Bavila vás letošní Tour nejvíce za poslední roky?
Musela bavit úplně všechny. Už vloni bylo úžasné, co předváděl Julian Alaphilippe, ale letos za to vzali mladí kluci Tadej Pogačar nebo Marc Hirschi, také Wout van Aert, i když v 26 letech už není nejmladší. Nedokážu si představit lepší reklamu na cyklistiku než letošní Tour.
Hirschi udivoval vytrvalostí v únicích, Van Aert dokázal být nebezpečný snad v každém typu etapy. Nebylo to jen o žlutém dresu, viďte?
Přesně, úplně to rozstřelilo dekádu, která byla od časů stáje US Postal přes Sky a dnešní Ineos. Jumbo-Visma byl sice výrazně nejsilnější a nejvíce na špici, měl top lídra Primože Rogliče. Předvedli naprosto výborný týmový výkon, ale třešnička na dortu nebyla. Snažili se držet vrabce v hrsti, ne chytit holuba na střeše. Pokaždé očesali domestiky, zůstali už jen lídři. Pokud chtěl Roglič vyhrát Tour, měl si před časovkou najet větší náskok.
Měli být v kopcích ještě útočnější?
Měl to zkusit Roglič, i když otázka je, jestli na to v danou chvíli měl. Sice měl před časovkou náskok 57 sekund a všichni si říkali, že to bude stačit, že je vynikající časovkář a má formu v kopcích. Prohrál akorát ve spurtech s Pogačarem, jednou ho utrhl Miguel Ángel López. Ale takový je sport, časovka v předposlední den je zrádná záležitost. Výhoda mládí a rychlejší regenerace se v závěru ukázala jako znatelná.
Mohl Roglič podlehnout dojmu, že Pogačarovi docházejí síly? V královské etapě v posledním týdnu mu nadělil 15 sekund a zdálo se, že v rozhodujících momentech má více sil.
Vypadalo to tak. Já jsem si také myslel, že Pogačar ztrácí síly, ale naopak je otázka, jestli Roglič nejel v té etapě přes limit. Dneska se všichni hlídají, mají na kolech wattmetry, ale když jedete ve žluťáku do kopce, který se nikdy předtím nejel, a někdo vám ujíždí, zareagovat na to musíte. Roglič se z toho možná nestačil zregenerovat, možná to rozhodlo Tour.
Pogačar tam naopak udržel ztrátu pod hranicí jedné minuty.
Hlavně si to podle mě odjel ve svých tepech a wattech. Nenechal se vyhecovat a jel podle toho, čeho byl schopný. Pak mu to pomohlo.
Lance Armstrong hodnotil výkon Pogačara v časovce jako jeden z nejlepších v cyklistické historii, Michael Valgren psal o nejlepší etapě v dějinách. To asi mluví za vše, že?
Tím je řečeno všechno. (úsměv) Už ve studiu České televize jsem říkal, že to je největší cyklistický zážitek mého života. Franta Raboň přestal mluvit, s Tomášem Jílkem jsme se na sebe nevěřícně dívali a chytali se za hlavu, že to snad není možné. Ten kluk do kopce opravdu letěl, zahodil všechny myšlenky. Vypnul v hlavě, že je to Tour, prostě to napálil a i v Paříži vypadal, že mu vůbec nedochází, co právě dokázal.
Byl to pro vás návrat cyklistiky, ve které vítězí srdce nad matematikou a propracovanou analýzou?
Návrat živočišné cyklistiky. Mám nohy, cítím se, tak prostě jedu. Chci vyhrát a jedu, než spadnu z kola.
Vedle Pogačara s Rogličem měli Slovinci na Tour další tři zástupce a ani Matej Mohorič, Luka Mezgec a Jan Polanc nehráli žádné druhé housle. Čím to, že je tento národ tak úspěšný?
Na to, jak je to malá země, tam vždycky byli silní cyklisté. Je tam těžký terén, spoustu klubů a závodů, silná základna. Mají to kousek do Itálie nebo do Rakouska, závodí na tamních podnicích a výkonnost roste. Jsou zvyklí na intenzitu závodění, jezdí nadoraz. Mají krásně položenou zemi, mají lepší počasí než u nás. Všechno je to spojené dohromady, přesto je úžasné, že dvoumilionová země vyprodukuje takové sportovce.
Opakovaně neuspěli muži, o kterých se každý rok hovoří jako o spolufavoritech: Thibaut Pinot, Romain Bardet, Mikel Landa. Ukazuje se, že nemají na to, aby Tour vyhráli?
Těžko se to říká, člověk nechce nikoho odsuzovat a říkat, že to má v hlavě. Někteří to v hlavě opravdu mají, ale nesoudil bych to jen podle letošní Tour, která byla skutečně jiná. Každý měl jinou přípravu, kvůli koronaviru třeba prožíval stresy, o nichž vůbec nevíme. Nicméně je pravda, že znovu měli velkou možnost stanout na pódiu.
Byl podle vás stres znát i na ostatních závodnících?
Rozhodně, mnoho z nich nemá smlouvu na příští rok, týmy ještě nemají dohodnuté sponzory, jelo se málo závodů. Stres byl možná dvojnásobný. Bylo to vidět v první etapě s mnoha pády, i dále to bylo hodně nervózní. Někteří závodníci tohle prostě nezvládají. Navíc se na zemi častěji ocitají jezdci z elitní desítky, což dříve nebývalo. Platila určitá nepsaná pravidla o ochraně lídrů, která už dnes nejsou tolik znát.
Před Tour sužoval cyklistický svět strach, aby se tento slavný závod dojel do cíle, aby ho koronavirus nezhatil. To se nakonec povedlo velmi dobře, nedocházelo k žádnému vylučování jezdců a týmů.
Vyšlo to fantasticky. Všichni chtěli, ať se hlavně dojede do cíle, ale ona byla do konce otevřena většinu soutěží o dresy, pomalu do poslední etapy. To jsme neviděli dvacet nebo třicet let. Opravdu to je neskutečné, letošní Tour psala historii. Psal ji každý, kdo si odvedl svou epizodu, nejen ti největší lídři. Sledovali jsme skutečně parádní výkony.
Pogačarův pohádkový příběh by mohl pokračovat na mistrovství světa v Itálii koncem tohoto týdne. Podle posledních zpráv se tam vítěz Tour chystá. Mohl by vyhrát i duhový dres?
Nikdo by se nedivil. (smích) Petr Benčík říkal, že by se nedivili, kdyby jel Pogačar na MS jen časovku, ale to já si nemyslím. Pokud někdo vyhraje Tour… Vyhrát časovku na MS je skvělé, ale pak v duhovém dresu pojedete v příští sezoně pět nebo šest závodů. Vyhrát silniční závod je něco jiného, každý chce jezdit v dresu mistra světa. Takže pokud je na tom Pogačar fyzicky skvěle, nevidím důvod, proč by nejel silniční závod. A časovka na rozjetí mu určitě neuškodí.
