Jsou to dva týdny, co jste ve Světovém poháru v Oberstdorfu při odjezdu nepříjemně spadla. Zahranila vám lyže, upadla jste a svezla se po zledovatělém povrchu. Jak jste na tom teď?
Ještě to zdravotně není úplně v pořádku, ale snažím se dát dohromady. Den po tom pádu jsem byla hodně potlučená, když mi všechno přišlo k sobě. Navíc mám obě kolena špatná, operovaná, teď to více odneslo levé. Možná mám poškozené vazy, to teď přesně nevím. Jde o to, že je to tam nějaké podrážděné a bolí to. Nejspíš mě čeká příprava na suchu.
Přitom ještě v den pádu jste údajně doktorovi říkala, že vás v neděli čeká závod a půjdete na můstek. Přes noc se zranění rozleželo?
V tu sobotu mi bylo dobře a tolik to nebolelo. Doktorovi jsem říkala, že chci v neděli odskákat závod, ale radikálně odvětil, že to nepřipadá v úvahu. Druhý den jsem sama přišla na to proč, sotva jsem chodila.
Měla jste problém pouze s nohama nebo vás bolela i hlava?
Myslím, že jsem lehký otřes mozku možná měla. Večer mi bylo špatně, ale nikomu jsem to neřekla, nechtěla jsem zůstat na pozorování. Zase to nebylo nic extra, že by mi třeštila hlava nebo že bych snad měla něco zlomeného. Nějak jsem to přechodila, nechtěla jsem zůstat v nemocnici.
Pád Zdeňky Pešatové v Oberstdorfu:
— Raddie 🇨🇿 (@raddie_cz) March 2, 2019
Ani po psychické stránce nic příjemného, že se takový úraz přihodí pár dní před vrcholem sezony v podobě mistrovství světa.
Naštvalo mě to. Všechny úrazy se mi staly na začátku zimní sezony nebo v jejím průběhu. Často jsem o důležité závody přišla, například před dvěma lety o MS juniorů v Americe. Opravdu mě to štvalo, i proto jsem byla tak odhodlaná dostat se na tohle MS i přes bolest kolena.
Mezi závodem SP a začátkem MS jste s týmem zůstali v Německu a vy jste šla pět dní po pádu skočit z můstku, na kterém jste upadla. Takže jste neměla strach ze skoku, ale spíš jste se bála o koleno?
Koleno mě bolelo, ale zkrátka jsem si říkala, že na závody odjet chci. Kvůli sobě i kvůli holkám, s nimiž jsem chtěla skákat týmový závod. Říkala jsem si, že to koleno buď vydrží, nebo ne. Šla jsem na můstek a riskla jsem to.
Jak těžké je postavit se po pádu znovu na můstek? Bylo to pro vás relativně jednodušší, že jste v Oberstdorfu spadla až při odjezdu a nejednalo se o pád přímo ze vzduchu?
O tom to podle mě úplně není. Už jsem měla i pády, kdy jsem spadla vyloženě za hranou, ale každý pád je jiný. V zimě mám z těch dopadů docela strach. Na operaci s kolenem jsem šla také po dopadu při závodě v Rusku. V zimě je to vyježděné, dělají se tam ledové plotny, není mi to příjemné. Proto mám raději léto.
Někteří skokani po pádu ukončili kariéru z psychických důvodů nebo už třeba nikdy neskákali jako dříve. Z toho strach nemáte?
Já jsem v tomhle trošku kaskadér. Nebála jsem se jít skočit, naopak jsem hned o víkendu přemlouvala trenéra, že chci zůstat s týmem a chci si zkusit skočit. Trenér mě chtěl poslat domů. Měla jsem obavy o koleno, ale na můstek jsem se hrozně těšila, chybělo mi to.
Na operaci jste byla dvakrát i s loktem, zjevně už máte posunutý práh bolesti.
Je to tak, to bylo právě po tom pádu hned za hranou. Stalo se mi to na Slovensku a dvakrát mě operovali. V kolenu mám umělý přední křížový vaz, takže když mě na dotek nebolí, možná mě ve skutečnosti bolí, ale jen to necítím. Po operaci ještě nejsou přirostlé nervy, není to tak citlivé.
Češky postavily historicky první tým skokanek ve Světovém poháru ve Slovinsku začátkem února. Zleva Barbora Blažková, Marta Křepelková, Zdeňka Pešatová a Karolína Indráčková skončily deváté. Na MS stejný výsledek zopakovaly, jen místo Blažkové skákala Štěpánka Ptáčková.
Není těch zranění na dvacetiletou dívku až příliš?
Jsem prostě smolař, už s tím trochu počítám. Jedu do Ruska na závody a říkám si, že se mi zase může něco stát. Mamka mi říká, že to všechno schytávám i za holky z týmu, které nikdy moc problémů neměly. Asi to odbíjím za ně (úsměv).
