Logická otázka na úvod. Zuzana Kocumová a Spartan Race. Jak a kdy k tomuto spojení vůbec došlo?
Vlastně omylem a náhodou. Před třemi lety. Kamarád se zranil těsně před závodem a jednalo se zrovna o Spartan Race Beast, tedy vzdálenost dvacet kilometrů a více plus pětatřicet a více překážek. Zkoušel najít náhradu, i proto, že běžel za tým a jeho ztráta byla citelná. No a jelikož najít ze dne na den někoho, kdo nejenže uběhne přes dvacet kilometrů v horském náročném terénu, ale navíc zvládne i nošení břemen, ručkování, brodění potokem, balanční cviky a tak dále, není jednoduché, obrátil se i na mě.
Já jsem odmítla s tím, že až se místo bahna bude válet ve sněhových závějích, tak ví, komu má volat. Do té doby jsem o Spartan Race slyšela jen velmi vzdáleně a opravdu mě to na základě povrchních informací nelákalo.
Ale nakonec vás přemluvili. Jak se jim to povedlo?
Za chvíli začali volat další lidé z týmu a já jednoduše vyměkla. Do závodu jsem šla se směsicí skepse a očekávání. A v cíli jsem musela uznat, že to byl jeden, ne-li vůbec nejhezčí zážitek ze závodu v životě. A že jich mám za sebou docela dost.
Podobné závody jsou extrémně náročné. Vy jste ale známá tím, že i po skončení profesionální lyžařské kariéry sportujete takřka na denní bázi. Jak náročné tedy bylo hned jít do takového klání?
Bylo to náročné. A nejen poprvé, pořád. Asi po žádném jiném závodu se necítím tak přejetá parním válcem, který nevynechal ani kousek těla, jako právě po Spartan Race. Po třech letech už si tělo trochu zvyklo, ale v prvním roce jsem minimálně dvě noci po závodu nevěděla, jak se v posteli otočit, natož ráno vstát. (smích)
Prohlásila jste, že Spartan Race není jen bláto. A že vás mrzí, že tomuto klání není věnována taková pozornost. Takže v čem tkví kouzlo této specifické disciplíny?
Neznám komplexnější sport, kde využijete celé tělo, ale i zkušenosti z jiných sportů a všech aktivit, které jsem v životě dělala a dělám a které mě baví. A pro mě osobně, například na rozdíl od silničního běhu, je zajímavým zážitkem i samotný závod, na který se těším. Neustálá změna, nutnost maximálního soustředění, mnoho výzev během jednoho závodu. A tak trochu návrat do dětských let, opičích drah a snů o houpání se v pralese na liánách s Tarzanem. (smích)
Dá se to nějak srovnat s lyžováním, kterému jste se profesionálně věnovala mezi lety 1996 a 2001?
I lyžování je sport, kde potřebujete vytrvalost, sílu, trénovanou nejen jednu polovinu těla. Hlavně z lyžování mám základ, ze kterého stále čerpám. Ale lyžování je kvůli požadavkům na podmínky hodně kočovný život v uzavřené skupině lidí, kde vrcholovou úroveň těžko skloubíte s normálním životem. A to byl pro mě kámen úrazu.
Ve Spartan Race jste se hned zařadila do absolutní špičky. Vyhrála jste dvakrát po sobě mistrovství světa, nyní vám v kalifornském Squaw Valley chyběl jen krůček ke zlatému hattricku, skončila jste stříbrná. Čekala jste, že budete takhle úspěšná v úplně novém odvětví?
Vzhledem k tomu, že můj první závod byla opravdu jen náhoda, tak jsem od toho nečekala vůbec nic. Proto to beru jako krásný dar od života v době, kdy jsem myšlenky na vrcholový sport úspěšně opustila po druhém zdravotním kolapsu. Tedy při pokusu o návrat před olympiádou v roce 2010.
Lyžařskou kariéru jste ukončila v pouhých jednadvaceti letech kvůli vrozené vadě imunity. Problémy jste měla, jak sama říkáte, i později. Jak to jde dohromady s tím, že nyní předvádíte takové sportovní výkony? Už nemáte žádné zdravotní potíže?
Pořád mám značná omezení a hranice, které si musím hlídat. Ale s problémy, kvůli kterým jsem musela skončit s lyžováním, se to absolutně nedá srovnat. Musím si víc než jiní hlídat režim, stravu, nepřekročit určitou mez únavy. Na druhou stranu mě to naučilo daleko lépe znát své tělo a poslouchat ho. A vím, že třeba s členstvím v reprezentaci by se to neslučovalo.
Proč?
