Holeček se proto tento víkend chystá na Jizerskou 50, tradiční běžkařský závod, který od roku 1971 na tragicky zahynulou výpravu do Peru upomíná. Špičkový český horolezec zde plánuje oslovit veřejnost, aby pomohla vznikající film "Boys 1970" dokončit.
Letos se poprvé chystáte na Jizerskou 50. Proč?
Měl bych jet v jakési firemní štafetě, asi pro obveselení, a také by zde měly být oceněny moje poslední vydařené prvovýstupy, hlavně v Nepálu na osmitisícovku Nanga Parbat. Ale především na padesátce chci požádat o finanční pomoc na dokončení filmu o mé loňské cestě s Radoslavem Grohem do míst, kde před 50 lety po hrůzostrašném zemětřesení zemřelo všech 14 členů tehdejší výpravy. Jde o vzpomínku na událost, která Jizerskou 50 od roku 1971 z testování horolezců změnila na populární závod s mnoha tisíci běžci s mezinárodní příchutí.
Co všechno vás loni v létě do Peru lákalo?
Moje vášeň je hledat v horách cesty, po kterých ještě nikdo nešel. Stejný záměr měla určitě i expedice před 50 lety, ale protože se jí to ze známých důvodů nepodařilo, tak podívat se do těchto míst se stalo mým hnacím motorem. Chtěl jsem vidět oblast, kde naši horolezci trávili poslední chvilky svého života. Mým přáním bylo jít po jejich stopách a vystoupit na horu Huandoy, na jejíž vrchol se asi chtěli dostat. Možná že jejich cílem byla vedlejší hora Huascarán, ale to už se nikdy přesně nedovíme. Tělesné schránky odcházejí, ale myšlenky se předávají jako štafeta.
Expedice Peru 1970
Expedice Peru 1970 byla výprava 15 českých horolezců z Liberce, kteří chtěli vystoupit na vrchol hory Huandoy v pohoří Cordillera Blanca. 31. května je ale zastihlo zemětřesení o síle 7,9 Richterovy škály, které prostřednictvím laviny zabilo 14 členů výpravy a chilského průvodce. Tragédii předcházela smrt nejzkušenějšího lezce výpravy Ivana Bortela. Zemětřesení následně zabilo odhadem 70 000 a dodnes je největší katastrofou v historii Peru. Od roku 1971 se proto jezdí běžkařský závod Jizerská padesátka jako "Memoriál Expedice Peru."
Jak vlastně k tehdejší tragédii došlo?
Nejprve při pádu z třicetimetrové výšky zemřel Ivan Bortel, nejzkušenější muž výpravy. Jakoby předzvěst či varování před pozdějšími krutými minutami, ke kterým došlo až o 12 dní později, 31. května v 15 hodin, 23 minut. Vinou zemětřesení o síle 7,9 stupně Richterovy škály se utrhl kus ledového prstenu, který se s obrovskou spoustou kamení řítil do údolí. Nejprve zemřelo 14 českých horolezců a potom během deseti minut kolem 70 tisíc lidí, protože lavina pohřbila celou hustě obydlenou aglomeraci. Možná že se objeví otázka, zda by v současné době šlo tomuto masakru zabránit. Myslím si, že by se zase nedalo nic dělat. Je proto důležité, že se od této historicky největší horské katastrofy už nic podobného nestalo.
Co vás po loňském příjezdu do těchto míst nejvíc překvapilo?
Především to, že v tvrdém životě pod horami lidé zase pilně hospodaří. Po někdejší hrůze není ani památky, celá oblast se vrátila do přibližně původní podoby. A tak po obvyklé přípravě a potřebné aklimatizaci jsme se s kamarádem Radoslavem rozhodli, že vytvoříme první českou cestu na vrchol krásné dámy, vysoké 6360 metrů.
Jak tento výstup i sestup probíhaly?
Zatímco naši předchůdci měli vteřinu kruté smůly, tak nám přálo velké štěstí, kterému jsme však šli naproti. Z ledovce od úpatí hory až na vrchol jsme přibližně dva kilometry bez větších problémů zvládli a při dosažení cíle následoval pocit nespoutané radosti. Ta byla o to větší, že tuto cestu řadím mezi diamanty horolezeckých výstupů. Pojmenovali jsme ji Boys 1970, čili Chlapci 1970, na počest těch, kterým se jejich sen rozplynul.
Také návrat i při padání kousků ledu a kamení byl bez větších překážek a přibližně po padesáti hodinách našeho putování jsme tedy mohli být spokojeni, že se náš záměr vydařil. Navíc díky dvěma dalším kolegům jsme domů přivezli bohatý fotografický materiál pro chystaný film Boys 1970, který by měl mít premiéru koncem června v Liberci, Praze, Brně a Ostravě.
Můžete prozradit aspoň ve stručnosti jeho obsah?
Především nebude jen vzpomínkou na neštěstí, ale naopak myšlenkou, kterou nelze zničit. A na tu jsme navázali. Čili dokončili výstup na Huandoy, o kterém před padesáti lety snilo patnáct kluků. Ve filmu nebudou chybět dobové fotky Vildy Heckela a výpovědi žijících vrstevníků. Přitom linka příběhu se prolíná s jejich i s našimi kroky. Je v tom obsažena pitoresknost žití, v němž pár sekund rozhodlo o nebytí jedněch a naopak o našem chvilkovém štěstí na vršku cukrové špičky druhého nejvyššího kopce Cordillera Blanca. Film by měl připomenout horolezeckou historii a zavzpomínat na základní stavební kámen, kdy Jizerská padesátka se začala běhat jako uctění památky těch 15 boys.
