reklama
 
 

V Česku se vychovávají roboti, říká šéf tenisové Sparty. Tlak ambiciózních rodičů už je za hranou

6. 10. 2017
Na Spartě přicházejí s razantními podzimními změnami. Vztah mezi klubem a rodiči tenisových talentů se musí proměnit od základů. „Tlak na trenéry ze strany rodičů už je pro mne neakceptovatelný,“ tvrdí v rozhovoru pro Aktuálně.cz sportovní ředitel Sparty a bývalý tenista Petr Luxa. A popisuje, jak složité je vyjít s lidmi, kteří jsou příliš zaměření na okamžitý výsledek. „Abychom vychovali nějaké další hráče typu Berdycha a Kvitové, je to běh na dlouhou trať,“ vysvětluje.

Tenisová Sparta na podzim rozjede nový koncept. Rodiče už by si neměli tolik diktovat podmínky. Rozumím tomu správně?

Takhle bych to nepopsal. Slovo diktovat je příliš silné. Jako klub za sebou máme dlouholeté zkušenosti a víme, co funguje a co ne. A některé věci už jsou pro nás trochu za hranou.

Co konkrétně vám na chování rodičů vadí?

Většina z nich si bohužel myslí, že má doma toho nejlepšího hráče. To samé, jak na nás rodiče tlačí u patnáctiletých děti, dnes začínáme řešit už u osmiletých. A já už prostě říkám: Ne, dost. Tlak na trenéry ze strany rodičů už je pro mne neakceptovatelný. Ano, uděláme od října razantní změny. Naše práce musí být vyvážená.

Takže vám jde o to, aby rodiče lépe pochopili, že když je jejich ratolest součástí klubu, měli by se občas podřídit?

Vztah mezi námi a rodiči musí být především založen na spolupráci. Prostě musíme spolupracovat. My potřebujeme rodiče a oni potřebují nás. Musíme si jasně určit: my budeme dělat tohle a od rodičů chceme zase tohle. A ten vztah musí fungovat na dvou věcech. Důvěra a respekt.

Aby si to čtenář dovedl lépe představit, pojďme být konkrétní. Jak rodiče nejvíce komplikují trenérům jejich práci?

Asi největším problémem jsou sparingy. Tady rodiče hodně tlačí a snaží se diktovat a mít co nejlepší sparing. Co to je nejlepší sparing? Pro rodiče je nejlepší sparing, když jejich dítě hraje s někým lepším. Snažím se jim vysvětlit, že musí trénovat s lepšími, ale i s horšími. Není možné dívat se pořád jen nahoru. Tady je velký kámen úrazu, protože rodiče vidí pouze okamžitý výsledek. Nedívají se dopředu.

Jak by to tedy podle vašeho ideálního scénáře mělo vypadat?

Nejdůležitější je, aby tenisté hráli pořád na sto procent. To je základní věc. A je jedno, kdo proti nim hraje, jestli je kvalitnější nebo naopak slabší. Tohle ti opravdoví šampioni neřeší. Prostě si to jdou užít, ti praví sportovci se zajímají pouze o sebe. Jak to řeší třeba Tomáš Berdych, když u nás trénuje? Vezme si dva juniory a hraje. Hraje na 120 procent a zajímá se pouze o sebe a svůj výkon.

Jak to vypadá třeba na soustředěních, kam děti odjedou bez rodičů? Tam se přece dá pracovat způsobem, který klub považuje za správný. Nebo ne?

My děláme na Spartě hodně kempů pro děti. I ty nejmenší. Už se nám ale stalo, že rodiče po dvou dnech vezmou dítě z kempu. Tvrdí, že mu to nic nedá, že hraje s mladšími. Pak jdou a hrají od rána do večera každý den sólo hodiny. Tohle se mi nelíbí. To je pomalinku zabíjí. Když jedeme na soustředění bez rodičů, tak jedou třeba ročníky 2003 až 2007 a všichni tam hrají se všemi. Děti jsou ze soustředění nadšené a nikdo nic neřeší. Tohle je ve světě absolutně normální.

Často se také mluví o nevhodném tlaku, který rodiče kladou na své děti. To je problém, jenž s tím nějak souvisí?

