Stál před soudcem a čekal na verdikt. Sedmnáctiletý frajírek, který miluje rychlá auta, a tak se rozhodl jedno takové ukrást.
Tváří v tvář spravedlnosti dostal na výběr: buď půl roku vězení, nebo vstupenka do lyžařské akademie.
Mladý delikvent neváhal a nyní už neznámý zástupce americké justice se navždycky zapsal do dějin světového sportu.
Z Johnsona se stala "kulka" na lyžích, jak o sobě rád říkával. "Žiju na hraně, a pokud chcete rychle lyžovat, musíte jezdit na hraně," vysvětloval životní krédo.
Temperamentní mladík se do americké reprezentace dostal v roce 1981, o tři roky později v necelý čtyřiadvaceti prožil životní závod na olympijských hrách v Sarajevu.
Svým nezaměnitelným sebevědomím si získal spoustu fanoušků. "Vlastně nevím, co tu dělají všichni ostatní. Já mám zlato, ostatní můžou závodit maximálně o stříbro," chvástal se před jugoslávskými boji pod pěti kruhy.
Sice se na olympijské hry naladil triumfem ve Světovém poháru, ale i tak jeho slova působila hodně odvážně. Vždyť do té doby se jevilo jako mission impossible vyhrát královskou disciplínu mezi lyžaři a nebýt Evropan.
Ale Johnson podpořil slova činy, stal se prvním nealpským závodníkem, který ovládl pod pěti kruhy sjezd. A to poměrně suverénním způsobem, Švýcara Petra Müllera předčil o 0,27 vteřiny.
"Byl z úplně jiného těsta než všichni ostatní. Svou houževnatostí a odhodláním se dostal do takových výšek kariéry, o kterých se většině závodníků ani nezdá," prohlásil o něm americký slalomář Phil Mahre, který v Sarajevu také slavil zlato.
Hvězda rodáka z Los Angeles vyletěla prudce vzhůru. Pořídil si porsche, koupil dům v Malibu. Objevoval se na obálkách předních časopisů, byl častým hostem televizních talk show. Vždy utrousil nějakou vyzývavou hlášku a bavil tím fanoušky.
"Každý sjezdař je tak trochu blázen, co se nebojí rychlosti. V autě rád jezdím víc než stovkou, rád piju, i když to jen na částečný úvazek, naplno proháním holky," zní jeden z jeho slavných výroků.
Jenže na sjezdovkách se mu záhy přestalo dařit. Nikdy už žádný velký závod nevyhrál. Jeho temperament a revolta vůči autoritám mu působily potíže.
Rozhádal se s trenéry, podle amerických médií dokonce jednoho z nich vzal holí přes holeň, a v reprezentaci skončil ještě před dalšími hrami v Calgary.
Zásoby peněz se časem tenčily a Johnson řešil, co bude dál dělat. Chvíli si vydělával tím, že jezdil seniorské exhibiční závody legend, kde jen za účast dostával v přepočtu přes sto tisíc korun.
Seriál: Pohnuté osudy sarajevských šampionů
13. února: Debbie Armstrongová
14. února: Vincent Lukáč
15. února: Bill Johnson
16. února: Scott Hamilton
17. února: Dušan Pašek
18. února: Katarina Wittová
19. února: Vladimir Krutov
"Přestalo ho to ale bavit. Vadilo mu, že ty závody nejsou spravedlivé. Starší závodníci měli vyšší handicap, dostávali časový náskok a on to nebyl schopný překousnout. Pohádali jsme se kvůli tomu, protože z toho byl dobrý příjem," vzpomínala pro Sport Ilustrated jeho tehdejší manželka Gina.
Zkoušel všechno možné. Šéfoval lyžařskému rezortu, obchodoval s nemovitostmi, s cennými papíry, ale většinou víc prodělal, než vydělal. Nevěděl, kam se vrtnout.
Přispěla k tomu i rodinná tragédie z listopadu 1991. Zatímco se manželka sprchovala a Johnson se věnoval hostům v jejich domě v Kalifornii, jejich roční syn Ryan prolezl pootevřenými dveřmi ven a spadl do vířivky. Lékařům se sice podařilo držet dítě tři týdny na přístrojích, ale pak zdrcení rodiče souhlasili s jejich odpojením.
Oba se z této události dokázali oklepat a měli ještě dva syny. Živitel rodiny však jako by stále nenašel pevnou půdu pod nohama. Jeho dalším nápadem bylo, že si pořídí karavan, bude objíždět turnaje a stane se golfovým profesionálem. Platil totiž za obstojného hráče.
Po rozvodu žil v karavanu
A tak naložil dvě děti, manželku a psa, aljašského malamuta, do karavanu a půl roku objížděli Spojené státy a golfové greeny. Ovšem bez hmatatelného pokroku.
"To už jsem řekla dost. Přišli jsme o většinu našich peněz, ale on se odmítal smířit s normálním stylem života, že by chodil do práce jako všichni ostatní. A tak jsme se rozvedli. Prohlásil, že už nejsem ta dívka, kterou si vzal," vysvětlila manželka Gina.
Té po rozvodu zůstal dům a bývalý olympijský šampion se vrátil do karavanu, kde přebýval a spřádal velké plány.
Když to nešlo v golfu, co kdyby se vrátil na sjezdovky, kde se cítí nejlépe. To mu bylo už téměř čtyřicet let.
Cíl byl jasný. Dostat se do reprezentace na olympijské hry v Salt Lake City. "Začal znovu s tím, co uměl, a byl v nejlepší kondici za dlouhá léta, co jsem ho znala," vzpomínala bývalá manželka.
Až do 22. března 2001. Před americkým šampionátem v Montaně ho potkal ošklivý pád v tréninkové jízdě. V téměř stokilometrové rychlosti se mu zařízla lyže do sjezdovky, přepadl dopředu na obličej, prokousl si jazyk a po cestě prorazil dvě ochranné bariéry.
Zranění bylo vážné. Záchranáři ho našli v bezvědomí, kvůli četným poraněním v dutině ústní hrozilo, že se udusí vlastní krví, a tak mu museli přímo na místě provést na krku tracheostomii, aby zprůchodnili dýchací cesty.
Rychle jezdil i na invalidním vozíku
Kvůli vnitřnímu krvácení v hlavě musel podstoupit čtyřhodinovou operaci, lékaři mu dávali čtvrtinovou šanci na přežití.
Přesto to zvládl a na hrách v Salt Lake City spolu s Mahrem přinesl na stadion olympijskou pochodeň.
Na lyže už se vrátil jen rekreačně, ale časem se jeho stav horšil. V roce 2010 po sérii mrtvic už ochrnul natolik, že mohl používat jen jednu ruku, kterou ovládal elektrický vozík v pečovatelském domě.
"Ale jezdil s ním tak rychle, že ho sestry na chodbách musely okřikovat," líčil šéfredaktor magazínu Powder John Clary Davies poslední setkání s lyžařským králem.
Johnson i s jednou schopnou rukou pokračoval v náruživém kouření. Poslední tři roky života odmítal jakoukoli léčbu jeho zhoršujícího se stavu.
Kdokoli se ho však zeptal, jestli něčeho v životě lituje, kroutil hlavou nebo připomněl své tetování na pravém bicepsu "Ski to die".
Zkrátka jen lyžoval na hraně života a smrti. Zemřel 21. ledna 2016 ve věku 55 let.
