Praha - Českou biatlonovou družinu v pondělí odpoledne při návratu z Chanty-Mansijsku zdržela kolona na D5. Velmi podobná se ale mezitím utvořila z fanoušků před pražským sídlem Českého rozhlasu, kde všichni chtěli podpis nebo fotografii s čerstvou vítězkou Světového poháru Gabrielou Soukalovou.
Ta novinářům přiznala, že se jí z podobného zájmu klepou nohy a že svém triumfu v celkovém hodnocení seriálu stále nemůže uvěřit. Všechny čtyři křišťálové glóby ale prý dovezla v pořádku.
Kvůli větrné smršti v Chanty-Mansijsku jste dostala na velký glóbus na speciální biatlonovém večeru, který se ale původně konat neměl, jak jste si ho užila?
Celý večer byl jedna velká improvizace, byli jsme pozváni do místnosti v podstatě na stojáka, kde jsme si převzali glóby. Bylo to opravdu narychlo. Až jsem si říkala, že to je trochu škoda, protože jsou za tím roky dřiny a zanícení pro ten sport a nakonec o bylo za pár vteřin odbyté. Ale i tak ve mně ta vzpomínka zůstane až do konce života, bude to jedna z těch nejsilnějších.
Přitom po MS v Oslu jste si vůbec nevěřila, čím o, že jste to nakonec zvládla a Světový pohár vyhrála?
Jeden z faktorů byl, že v Francouzi v Rusku nezvítězili ani pod Napoleonem v roce 1812, to mě drželo v jistotě, že to tam musí pro tu slovanskou duši dopadnout. (po vážné přednášce se rozesměje, pozn. red.) Ne to je legrace. Já to mám především v Chanty-Mansijsku moc ráda, tratě mi vždycky seděly. Vlastně jsem tam zaznamenala jeden z prvních větších úspěchů. Po MS v Oslu jsem sama moc netušila, v jakém rozpoložení se tam dopravím, jestli budu schopná vydržet takový nátlak, protože Marie byla ve vynikající formě. Nakonec to ale prostě vyšlo.
Jak náročná byla přeprava všech čtyřech glóbů domů?
Měli jsme na to speciální kufry a poslali jsme je společně s bagáží. Nebyly tak s námi na palubě. Říkala jsem si, že to risknu a kdyžtak to pak tady jenom vysypu. (smích)
Už víte, co s nimi provedete?
Já jsem to ještě nepromýšlela. Nejsem ten typ, který je na vystavování trofejí a medailí, na první místo staví ty zážitky. Ale zase je škoda si něco něco takového nevystavit, ale určitě budou mít místo někde doma.
Stihla jste si uvědomit, že jste nejlepší biatlonistka sezony?
Přijde mi to jako parodie, dneska jsem v letadle seděla vedle Martina Fourcada (mužský vítěz SP, pozn. red.) a společně jsme podepisovali startovní čísla, nechápu, jak jsem se mohla dostat na stejnou úroveň jako tenhle biatlonový nadsamec. Pořád jsem taková, že nevím, co mám teď dělat. Jsem nejistá. Je to nová úloha, tak nevím, jak se s tím popasovat. Je to neskutečný. Sama si jako biatlonová nadsamice nepřipadám.
Je to pro vás víc než olympijská medaile?
Asi ano, protože to je těžší. Věřila jsem spíš tomu, že jsem schopná získat medaili na olympiádě nebo mistrovství světa než tomu, že jsem schopná vydržet celou zimu jet ve žlutém dresu a udržet ho až do konce. Pro mě je to těžší.
Věříte si na obhajobu?
Velká motivace bude už jen to, že ode mě budou lidi očekávat vysokou výkonnost, což nebude lehký úkol. Ale já mám ráda nesnadné úkoly. Je to zavazující, ale doufám, že tvrdým tréninkem a tím, že se s tou rolí budu víc sžívat, mě to posune zase dál.
Venku na vás čeká několikasetmetrová fronta fanoušků, co to s vámi dělá?
To je neskutečné, úplně se mi z toho roztřásla kolena. Přeci jen to není tak dávno, co biatlon skoro nikdo neznal a teď, když jsme objížděli ten dav fanoušků, tak si člověk uvědomí, že to je asi to nejvíc, čeho se sportovec může během kariéry dočkat.
Myslíte si, že se to může vyrovnat poolympijské euforii?
Náš prezident svazu Jiří Hamza mě moc neuklidnil, protože říkal, že to bude z hlediska akcí a povinností možná ještě horší než po olympiádě. Protože lidí, kteří nám fandí, přibývá.
Co za povinnosti vás čeká v nejbližších dnech a týdnech?
Až skoro do konce dubna budu pořád na lyžích, protože jsem dostala spolu s Michalem Šlesingrem na exhibici do Ťjumenu. Teď po tiskovce a autogramiádě už na mě ale čeká přítel, těším se, že uvidím celou rodinu. Přeci jen během sezony jsem doma netrávila čas ani nepamatuji.
