Když se vypráví o dostihových hrdinech, jeho jméno většinou nepadá mezi prvními. A přece byl tmavý hnědák Valencio z JZD Velké Karlovice výjimečný.
Nenápadný valach dokázal v rozmezí šesti měsíců vyhrát Velkou pardubickou a doběhnout do cíle Velké národní. Od té doby uplynulo přesně 25 let a nikomu jinému se nic podobného nepodařilo.
Příběh Valenciovy účasti v Aintree u Liverpoolu formovala do značné míry studená válka. Velká pardubická měla v osmdesátých letech doma pověst rodinného stříbra, v západní Evropě se o ní naopak mluvilo jako o bizarní podívané kdesi v socialistickém táboře, o které mnoho lidí slyšelo, ale jen málokdo to viděl na vlastní oči.
Žokejcimra - všechny sloupky Martina Cápa - ZDE
Jako nejvyšší meta se tenkrát na obou stranách železné opony skloňovala obtížnost dostihu. Čím těžší a náročnější, tím lepší, mínili Čechoslováci i Britové. Obecně proto byla Velká pardubická považována za nejtěžší dostih evropského kontinentu, zatímco Aintree přiznávali i Češi pozici nejtěžšího dostihu vůbec. Nebo to aspoň tvrdilo hojně rozšířené klišé.
Prvním českým odvážlivcem v Aintree po druhé světové válce byl v roce 1986 čtyřnásobný vítěz Velké pardubické Václav Chaloupka. S Essexem ze stáje JZD Slušovice se sice do cíle nedostal, ale samotná účast i slušný výkon přinesly československému koni na ostrovech značnou publicitu.
Není divu, že někteří Britové začali přemýšlet, zda nejsou za železnou oponou k mání kvalitní překážkoví koně za levný peníz. Ještě ve stejném roce se této myšlenky chopil muž jménem Roger Rowell.
Nabídka "dostihového dělníka"
Osmatřicetiletý jezdec sice před lety vyhrál rámcový dostih na překážkovém festivalu v Cheltenhamu, doma ale nikdy nepatřil k hvězdám. Spíše měl pověst "dostihového dělníka", který kromě ježdění vypomáhá jako asistent trenéra a pokouší se o zformování vlastní dostihové stáje.
Na podzim 1986 se Rowell dostal na krátké hostování do Pardubic a dobře si při tom prohlédl místní koně. Jako třetinový vlastník firmy Findon Business Service nabídl několika státním podnikům koupi nebo pronájem koně.
Angličanova anabáze zprvu vypadala neúspěšně. S JZD Slušovice se nedohodl, nepodařilo se mu získat ani kladrubského tempaře Formana nebo spolehlivou skokanku z Třeboně Malbu.
Nakonec paradoxně získal k pronájmu ještě lepší koně - čerstvého vítěze Velké pardubické Valencia (JZD Velké Karlovice) a nastupující hvězdu Železníka (Státní statek Bruntál - Světlá Hora).
Valachovo velké sólo
Na první pohled Rowellovo snažení nedávalo příliš smysl. Mezi Aintree a Pardubicemi zela v 80. letech obrovská propast.
Zatímco československý dostih byl ve své původní verzi před zjednodušením překážek v roce 1994 mimořádně obtížnou cross country na 6900 metrů, v níž šlo i za cenu menší rychlosti především o to "přežít" a nespadnout, o 300 metrů delší Velká národní se svými neprostupnými skoky na zeleném oválu se dodnes jezdí ve velmi rychlém tempu.
"Ty dostihy jsou naprosto odlišné. Obecně bych ale řekl, že skutečně dobrý překážkář - a jiný by Velkou pardubickou těžko vyhrál - by se při odpovídající přípravě mohl prosadit i v Liverpoolu a obráceně," řekl Rowell na sklonku roku 1986 českým novinářům.
A dlužno říci, že Velká pardubická v tom roce měla průběh, který Angličana musel v jeho názoru utvrdit. Rozhodující moment přišel na Hadím příkopu, kde spadl Josef Váňa z Paramona a zbrzdil se i zbytek pole za ním. Skrumáž se netýkala jediného koně - Valencia, který díky zaváhání soupeřů získal propastný náskok.
Amatérskému jezdci Karlu Zajkovi i trenérovi Františku Holčákovi v té chvíli spíše zatrnulo. Jejich devítiletý tmavý hnědák měl pověst místy zbrklého a nezralého skokana, jemuž se občas dařily nečekané kiksy a tudíž lépe skákal spolu s jinými koňmi.
Ale Valencio měl velký den a dotáhl svou sólovou jízdu do vítězného konce. V cíli byl první o nesčetné délky a zaskočil řadu expertů, neboť jeho chovatelem i majitelem bylo malé JZD z Velkých Karlovic na Valašsku.
Mezi poraženými skončil i mladý Železník, který teprve čekal na svého osudového jezdce Josefa Váňu. Až s ním měl největší český dostih vyhrát , a to hned čtyřikrát (1987, 1988, 1989 a 1991).
Proč Britové zastavili Železníka
Rowellova firma investovala do britské expedice českých koní více než 12 000 liber. Valencio se Železníkem odjeli na ostrovy začátkem února 1987, pouhé dva měsíce před Velkou národní.