Tam se, ať chcete, nebo ne, dostáváte do role závodníka, který musí poslouchat trenéry, funkcionáře. Na stav - nechce se mi, takže na závod nejedu a ležím v posteli - prostě není místo. To je asi ten zásadní rozdíl oproti době, kdy jsem zdravotně odešla. Nyní vím, že odpočívat je minimálně stejně důležité jako trénovat. A nejenže to vím, ale také to dělám.
Pojďme vzpomínkami do Kalifornie. Ke třetímu zlatu v řadě chybělo opravdu málo. Rozhodovalo se až na poslední překážce. Při ručkování jste spadla vy i Kanaďanka Lindsay Websterová, obě jste musely cvičit takzvané angličáky. Jak vypadal závěr z vašeho pohledu?
V poslední sérii překážek asi kilometr před cílem byla jedna, na kterou jsem si vůbec nevěřila, protože ji u nás nemáme, navíc byla velmi dlouhá. Takže když k ní Lindsay doběhla kousek přede mnou, myslela jsem si, že je rozhodnuto. Nakonec jsem ji dala a mě úplně vyvedlo z míry, když jsem doběhla k poslední překážce a zjistila, že tu naopak Lindsay nedala.
Co tedy rozhodlo?
Asi jsem to nezvládla psychicky. Dá se to trochu přirovnat k poslední ráně v biatlonu, kdy víte, že rozhoduje o všem. Mimochodem to bylo už potřetí, kde jsem na poslední překážce o zlato přišla, takže tam asi nějaký problém bude. Už o něm vím, teď ještě vědět, co s tím.
Přesto předpokládám, že s posledními výsledky panuje z vaší strany velká spokojenost. Je to tak?
Spokojenost s tím drobným nespokojeným "kdyby…". Ale na to se nehraje ani v životě, natož ve sportu.
Na Facebooku jste po závodě psala o totální demolici celého těla. Dalo by se říct, že je to taková vhodná charakteristika celého Spartan Race?
Vhodná charakteristika pozávodního stavu. Ale s tím dovětkem, že to je velmi příjemná a uspokojující demolice. (smích)
Jak byl náročný tenhle závod konkrétně. Byl něčím specifický?
Právě že skoro vším. Byl delší než minulé roky, s více nošením břemen, delšími a těžšími překážkami. Délka byla sedmadvacet kilometrů, převýšení šestnáct set metrů, osmatřicet překážek, to vše ve výšce 2000 až 2500 metrů nad mořem. Navíc plavání ve vodě, která měla sedm stupňů. Krásné. (smích)
Jak je to s finančním ohodnocením za Spartan Race? Můžete prozradit, zda se znovu po letech můžete považovat za profesionálního sportovce?
V podstatě ano. Ale úplně na jiném principu než v lyžování. Nemám stálý plat, nemám k nikomu povinnosti. To, co si sportem vydělám, je odvislé od vyhraných prize money na závodech. Tréninkový i závodní plán si tvořím sama dle chuti.
Jak vypadá příprava závodníka Spartan Race? Co všechno děláte pro udržení kondice a jak často?
Běh je hlavní součástí, bez toho se neobejdete. Pokud někomu nejde o přední příčky, stačí, aby se pomocí klusu přesouval mezi překážkami. Ale na mistrovství světa už jsou v popředí skutečně velmi kvalitní běžci, kteří se ani v čistě běžeckých závodech neztratí. A mohu říct, že se stále přiostřuje.
Úplně mě ale děsí představa, že nejde jen o běh, ale i o překážky. To přece vyžaduje úplně odlišný druh přípravy…
Ano, dále je důležitá vysoká funkční připravenost. Například nošení břemen, většinou do velmi prudkých kopců, není jen o síle, jak si mnozí myslí, ale hlavně o schopnosti svou váhu plus pár desítek kilo navíc udýchat a ideálně být schopný se zátěží i běžet. Zde je naprosto ideální v zimě běh na lyžích, v létě opět běh, vysokohorská turistika, horské kolo, plavání.
A posilování?
Jistě, je velmi důležité trénovat i horní polovinu těla, což je obrovská výhoda oproti čistému běhu. Trénink není jednotvárný a nezanedbáváte vše od pasu nahoru. Hlavní je úchop, ze začátku prostě vis na hrazdě, pak přidávat různé ručkování, přítahy. Ideálním přirozeným tréninkem je lezení po skalách. A důležitá je i rovnováha a balanční cviky. Zde mám, stejně jako u silových disciplín, výhodu v lyžařské minulosti a naštěstí stále i tak trochu přítomnosti.
Jak často trénujete?
