Po získání divoké karty končíte už v prvním kole. Nejste zklamaná?
Sice jsem prohrála, ale konečně to byl zápas, kdy to z mé strany vypadalo jako tenis. Na kurtu jsem se cítila docela dobře. Teď jsem měla poprvé pocit, že jsem se na kurtu občas poznala. Je škoda, že to nedopadlo, měla jsem tam hodně šancí, které jsem nevyužila. Ale jsem za tohle utkání ráda, strávila jsem tři hodiny na kurtu, to je pozitivum.
Máte za sebou domácí singlové turnaje v Olomouci a Praze, ke kterým jste se upínala jako k testu vašeho zdraví. Co vám ukázaly?
Vydržela jsem třísetový tříhodinový zápas. Můžu chodit (smích). Koleno mě nebolí, takže je to pozitivní.
Zkuste chronologicky popsat, jak vaše rekonvalescence probíhala od operačního sálu až po první krůčky na kurtu.
Měla jsem dvě operace. První byla na začátku října. Pak mi říkali, že nejdřív za šest týdnů, když správně posílím koleno, můžu na plastiku. Vyšlo mi to přesně po šesti týdnech. To bylo asi 14. listopadu. Na první soustředění jsem pak odjížděla začátkem března. To jsem poprvé začala hrát. Ale měla jsem omezený pohyb, že jsem mohla běhat jen přímé směry, žádné změny do stran. Pomalu jsem to zatěžovala víc a víc. Během toho samozřejmě byly nějaké rehabilitace, posilovala jsem a tak, ale nohu jsem šetřila.
Po vzoru Petry Kvitové jste si přála návrat v Paříži, což se povedlo jen napůl, a to v deblu. Jste spokojená, jak jste to stihla?
Myslím, že bych tam zvládla i singla, ale nechtěla jsem riskovat, jak se tam potkám s formou. Potřebovala jsem na rozkoukání ty menší turnaje. 14 dnů před French Open jsem teprve dostala od doktora informaci, že můžu pokrývat celý kurt a koleno nemusím šetřit. Na to jsem říkala, že bych ho ráda nešetřila, ale hlava nejde takhle rychle přesvědčit (smích). Takže za debla v Paříži jsem byla moc ráda.
Hnát se do tréninku po takhle těžkém zranění ve věku, kdy už některé hráčky končí kariéry asi není jednoduché, co vás motivovalo?
Péťa říkala, že Paříž je dobrá na návrat (smích). To byla motivace. Nechtěla jsem ale nic uspěchávat, šla jsem vždycky z kontroly na kontrolu. Co mi řekl doktor, to jsem respektovala. Když mi řekl, že měsíc můžu tohle, tak jsem to dodržovala. Všichni se mě ptali, kdy budu moct hrát, já jsem jim říkala, že nevím, že se neptám, že plním jen to, co mi zatím povolí doktor. Asi jsem to dělala všechno správně, protože když mě má fyzio viděla po šesti měsících, říkala, že v tak dobrém stavu koleno půl roku po plastice ještě neviděla.
Takže i v tom jste tak trochu napodobila Petru Kvitovou, která uzdravila ruku dřív než všichni čekali…
Byl to ten nejdřívější možný termín návratu, který jsem měla. Ale trvá, než bude koleno úplně stoprocentní, vaz je prý po plastice zdravý do roka. U mě to přitom není ani rok a už mám docela dobré zápasy za sebou.
Máte to zranění zranění v hlavě, nebo jdete naplno?
Ráda bych řekla, že to v hlavě vůbec není. Když šetřím nohu, tak ne určitě záměrně, že bych si říkala "pozor". Někde vzadu v hlavě to je, že reakce taková není. Noha někdy nezareaguje tak rychle, jak bych chtěla. Dneska se mi stalo, že byla v zápase stejná situace na kurtu jako tehdy, kdy se mi to stalo, tak jsem se nerozeběhla. Naskočilo mi tam: "Tak to ne". Ale v tréninku se snažím nohu nešetřit. Minulý týden jsem měla problém s druhým kolenem, byla jsem na magnetické rezonanci, očividně se to přetěžuje, podvědomě té noze ulevuju, ale snažím se, aby to tak nebylo.