Železníkovy šance skončily už brzy po příjezdu. Ačkoli celému projektu předcházela rozsáhlá vyšetření a oba koně byli prohlášeni za fit, v krvi Železníka našli Britové zvýšený obsah protilátek proti virové artritidě a kůň musel do okamžité karantény.
Původní verdikt nuceného ročního pobytu v Británii se povedlo diplomatickým úsilím zažehnat, vidina startu v Aintree se ale rozplynula. Překvapivý nález byl oficiálně zdůvodněn odlišnými metodami serologických vyšetření na obou stranách železné opony, celý případ ale provázela řada nejasností.
Železník navíc nebyl v britské stáji navzdory proklamacím nijak izolován od ostatních koní a jeho dočasný trenér B.J. Wise rozhodnutí úředníků tvrdě kritizoval.
V projektu tím pádem zbyl jen Valencio, podle britských tréninkových výkonů ten horší z československé dvojice. Wise a Rowell mu naordinovali přípravný start v polovině března na závodišti Newton-Abbot a třebaže ho Valencio nedokončil, udělal slušný dojem.
Spadl, ale dokončil
V samotné Velké národní nastupoval Valencio téměř nepovšimnut se sázkovými kursy mezi 200 a 500:1. Britové se na něj sice nedívali skrz prsty, ale jako vítěz Velké pardubické musel nést druhou nejvyšší váhu a to mu mělo jakýkoli úspěch znemožnit.
"V sedlišti na nás působil jako lehký atlet mezi dřevorubci. Ne malý, ale ve srovnání s anglickými soupeři drobný, subtilní," poznamenal člen československé delegace Václav Švec.
Během dostihu měl Valencio několikrát štěstí a těsně se vyhnul skrumážím, na překážce číslo 25 Valentine's Brook mu ale skřížil cestu volný kůň bez jezdce a Valencio spadl.
Rowell nasedl a dojel do cíle na 23. místě. Valencio dobíhal v době, kdy se za cílem už radovali vítězové, doma v Československu ale jeho výkon vyvolal nemalou euforii. Vždyť do cíle Velké národní se ještě žádný český kůň nepodíval.
Menší rozčarování nastalo po zjištění, že oficiální výsledková listina obsahuje jen 22 jmen. Podle tehdejších britských pravidel totiž bylo přípustné nasednout jen v případě, že k pádu došlo v cílové rovině, nebo má dotyčný kůň ještě šanci skončit mezi prvními čtyřmi.
"Angličané považují pád za projev únavy s tím, že další nasednutí a pokračování je surovostí vůči koni," vysvětloval dostihový historik Miloš Svoboda.
Rowell se dušoval, že Valencio ještě nebyl na pokraji sil, a že nasednutí tedy takovým negativním případem nebylo.
Tečkou za celou anabází byl dodatečný výrok české dostihové komise, podle něhož bude Valencio doma posuzován podle českých pravidel. Tedy jako morální hrdina v cíli Velké národní.
Hra s tvrdými pravidly
Pětadvacet let staré události mezi řádky zachycují, kolik se toho mezitím změnilo nejen v dostizích. Největší české stáje na Velkou národní už nemyslí, neboť náklady na případnou účast jednoznačně přesahují rozumnou mez.
Aby mohl český kůň reálně zamířit do Aintree, musel by absolvovat britskou sezonu - tedy být na ostrovech minimálně od listopadu, absolvovat kompletní přípravu a získat místní handicap. A ani poté by úspěch nebyl nijak blízko.
Změnila se ale i společnost, která dostihům přihlíží. Když se ve Valenciově ročníku Velké národní zabil na překážce spolufavorit Dark Ivy, mohl zmíněný Švec konstatovat, že Angličané jsou k padlým nebo dokonce mrtvým koním tvrdí a citovat úryvek z místního tisku: "Dark Ivy je mrtvý, je na místě sympatie nebo lítost? Musíte mít železné srdce, skoky jsou hra s tvrdými pravidly a jestliže je nepřijmete, neměli byste se k ní raději připojovat..."
O čtvrt století později je péče o dostihové koně ještě dokonalejší, jsou nastavena tvrdší bezpečnostní pravidla a do korektnosti dráhy investovány značné peníze, přesto to společnosti 21. století už nestačí.
Když si v letošním ročníku Velké národní zlomil na pověstném skoku Becher's Brook nohu favorit Synchronised, okamžitě se objevily hlasy volající po zrušení nebo aspoň výrazném pozměnění Velké národní.
Pro nemalou část diváků, kteří už s koňmi jako hospodářskými zvířaty nepřicházejí do styku a starají se nanejvýš o kočku nebo psa, není představa hry s tvrdými pravidly přijatelná, a to na závodišti ani mimo něj.
Už si nepřejí obdivovat hrdiny extrémně obtížných steeplechase, ale chtějí mít neochvějný pocit, že je vše v pořádku a nepřemýšlet o souvislostech složitého světa, ve kterém může dojít k těžkým zraněním po kolizích bez ohledu na obtížnost překážek.
Co s tím? Na to odpoví blízká budoucnost.
Snad se v ní k lidem kromě titulků o smrti favoritů dostanou i zprávy, jako ta o osudu liverpoolského hrdiny Valencia.
Kůň, který proslavil malé JZD na Valašsku, žil spokojeně doma ve stáji až do vysokého stáří třiceti let. Zemřel na sešlost věkem v roce 2007.