Hýbu se v podstatě denně. Jenže to bych dělala i bez závodů. Ale na druhou stranu to nejsou velké dávky a ani nedělám intervalové tréninky. Vždy mě bavilo závodit, a proto kvalitu nabíhám právě hlavně při závodech. I tak toho v posledním roce nebylo úplně málo.
Trochu odbočím, vrátím se do minulosti. V roce 2009 jste plnila stránky sportovních médií kvůli tomu, že vás Česká televize odstřihla od komentování lyžařských závodů. Důvodem bylo, že jste nepřechylovala ženská jména do češtiny. Jak tuhle aféru hodnotíte s odstupem času?
Tak jednak mě stále překvapuje, jaká aféra to byla. Protože svět na této otázce tak úplně nestojí. A za druhé, na jednu stranu chápu ty, kteří přechylují, je to snazší například kvůli skloňování. Ale osobně s tím nesouhlasím. Nepřijde mi správné měnit závodnicím jejich jména. Už vůbec absurdní mi přijde, že je tu jakási povinnost přechylovat cizí ženská jména, ale například u Kateřiny Emmons tato povinnost najednou mizí.
Mrzelo vás tehdy, co z toho vzniklo?
Ano a hodně. A asi se nikdy nedozvím, zda problémem bylo čistě jen přechylování, nebo něčí vůle, abych už nekomentovala. Nicméně jsem ráda, že v minulém roce jsme se s Českou televizí opět domluvili a po mnoha letech jsem se vrátila ke komentování, a to konkrétně dálkových běhů.
V otázce přechylování se za těch uplynulých osm let mnoho nezměnilo. Není trochu přežitek v roce 2017 stále přechylovat cizí jména do češtiny, vlastně tak komolit jejich jediné správné znění?
Podle mě ano. Vytváříme jména, které neexistují. Na startovních listinách, na mezičasech jsou uvedená jiná jména, než redaktoři hlásí. Ani nám v zahraničí neodebírají koncovku -ová, tak nevím, proč se to u nás stále vyžaduje. I když nutno uznat, nějaký pokrok je. Jsou média, kde přechylování nevyžadují.
Kromě sportu se věnujete politice, a to už poměrně dlouho. Jedenáct let jste libereckou zastupitelkou za hnutí Změna pro Liberec, od roku 2012 také zastupitelkou Libereckého kraje. Byla jste i náměstkyní hejtmana. Jak se taková činnost dá skloubit s vrcholovým sportem?
Například s vrcholovým lyžováním by to nešlo. A se Spartan Race? Popravdě, tyto extrémní závody jsem začala jezdit v době, kdy jsem byla náměstkyní hejtmana a potřebovala jsem si od politiky opravdu dokonale vyčistit hlavu. A pouhý běh na to nestačil. Taková velmi intenzivní forma duševní hygieny. V současné době jsem se ale z politiky trochu stáhla. Důvodem je frustrace z nemožnosti cokoliv prosadit v rozhádaném libereckém zastupitelstvu, kde mám pocit, že u většiny jde spíš o boření báboviček druhých a budování si pozic před dalšími komunálními volbami než o práci pro město.
Jaké tedy byly vaše politické cíle tehdy a třeba nyní směrem do budoucna?
Můj prvotní cíl tehdy před jedenácti lety byl v Liberci, který byl známý jako Mekka korupce a klientelismu, zasednout aspoň jedno místo v zastupitelstvu a vědět, že tento jeden hlas bude hlasovat podle svého vědomí a svědomí, a ne podle taktovky lidí v pozadí. Pokud časem přišla možnost věci veřejné ovlivnit víc, tak jsem ji neodmítla. Ale nikdy jsem nebyla ten typ, který by šel do politiky kvůli dosažení postu. Spíš mě nebavilo nadávat na věci jen doma nebo mezi známými a nepokusit se něco zlepšit.
A jaké jsou vaše další sportovní plány? Předpokládám, že se sportem byste nejraději nepřestala nikdy, je to tak?
Odpovím otázkou: A k čemu nám naše tělesná schránka byla dána? Aby seděla u televize, počítače, vozila se v autě a výtahem, posedávala v hospodách? Vše by mělo být v rovnováze, a pokud pracujeme hlavou, tak pohyb by měl být jednoznačnou kompenzací. Navíc je to nejlepší způsob, jak svou duši dostávat na ta nejkrásnější místa. Do hor, zasněžených plání, podzimem zbarvených lesů nebo splynout s druhým člověkem při tanci s krásnou hudbou. Možnost pohybu je obrovský dar a jsem za něj každý den vděčná.