Je vzpruha být zase v kolektivu hráček z okruhu?
Je to příjemný, že člověk netráví čas jen doma. Sice čas doma byla příjemný, ale jsem ráda, že jsem jej začala naplňovat zase jinak. Přeci jen mi trošku chybělo i to cestování. Vidět zase ty hráčky. V Paříži byli všichni milí, říkali, že je super, že jsem zpátky. To mě moc potěšilo. Byla to motivace být zase zpátky v koloběhu.
Platí také původní plán a sen o tom, že byste ještě ráda vyhrála jeden turnaj WTA v singlu?
Platí. Byl by krásnej. Když se mi to zranění stalo, tak jsem si řekla: "Tak pojď, zkus to". Uvidíme, jak to půjde. Samozřejmě je k tomu strašně daleko. I když před dnešním zápasem jsem si říkala, jestli se to vůbec někdy stane. Ale dneska mám lepší náladu, že by možná bylo dobře nakročeno. Ale bude to ještě dlouhá cesta.
Jak jste vůbec trávila volno mimo tenis?
Poprvý, když mi řekli, že to bude půl roku, říkala jsem si: "Ty jo, půl roku doma". Nejdéle jsem byla doma tři týdny a už jsem nevěděla co dělat. Nebo jsem si už říkala, že bych vypadla někam na turnaj. Nakonec to uteklo hrozně rychle. Jezdila jsem po rehabilitacích, byla jsem dvakrát na pobytu u pana doktora Neumanna v Dříteči. To mi po těch operacích hodně pomohlo. Pak jsem jezdila dopoledne i odpoledne po Praze po rehabkách. Dodělala jsem baráček, ty místnosti, které byly potřeba. Pak jsem se vrhla i na realizaci zahrady. Bylo to ale spíš hlavně plánování. Teď se teprve začne něco dělat, takže pojedu pryč na turnaje a ujedu od toho nejhoršího (smích).
Vaší doménou ale vždycky byl i debl, v Praze hrajete s Michaellou Krajicekovou. Jak to máte rozmyšlené dál?
S Míšou nejsem domluvená. Hrály jsme Olomouc a tady. Teď pojedu jedno ITF, nevím, jestli si tam někoho najdu na debla. Na Cincinnati a US Open jsem domluvená s Jekatěrinou Makarovovou. Je těžké někoho najít nastálo. Bylo by hezké najít někoho uprostřed sezony a trefit to do konce roku, ale tak to není. Káťa přišla s tím, že Vesninová je zraněná. Tak jsem ji oslovila. Strašně mě překvapila její reakce. Nevěděla jsem ze začátku, jestli jí napsat, nenapsat. Pár lidem trvalo, než odepsali, ale ona asi za tři minuty odepsala zpátky: "Tak jo". To bylo pomalu nejrychlejší domluvení debla, co jsem viděla. Docela se na to těším. Jednou jsme spolu hrály. Tak doufám, že na těch betonech to zvládnem.
Ale asi musíte složitě dávat dohromady program, kde hrát čtyřhru a kde singla…
To ano. S normálním žebříčkem se na velké turnaje nedostanu. Mám sice chráněný žebříček, v singlu 152. místo a v deblu desáté, ale ani ten mi do Cincinnati nepomůže. Na US Open si ho beru, tam se chystám na kvalifikaci. Ale bylo by dobré si zahrát ještě někde předtím na betonu, než se tam vrhnu na debla, proto bych si tam chtěla zahrát nějakou ITF. Je hezké být v hlavních soutěžích, ale potřebuju zápasy, radši si projdu kvalifikací, co nejvíc zápasů. Je to lepší než se dostat do hlavní soutěže a dostat tam někoho těžšího.
