácí divoké karty a odletěl domů. Okamžitě jsem směřoval v Česku do nemocnice na rentgen, kde řekli, že se to dostalo do stadia velkého zánětu, a dali mi pár týdnů volna. Po týdnech odpočinku jsem při prvním tréninku a prvním úderu do míčku ucítil úplně stejnou bolest. Následovalo další volno, injekce a nic nepomáhalo.
Hrozila vám operace?
Ano, ale lékaři mi sdělili, že zápěstí je chyceno ve špatném místě a operace by byla strašně riskantní. Za nějakou další dobu začaly působit nějaké injekce a začal jsem být zdráv koncem března, kdy jsem okamžitě odletěl do Miami na velký podnik, znovu pro prize money. Po Miami jsem začal normálně trénovat, a bohužel už jsem nezvládl chytit rozjetý vlak.
A jak jste na tom teď?
Uplynuly tři roky a neustále bojuju s bolestí lokte. Byly doby, kdy jsem neměl radost ani chuť pokračovat. Neustále trpět bolestmi při každém míči v tréninku či zápase. Dva měsíce být zdráv a měsíc zase ne. Tak se to se mnou bohužel táhlo. Když to shrnu, v mém propadu asi hrála velkou roli zranění a poté hlava, sebevědomí, je to s tím vším spojené. Byl jsem v tu dobu mladé ucho, které věřilo svému trenérovi na úkor zdraví a zdravého rozumu.
Vážně jste přemýšlel o konci kariéry?
Bylo to těžké období. Zasáhlo mě zranění, poté velký pokles formy, hodně proher, spadnutí v žebříčku, do toho ta bolest lokte. Neunášel jsem to hlavou, věděl jsem, že dokážu hrát velký tenis, ale stále jsem se nemohl dostat do optimální formy. Věděl jsem, že to v sobě mám, chtěl jsem to ukázat hlavně sám sobě, ale prostě ne a ne a ne. Hodně okolností mě semlelo, byla doba, kdy jsem měl myšlenky, že to zabalím na nějakou dobu, že už dál nechci trpět bolestí a vrátím se, až bude zpátky chuť do tenisu, a hlavně až budu úplně zdráv.
Co vás tedy přinutilo s tenisem pokračovat?
Láska k tenisu. Věděl jsem, že je to to nejlepší, co v životě umím, dělám to od malička a je snem každého malého kluka se dostat třeba do top 100. To mě vždy drželo nad vodou, že už jsem tam jednou byl, a když budu zdravý, budu tenisu dávat vše, co by se mělo, tak se ta dřina vždy prokáže.
Našel jsem v sobě novou vnitřní motivaci, neutíkám z boje, vždyť je mi stále 25 let a kariéra může být ještě dlouhá a krásná. Mám ještě své tenisové sny, které bych si chtěl splnit. Taky mi hodně pomáhá rodina a kamarádi v tom, že stále ve mně věří, a to člověka vždy potěší. I když se mu dlouhodobě nedaří, tak je tam vždy někdo, kdo ve vás stále věří. To je velký motor k tvrdé práci.
Dokonce jste prý zkoušel i mentálního kouče, v čem vám pomáhal?
Naučil mě spoustu věcí, a to i mimo tenis. Jak se chovat, jak se stavět k lidem. A jsem za to nesmírně rád. Měl jsem možnost během posledních pár let poznat dost křivých lidí, dával mi rady, jak se s tím poprat a podobně. Dostal jsem se na úplné dno a snažím se z něho zvednout zpátky, krok po krůčku. Když budu zdravý, věřím, že se mi to povede.