Ano. Od trenéra, ale i od rodičů je důležitá jedna věc. Říct dítěti: Jestli jsi tomu dal sto procent a prohrál jsi, tak to nevadí a nic se neděje. Podpora hráče, to je klíčová záležitost.

Jenže v praxi to takhle často nefunguje…

Právě. Ze strany rodičů v mnoha případech přichází okamžitá negace. V takovém dítěti pak zasazujeme klíček strachu. Spousta mladých tenistů má největší strach z reakce rodiče a nikoli z toho, že prohrají zápas, tohle musíme změnit, jinak se nikam nepohneme.

Na chvíli odbočím. Kolik platí rodiče za své děti trénující ve Spartě?

Máme program pro podporované hráče a tam se to pohybuje od tří do deseti tisíc měsíčně. Záleží hodně na tom, jak a kolik trénují.

Co chcete po trenérech, kteří v klubu pracují?

Chci po nich především profesionalitu. Učím je dovednosti komunikovat a motivovat. Je to pro mě v tomto klubu základ. Abychom vychovali nějaké další hráče typu Berdycha a Kvitové, je to běh na dlouhou trať. V dnešní době to není lehké, každý rodič si myslí, že tomu rozumí nejlépe. Chci také rodičům vysvětlit, že ne každý může být na Spartě.

Zpět k tématu. Tohle všechno tedy výrazně trápí český tenis. Předpokládám, že podobné problémy řeší i ostatní kluby, nejen vy…

Jsem přesvědčený, že to není jen problém našeho klubu. Je to všude. Je to spojené také s výchovou dětí, s celkovým přístupem rodičů. Když to řeknu blbě, nejdříve bychom potřebovali vychovat rodiče, jinak se nikam nepohneme. Rodiče nejvíc ovlivňují děti, to je jasné. Velký rozdíl vidím třeba v dětech z Moravy a z Prahy. Děti z Prahy pořád něco řeší, dost často se neumějí chovat, jsou rozmazlenější, pořád pospíchají a jsou vystresované.

Jak je to v zahraničí? Tam se s touhle problematikou dokážou vypořádat lépe? Je to u nás nějak specifické?

Znám spousty akademií po celém světě, ale nikde se neřeší takové věci jako u nás. Opravdu si myslím, že to mají dobře nastavené především z domova, od rodičů. Víte, trénuje u nás hodně hráčů, i ti, kteří nežijí v České republice. A je tam ten rozdíl znát.

Kdo konkrétně? A jak se ten rozdíl projevuje?

Teď naposledy Toby Kodat (syn Aleše Kodata, bývalého trenéra Nicole Vaidišové - pozn. aut.), který žije na Floridě. Je neuvěřitelně skromný, pokorný, přátelský a je na něm vidět, jak si to užívá. On ani rodiče neřeší, s kým bude hrát, s kým se bude rozehrávat. Hraje i s hráči mladšími a o hlavu menšími. To samé můžu říct i o Sebastianu Kordovi. Zavolá mi jeho táta Petr Korda a říká: Chci, aby hrál, je mi jedno s kým, ale ať hraje, bude tam celý den, prověřte ho. Je tam pokora, pracovitost a nasazení. Tohle bylo před dvěma lety, tehdy se mu smáli, že nehraje tak dobře. Teď se těm posměváčkům může smát on, ale nedělá to, zajímá se pouze o sebe a o to, co je dobré do budoucna pro něho. Takových příkladů vám mohu říct desítky.

V čem je podle vás největší chyba, co se týče výchovy talentů v České republice?

Přijde mi, že u nás v Česku vychováváme roboty. Roboti do čtrnácti let vyhrávají, ale pak už většinou nemají šanci. Všichni hrají stejně od základní čáry a bojí se udělat chybu. Také proto jsme hodně úspěšní ve světě do dvanácti, do čtrnácti let. Pak už to začíná být s konkurenceschopností o dost horší. Baví mě hráči, kteří tvoří hru, snaží se něco vymyslet, zrychlit hru, jít na síť. Musíme děti podporovat, i když budou dělat chyby, ale musí se snažit tvořit hru, zkoušet to. I za cenu, že teď nebudou vyhrávat, musí se koukat do budoucna. V šestnácti už je to nenaučíme, tam už to změnit nejde.

autor: Aleš Vávra | 6. 10. 2017

    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama