Do francouzské metropole, kde se turnaj nezvykle konal už na sklonku roku 1933, československá výprava kvůli nedostatku financí málem ani neodjela.
Úspěch se čekal hlavně od družstva mužů, ale to nakonec skončilo znovu druhé za tehdejší pingpongovou velmocí Maďarskem. O to více překvapila Kettnerová, o které pak Národní listy psaly, že "jediná obhájila prestyž".
Dvaadvacetiletá Češka odvážnou hrou drtila jednu soupeřku za druhou, první set ztratila až v semifinálové bitvě s Angličankou Dorou Emdinovou, v níž zvítězila 3:2.
Ve finále Kettnerová zdolala i německou obranářku Astrid Kersbachovou a postarala se o druhé československé zlato v historii po titulu družstva z MS 1932.
Na dalším šampionátu v Londýně hráčka s tvrdými forhendovými smeči pozici nejlepší světové singlistky obhájila, navíc se jako první tuzemský sportovec objevila v televizním vysílání.
Naposledy se MS zúčastnila v roce 1950, celkem vybojovala šest zlatých, pět stříbrných a dvanáct bronzových medailí.
Pražská rodačka přitom dlouho hrála pingpong jen pro zábavu, závodně se mu začala věnovat až v 19 letech.
Brzy se ovšem vypracovala mezi absolutní špičku a stala se průkopnicí tuzemského stolního tenisu ve světě. Spisovatel Ota Pavel ji zvěčnil v povídce Jak Bohoušek Váňa oplatil slzy Marušky Kettnerové.
"Maruška Kettnerová byla krásná, měla vlasy jak uhel a černý tmavý oči, který pořád vypadaly, jako by se smály, a na nich se houpala loď. Ve skutečnosti to byly podmanivý oči," líčil slavný autor.
"Maruška vypadala skutečně jak krásná námořnice a taky to věděla, protože když hrála, mívala nahoře na svetříku bílou plátěnou kotvu a na krku místo šátečku malou děravou rybářskou síť. Kdekdo ji miloval, protože byla krásná a milá, a to jsou dvě vlastnosti, které se těžko hledají ve světě širém," napsal Pavel.
Kettnerová se sportu věnovala celý život, nikdy se nevdala a neměla děti. Zemřela 28. února 1998 v Londýně ve věku 87 let.
