Byl horký srpen 2015. S fotografem jsme vyrazili na tenisový turnaj do Plzně s dotací 25 tisíc dolarů. Hlavním tahákem měl být pokus o návrat Nicole Vaidišové, jenže ta si účast na poslední chvíli rozmyslela a bylo po tématu.
Podniku se ale účastnila i tehdy devatenáctiletá Barbora Krejčíková. Měla čerstvě po maturitě, vyhraný titul v Olomouci a hlavu plnou odhodlání. Cestou na předzápasovou rozcvičku s taškou přes rameno se s námi ochotně zastavila na kus řeči.
"Pořád se mám v čem zlepšovat, je to v podstatě od každého něco, což je dobře, že cítím, že se pořád můžu posouvat dál. Cíl je jasný, do konce roku chci být v první stovce, nejsem tak daleko," říkala tehdy 146. hráčka světa.
Tou dobou už rok a půl spolupracovala s Janou Novotnou a cítila, že jim to v tréninku klape. Co ale nemohla tušit, že se jí začne dařit víc v deblu než singlu a že kvůli úspěchům s Kateřinou Siniakovou po boku bude muset sny o úspěších ve dvouhře odsunout na druhou kolej.
Dva roky nato jsme s pár vybranými novináři seděli v Arkádách Pankrác na rozhovoru s Janou Novotnou, která tu vystavovala své wimbledonské trofeje. Krejčíková byla tehdy až ve třetí světové stovce.
"Když se vám daří ve čtyřhře na grandslamu jako jí, tak nestíháte další turnaje na singla. Bylo hrozně těžké nakombinovat program, kam se dostane v deblu a kam ve dvouhře turnaje ITF. Proto se tak propadla," vysvětlovala tehdy.
Tou dobou už nebyla její oficiální trenérkou. Nikdo z nás netušil, že česká legenda bojuje s rakovinou a má před sebou jen půl roku života. Na cestování po turnajích se svěřenkyní neměla síly a chtěla, aby se mladé tenistce věnoval někdo na plný úvazek. Ale i tak nás ujišťovala, že čas Krejčíkové ještě přijde.
A měla pravdu. Přišel v roce 2021.
Za těch šest let od maturity Krejčíková neuvěřitelně vyzrála, tenisově i lidsky. Osud si s ní pohrál. Nabídl jí skvělé výsledky ve čtyřhře, vyhrála dva grandslamové tituly, další tři v mixu, ovládla s Češkami Fed Cup, stala se světovou jedničkou. Kdekdo by si mohl říct: Co chceš? Vždyť je to krásná kariéra.
Jenže dívce z Ivančic to vpálilo do kůže cejch "deblová specialistka", o který nikdy nestála. Pořád věřila, že, když bude pokorná, trpělivá a tvrdě makat, ještě se mezi singlovou elitu dostane.
Už před šesti lety v Plzni věděla, že potřebuje vylepšovat tak nějak všechno. Nepatří mezi tenisové velikánky, které mají vždy alespoň jednu superschopnost. Ať už je to dělový servis Sereny Williamsové, levácká bomba Petry Kvitové nebo rychlé nohy Simony Halepové.
Ne, Krejčíková musela pilovat každý úder, každou fázi hry úplně stejně a do posledního detailu, aby v konkurenci obstála. Ani teď, když políbila stříbrný pohár pro vítězku French Open, se asi neshodneme na tom, co je její tajnou zbraní. Je to krásný dlouhý křižný bekhend? Nebo technicky dokonalý forhend? Nebo snad voleje?
Krejčíková je komplexní tenistkou, která sama vždy nejlíp ví, který v jaké chvíli použít. V semifinále i finále sice v době, kdy jí teklo do bot, čas od času rozhazovala rukama směrem k trenérské lóži a ptala se kouče Aleše Kartuse: "Co mám dělat?"
Ale byl to v podstatě jen prostředek k uvolnění frustrace, než že by si opravdu přála, aby jí brněnský trenér poradil. Zaprvé z tribuny koučovat nesmí a zadruhé to není potřeba, pětadvacetiletá tenistka se naučila spolehnout se sama na sebe.
Po turnajích jezdila sama
Jasně, před osmifinále proti Sloane Stephensové ji chytila panika, že proti takovému jménu prostě nemůže nastoupit. Ve čtvrtfinále jí občas lekce sebevědomí dávala teprve sedmnáctiletá Američanka. I ze semifinále a finále by se daly sestříhat hodiny materiálu pro psycholožku, se kterou byla Češka během pařížské jízdy v kontaktu.
To ale ukazuje spíš na věčnou pokoru Krejčíkové, která si stále nepřipadá jako jedna z nejlepších hráček světa, a navzdory skvělým výkonům si občas možná až přehnaně myslí, že je jen na návštěvě u tenisové smetánky. Ale jakmile došlo na míče, které zápas rozhodovaly, měla hlavu i ruce ledově klidné.
Když jste hráčka, která pravidelně objíždí turnaje ITF s nízkou dotací, těžko si můžete dovolit mít trenéra na každé zahraniční cestě. Odměny za vyhrané debly zdaleka nedosahují částek ze singlu, škudlíte každou korunu. Navíc trenér Kartus má i své povinnosti v klubu ve Šlapanicích.
A tak se Krejčíková naučila trénovat i sama. Během koronavirové pauzy dřela na fyzičce, cvičení natáčela a stříhala videa pro sociální sítě, v hotelích pak po večerech zase pilovala klidnou mysl a soustředění při hodinách vyšívání.
Z toho všeho vzešel na podzim konečně průlom do první stovky a nyní i nečekaný pařížský double. Přitom i s vyhraným titulem ze Štrasburku v zádech byla před turnajem pořád ve stínu jiných českých hvězd.
Jenže Petra Kvitová po třicítce bohužel víc přitahuje zranění a nešťastné náhody než tenisové vavříny. Talentovaná dívčí dvojka Markéta Vondroušová a Karolína Muchova zase hledají cestu, jak udržet tělesnou schránku co nejdelší dobu ve hry schopném stavu. A Karolína Plíšková sezonu co sezonu mění trenéra, aby našla toho, který s ní umíchá vítězný grandslamový koktejl.
Barbora Krejčíková ten recept už má. Objevila totiž šampionku nejdřív sama v sobě. A pak se jí stala i na kurtu.