Pojďme už pryč od zdravotních problémů. Na MS jste nakonec startovala a v týmovém závodě se vám dařilo nejvíce z Češek. Do individuálního závodu jste o fous nepostoupila. Jak to berete?
Nejdříve jsem měla při tréninku strach o koleno, to bylo špatné. Jsem ráda, že jsem své nejlepší skoky (90,5 a 87 metrů) předvedla v týmech. Mrzí mě, že ve středu se mi kvalifikace na individuální závod nepovedla, uteklo mi to o šest desetin. Bohužel, těšila jsem se, že budu v závodě. Na druhé straně jsem ráda, že jsem to přežila, odjela jsem na MS a ukázala jsem při zranění maximum.
V týmovém závodě jste byly deváté před USA a Kazachstánem, v individuálním prošla do druhého kola šestnáctiletá debutantka Štěpánka Ptáčková a brala 29. místo. Odpovídá to kvalitě týmu?
Myslím, že ano. V tréninku se nám nikomu moc nedařilo, ale pak jsme předvedly maximum toho, na co jsme měly. Jsem neskutečně ráda za Štěpánku i za Káju Indráčkovou, která byla v prvním kole na 31. místě a jen těsně nepostoupila. Pro náš tým je to úspěch. Pokud to tak půjde dál, myslím, že příště můžeme v týmech reálně bojovat o šesté místo. Ještě záleží, jestli budeme mít kde trénovat a podobně…
Poprvé jste v dospělé ženské kategorii složily tým až letos na Světovém poháru ve Slovinsku. Berete to jako velký pokrok?
Je to pro nás velký úspěch, je nás v týmu jen pět. Třeba Rakušanky a Němky mají mnohem větší výběr, mají spoustu míst na trénování. My čekáme na mladé holky, až nás doplní. Štěpánka je v 16 letech nejmladší, postupně by mohly přibýt Verunka Jenčová nebo Anežka Indráčková, ale to jsou teď čtrnáctileté holky. Je tam velký věkový rozdíl.
Šestnáctiletá Štěpánka Ptáčková brala při premiéře na MS dospělých 29. místo. Ptáčková po čtyřech letech napodobila Michaelu Doleželovou, jež postoupila do druhého kola na MS 2015 ve Falunu.
Je z vašeho pohledu těžké přivést ke skokům na lyžích v Česku děti, když později nemají kde skákat?
Není tak těžké je přivézt, ale potom udržet. V Harrachově a Desné jsou malé můstky, ale zbytek je na Moravě. Děti potřebují v 12 nebo 14 letech skákat na větších můstcích, ale ty nejsou. Buď je přejde motivace, nebo ani rodiče nemají peníze na to, aby platili soustředění a závody třeba v Německu. Já to chápu a jsem ráda, že jsem vyrůstala ještě za dob fungujícího Harrachova. Máme hodně mladých holek, které nemají kde trénovat a musí jezdit do Německa. Jejich rodiče to stojí spoustu peněz.
Kam jezdíte trénovat nejčastěji?
Začali jsem jezdit do německého Oberwiesenthalu, ale tam mají problém s lanovkou. Často se jezdí do Szczyrku v Polsku, občas do Slovinska. Při Světovém poháru to děláme tak, že jezdíme o den dřív, abychom si mohli na můstku pořádně zatrénovat.
Jak těžké je udržet se u sportu, když musíte i za trénováním takhle cestovat a "za odměnu" potom v závodě bojujete o první třicítku?
Je to hodně složité, vloni jsem s tou motivací hodně zápasila. Na tři čtvrtě roku jsem si dala od skoků pauzu a věnovala jsem se jen osobnímu životu. Přestávka mi pak pomohla, abych se vrátila zpátky. Získala jsem novou motivaci a zjistila jsem, že mě to opravdu baví. Ale máte pravdu, když jedeme 13 hodin do Francie a víme, že budeme těžce bojovat vůbec o postup do závodu, motivace je na bodu mrazu. Zase musím na druhou stranu říct, že děláme pokroky.
Je pro vás určitým snem olympiáda v Pekingu v roce 2022. V Soči ani v Pchjongčchangu si žádná Češka nezaskákala, jak těžké je kvalifikovat se na závod pod pěti kruhy?
Na olympiádu jede 30 nebo 35 holek, takže kvalifikovat se je dvakrát těžší než u kluků, kterých jede 60. Je to trochu ubíjející, i když kluci jsou zase vyrovnanější. Našim holkám to dříve uteklo třeba o dva nebo o tři body. Možná se ten systém ještě nějak změní.
Ženské skoky na lyžích se staly v Soči olympijským sportem, ale s celkovou pozorností by to mohlo být pořád ještě lepší, viďte?
Jsem ráda, že nás na olympiádu vůbec dali. Teď čekám, až nás začnou lidé více vnímat a brát i mezi kluky. Naše závody nedává televize, nikde není ani žádný záznam nebo online stream. V Norsku nebo Rakousku už se posunuli a závody aspoň streamují. Budeme dál doufat.
