Jak se vám podařilo nemocná záda vyléčit?
Lékaři zjistili, že bolesti po zlomenině čtvrtého obratle mě budou stále limitovat. S fyzioterapeutem Chramostou jsme však přibližně dvakrát týdně začali provádět speciální cviky a posilovat svaly okolo páteře i další, které byly zanedbané. Soustředili jsme se také na jinou techniku dýchání. Kolem Vánoc bolest zmizela a já se mohl začít naplno připravovat na novou sezonu.
Máte však za sebou jen čtyři závody. Nebylo to z obavy, aby se bolest nevrátila?
Kdepak, o to víc času jsem věnovat tvrdému tréninku. V mém věku se po každém závodě jeden až dva týdny dávám dohromady. S trenérem jsme se dohodli na zkrácení délky tréninku, přešli na jeho intenzitu a víc jsem regeneroval.
Před odletem na mistrovství světa se dost hlasitě hovořilo o tom, že k veslařům se přidají i krokodýli. Setkal jste se s některým?
Setkal a měřil asi půldruhého metru. Lidé tam s nimi však žijí bez obav, jsou prý plaší. Jen je nesmíte dráždit, to by vás asi kousli (smích).
Jak se vám vaše cesta k pátému zlatu z mistrovství světa zapsala do paměti?
Není tajemstvím, že mým největším soupeřem je už řadu let novozélandský fenomén Drysdale, který už tradičně v následujícím roce po olympiádě volí přestávku. A bez něj to byl vcelku jednoduchý závod. První kilometr jsem jel rychle a když jsem ujel Kubánci Fournierovi, tak už nebylo co řešit.
S Drysdalem jste v častém kontaktu. Ozval se po vašem triumfu?
Písemně mi gratuloval s dovětkem, že příští rok na mistrovství v bulharském Plovdivu se asi sejdeme. Mně bude příští týden už 35 let a jemu se od listopadu začne blížit čtyřicítka. A mládí jde dopředu. Uvidíme…
Jaké byly čtyři vaše cesty ke zlatu před tou letošní?
Nejnáročnější byla hned ta první v roce 2010 na Novém Zélandu.. Drysdale byl v domácím prostředí a cítil dost velký tlak. O tři roky později mělo finále podobný průběh jako letos, protože bylo po olympiádě v Londýně a Drysdale zase odpočíval. Zato v dalších dvou letech to byly nervy drásající bitvy, které rozhodovaly zlomky vteřin.
Jak náročné byly hodiny ve vzduchu ze Spojených států do Prahy?
Velice náročné. Záda mě opravdu nebolí, zato hlava (smích). Uprostřed oslav jsem pro spánek za ty dva dny zachránil sotva čtyři hodiny. Dnes se však už po oslavách začnu věnovat rodině.
Máte už v představách váš dlouhodobý cíl?
Už jsem o něm mluvil a nemění se. Pokud budu zdravotně v pořádku, tak je to olympiáda v Tokiu. Je to pro mě motivace i kvůli Věře Čáslavské, s kterou jsem byl v hezkém kamarádském vztahu a na Japonsku nedala dopustit. Cítím v tom i určitou symboliku.
Takže příliš nevnímáte, že mezi veslaři patříte k nejstarším?
Veslování mám rád, stále mě baví, jsem mezi lidmi. Cenné kovy jsou pro mě odměnou za dobře odevzdanou práci. Při pohledu třeba na olympijskou medaili se mi vybaví zážitky z tohoto závodu i celého pobytu v místě her.
Jak veslařské závody vnímáte?
Veslování je sport jednoho závodu. Vše ostatní je jen příprava na finále, v němž je potřeba od startu vyrazit, nelze na nic čekat a doufat, že to vyjde.
Nechybí vám mezi českými veslaři důstojný soupeř?
Tento pohled je dvojsečný. Mám klid, nemusím s obavami čekat, jak se bude mému soupeři dařit, nervová soustava je v pohodě. Avšak zároveň bych byl rád, kdybych nějakého zdatného soupeře měl a byla i určitá možnost, že se stane mým nástupcem. Zatím se však nikdo neobjevil.
A jaký máte program na nejbližší týdny?
Už se moc těším na měsíční dovolenou, v níž musím na chalupě postavit kůlnu na dříví. Manuální práci mám rád, bude to pro mě odpočinek. A jako člena Dukly mě čeká obvyklý výcvik ve Vyškově, který určitě nebude nic lehkého. V programu prý má být i spaní v lese. Koncem roku pak začnu s přípravou, kterou si zase zpestřím hlavně běžkami na lyžích.
