Poté, co odezněly prvotní emoce, jak se zpětně díváte na letošní Velkou pardubickou?
Jsme samozřejmě hlavně rádi za to, jak to celé dopadlo. Zvlášť kvůli minulému ročníku, kdy to vypadalo výborně, ale vinou zdravotních problémů jsme Hegnuse nakonec ze závodu museli stáhnout. Zpětně jsem trochu trnul, když jsem v televizi sledoval záznam a poprvé mohl vidět, jak na rovince francouzský jezdec natlačil Hegnuse s Lukášem (Matuským, pozn. red.) na bariéru. To nebyl úplně pěkný manévr a je docela zázrak, že to Hegnus ustál s takovým klidem.
Jak jste s vaším otcem, také vítězem Velké pardubické v roli trenéra, letošní závod prožívali?
S tátou máme velmi blízký vztah, odmalička jsem mu coby trenérovi koní stál za zadkem a sledoval ho při práci, takže pro nás neexistuje nic hezčího než společně oslavovat úspěch, který se nám povedl.
Před Velkou jste navíc prožíval obtížné období v osobním životě…
Bylo to těžké, spojilo se to loni všechno dohromady. Nejdřív zdravotní problémy Hegnuse, na základě kterých jsme ho museli loni vyřadit z Velké pardubické. Táta těžce onemocněl a my jsme se doma modlili, aby se vůbec vrátil z nemocnice. Pak přišel koronavirus a mojí mamince do toho zjistili rakovinu.
Je to boj na několika frontách a nezbývá vám moc prostoru myslet na jiné věci. Na druhou stranu jsme rodina, která s koňmi tráví 365 dnů v roce, není to práce, kde v pět zhasnete a jdete domů. Takže jsme se prostě snažili fungovat dál a samozřejmě bojovat.
Radíte se při přípravě na dostihy s tátou, nebo už si do toho nenecháte mluvit?
My máme s tátou oba svoji hlavu, takže se u práce dokážeme zhádat jak koně. Myslím, že to patří k naší povaze. Když spolu v něčem nesouhlasíme, dostaneme se do střetu, který nechápou ani lidé kolem nás. Ale my v sobě zároveň máme tu vlastnost, že práci a rodinu dokážeme zcela oddělit. Takže hned v příští minutě se můžeme znovu objímat a chovat se, jako by se vůbec nic nestalo. Moje žena mi jednou řekla, že kdyby se s rodiči jednou pohádala tak jako my s tátou, už by spolu asi nepromluvili. Ale my jsme na ten divoký kontrast zvyklí a vůbec to náš vztah neovlivňuje.
Ohledně toho, kdo pojede Hegnuse, byly před dostihem nejasnosti. Původně na něm měl jet Marek Stromský. Už jste si to stihli vyříkat?
My jsme se s Markem po loňské sezoně domluvili, že letos budeme spolupracovat, ale pouze s tím, že musí být volný, protože přednostně jezdí pro stáje Nýznerov. Před Velkou pardubickou jsem se dozvěděl, že Marek pojede na Strattonovi. On sice tvrdil něco jiného, ale takhle to bylo, to byla jeho volba. Já jsem reagoval tím, že jsem automaticky povolal svého nejlepšího jezdce Lukáše Matuského.
Ten předtím na Hegnusovi nikdy nezávodil. Nebál jste se ani jeho pověsti smolaře na Velké pardubické?
Lukáš je velmi úspěšný žokej, spolupracujeme spolu osm let. Máme smlouvu, že je to můj přední jezdec. Zkušenému žokeji, jako je Lukáš, stačí pár minut před dostihy, aby si koně vyzkoušel. Na Hegnusovi před dostihem seděl dvakrát, podruhé to byl jeden delší trénink, takže v tomto ohledu to pro něj určitě žádný problém nebyl. Jezdí skvěle, věřil jsem mu. Vítězství na letošní Velké pardubické mi potvrdilo, že jsem nesáhnul vedle.
Po fatálním pádu Sottoventa se opět začalo mluvit o taxisu. Část dostihových diváků i odborníků jej obhajuje s tím, že obávaná překážka tu byla vždycky a po změnách to už nebude ono. Druhá část kvůli bezpečnosti mluví o úpravách. Jak se na to díváte vy?
Můj dlouhodobý názor na to je takový, že taxis už není takový strašák jako dřív. Je to překážka, která je výborně ošetřená a má dobré parametry. Za mě jsou v tomto dostihu i nebezpečnější překážky, nebezpečí hrozí nejenom v každém z 31 skoků, ale i v nástrahách "volných koní", kteří můžou vběhnout do pole a taky celý závod dost zkomplikovat. Nerad bych proto taxis označoval jako nějaký klíčový problém.
Hegnus měl zdravotní problémy, loni jste ho musel před Velkou pardubickou stáhnout. Zdraví ho trápí v kariéře často. Obával jste se v nějaký moment, že letos vůbec nepojede?
Když jsme začali s přípravou na letošní sezonu, viděl jsem na něm, že mu z výkonnosti od loňska nic neubylo a že bude ve skvělé formě. Jediný moment, kdy jsem se trochu vyděsil, byl pátek před Velkou pardubickou. Hegnus má totiž vlastnost, že ve stresu začíná chlupatět. Trochu jsem se lekl, co ta hormonální změna udělá s jeho výkonem, ale naštěstí to dopadlo dobře.
Může za rok obhájit? Nebo půjde do důchodu, jak jste v nadsázce řekl před závodem?
V nadsázce říkám, že už je v tom věku trochu dědek. Vlastně jsem počítal s tím, že to letos může být jeho poslední závod. Přál jsem si před Velkou pardubickou, aby to dobře dopadlo a mohli jsme Hegnuse dát do důchodu. Flexibilita s věkem samozřejmě klesá a já nikdy nebudu trenér, který by s koněm objížděl dostihy, jen aby s ním nasbíral nějaké poslední peníze.
Takže o důchodu jsme mluvili, i pro mě je to každý rok obrovský stres a v nadsázce jsem se těšil na to, až i já budu moct mít klid. Ale pak ke mně na tribunách po Velké pardubické přišel majitel Hegnuse a zeptal se mě, jestli bych ho příští rok netrénoval znovu. Tak jsem mu slíbil, že pokud bude zdravý, zkusíme to. Jestliže uvidím, že kůň tréninky bude zvládat a zůstane mu výkonnost, budu ho trénovat dál.
Bylo to hodně o trpělivosti, dát jej po minulém roce dohromady?
Objevily se tam nějaké zdravotní komplikace. To vždy vyžaduje maximální péči, jako u každého jiného sportovce. Když jsme Hegnuse před třemi lety dostali z jiné stáje, byl tehdy v marodním stavu a trvalo skoro rok, než jsme ho dostali do závodní formy. Hegnus je velmi křehký koník, ten věk se na tom určitě podepisuje a jeho klouby a vazy už nejsou takové, jaké by u vrcholového sportovce měly ideálně být. Nějakou chvíli ho to trápilo, začali jsme používat Alavis jako doplňkovou kloubní výživu. To nás zachránilo a kůň se z toho nakonec dostal.
