Proč jste si v červenci vybral za lezeckou destinaci právě Kanadu?
V Evropě je relativně těžké najít místa, kde jsou pro lezení v létě ideální podmínky. Ono se možná zdá, že lezení je letní sport na sluníčku, ale přitom ideální podmínky na přelezy těch nejtěžších cest jsou kolem deseti až patnácti stupňů. A přesně takové teploty v Kanadě jsou. V Evropě se dají najít asi jen někde vysoko v Alpách nebo třeba v Norsku. A právě tam jsem strávil poslední léta, tak to chtělo nějakou změnu.
Máte v hlavě ještě další cesty, které chcete přelézt?
Destinací je strašně moc. Co mě teď hodně láká a kam se chystám na podzim, to je Balkán, konkrétně Makedonie a Albánie. Potenciál tam vidím veliký na základě informací, které mi dali kamarádi lezci. Možná to bude srovnatelné s jeskyní v norském Flatangeru (kde vylezl nejvyšší obtížnost 9c, pozn. red.). Na konci listopadu se chystám zase do Chile do místa zvaného Valle de los Condores, kde to opět připomíná perfektní žulu v Norsku.
Vzhledem k tomu, co už máte za sebou a jak často se objevujete v médiích, poznávají vás lidé na ulici?
V lezeckých kruzích se mi to stávalo už hodně let zpátky. Ale že mě pozná nelezec na ulici a chce fotku nebo podpis, to se začalo stávat poměrně často až po přelezu Dawn Wallu a ještě častěji po loňském září a přelezu obtížnosti 9c. Je to někdy až vtipné, jak se lidé stydí a někdy sbírají i deset minut odvahu na to, aby se mě zeptali.
Vnímáte, že se v České republice popularizuje lezení?
Myslím, že se popularizuje celosvětově. Pomohlo mu, že to bude olympijský sport. Stěny rostou po celém světě, jsou stále větší a lezení na nich je zábavnější. U nás v České republice asi můžu neskromně tvrdit, že jedním z faktorů popularizace jsem i já. Přispěl jsem k tomu svými výsledky a lidé to začali víc vnímat jako sport. Ale podle mě se to stalo oklikou, ne přes sportovní lezení, ale díky přelezu vícedélkové cesty na Down Wallu, což je něco úplně jiného. Díky tomu pak byl zájem o můj pželez cesty Silence 9c v Norsku, což považuji doteď za vrchol své kariéry.
Pomáhá vám to ve shánění sponzorů?
Sponzorský zájem stoupá. Ještě loni jsem měl sponzory jen z outdoorové branže a mainstreamoví sponzoři se teprve chystali. Teď je to určitě snazší i s blížící se olympiádou. Ale doufám, že i po ní to bude pokračovat, že bude lezení dál vnímáno už ne jako sport na okraji a že se najde někdo další z Česka, kdo bude schopný se tím uživit.
V září vás čeká mistrovství světa v Innsbrucku. Jak probíhá příprava?
Na konci července jsem se vrátil z Kanady a celý srpen už věnuju přípravě. Rozhodl jsem se, že budu závodit ve všech třech disciplínách, priorita je lezení na obtížnost. Dobrou šanci vidím i v boulderingu. V rychlosti se budu účastnit jen kvůli tomu, abych se počítal do finálové kombinační disciplíny poslední den šampionátu. Tam se prvních šest z celkového součinu utká poprvé v historii ve stejném formátu, v jakém bude lezení probíhat na olympiádě. Připravuji se tvrdě, poctivě, dal jsem si volno od dalších pracovních a sponzorských povinností. Na týden jsem také odjel do Innsbrucku, abych si tam vyzkoušel podmínky pro MS.
Jak vypadá takový tréninkový program?
Příprava spočívá v tom, že lezu čtyři dny za sebou, pak den odpočívám. Probíhá trojfázově, ráno, v poledne a odpoledne. Trvá okolo pěti hodin celkově. Většinou je to trénink lezením na menší boulderové stěně bez lana, kde se dá dělat i trénink vytrvalosti, protože na téhle stěně se dá lézt pořád dokola. To pak dobře simuluje to lezení s lanem do 15 metrů výšky.
Motivuje vás fakt, že můžete získat třetí titul mistra světa v řadě?
Snažím se to nemít v hlavě a připravit se co nejlépe. Chci tam samozřejmě získat co nejlepší výsledek, jako by o třetí titul nešlo. Má motivace vychází ze samotného procesu, protože mě trénink zkrátka baví. Příliš mnoho myšlenek na mistrovství zvyšuje tlak na samotný závod.
Za dva roky budou olympijské hry v Tokiu. Už víte, co musíte všechno splnit a na co se připravit?
Olympijská příprava pro mě začíná už teď. Protože se snažím být v co nejlepší formě na obtížnosti i na bouldering. Trénink na rychlost jsem zatím ještě nezahájil. Nominovat se bude hlavně na základě výsledků kombinačního závodu na mistrovství světa příští rok. To se bude konat stejně jako olympiáda v Tokiu.
V těchto dnech a týdnech se Tomáš Petreček s Markem Holečkem chystají na unikátní prvovýstup na vrchol Nanga Parbatu. Co říkáte na jejich plán? Lákalo by vás zkusit někdy něco podobného, byť jde o trochu jinou disciplínu?
Mára Holeček s Tomášem Petrečkem jsou naprostá extratřída, co se týče lezení na osmitisícovky; plán je to určitě ambiciózní, budu jim držet palce. Něco takového rozhodně obdivuji, protože lézt prvovýstup na osmitisícovku je úplně něco jiného než normální cestou. Je to top, co se dá v alpinismu dělat. A tomu se asi nikdy nebudu věnovat. Lákají mě větší kopce, kde většina lezení bude s lezečkama a holýma rukama po skále. A takové jsou jen do šesti tisíc metrů.
