Praha - Česká černovláska s finským jménem Kristiina Mäki dosáhla v posledních letech doma i v zahraničí na tratích 1500 metrů a delších řady výborných výsledků.
Před dvěma dny pak na republikovém šampionátu v mílařském souboji hladce porazila reprezentační stálici Lenku Masnou a potvrdila tak svoji oprávněnou účast na halovém mistrovství Evropy koncem příštího týdne v pražské O2 areně, kde bude českou atletiku reprezentovat na trati 3000 metrů.
„Chci se poprat s těmi nejlepšími o některou z předních příček,“ tvrdí před šampionátem usměvavá atletka, na jejíž levé náušnici září maličká skleněná česká vlaječka a na pravé finská.
Co nám všechno můžete o sobě prozradit?
Narodila jsem se v roce 1991 ve Finsku, ale od tří let mám trvalé bydliště ve Žďáru nad Sázavou. V Praze na ČVÚT studuji architekturu a stavitelství, baví mě design. Závodím za Hvězdu Pardubice a zároveň patřím do vrcholového střediska Dukly. Taťka je Fin, ale umí česky, a naopak já mohu mluvit i finsky.
Kdy jste se atletice začala věnovat?
Ve dvanácti letech, ale přibrzdily mě problémy s nedostatkem železa v krvi. Jeden lékař se dokonce divil, že vůbec chodím, natož abych běhala. To bylo koncem roku 2008, ale po absolvování „železné kúry“ jsem se výrazně zlepšila a v Ostravě jsem se poprvé v běhu na 1500 metrů stala juniorskou mistryní republiky. Cením si každého vítězství, ale na tenhle primát po nemalých zdravotních potížích nikdy nezapomenu, považuji ho za nejcennější.
Jezdíte na návštěvu nebo i závodit do vašeho rodiště, do země tisíců jezer?
Mohu tam navštívit dědu a další příbuzné, ale je to dost daleko, takže jen občas. Jsem tam registrovaná v jednom atletickém oddílu, a protože mám finské občanství, tak tam můžu běhat na domácím šampionátu. Loni v srpnu jsem na něm v pátek skončila v běhu na 1500 metrů druhá a v neděli v Ostravě se mi podařilo na mistrovství ĆR doběhnout pro zlatou medaili. Mezi oběma závody jsem však na trase Kuopio – Helsinky – Praha – Ostrava strávila skoro 40 hodin, což nebyla zrovna ideální příprava na republikové finále (úsměv). Něco podobného jsem mohla zažít i letos, ale účast na dvou šampionátech o jediném víkendu jsem už absolvovat nechtěla. Praha dostala přednost.
V čem se tyto dva šampionáty lišily?
V počtu startujících. Závodů na delších tratích se ve Finsku zúčastní mnohem víc atletů než v Česku. Možná je to i tím, že tam lidé atletikou doslova žijí a tento sport tam má i velkou všestrannou podporu, což je motivující. Pokud jde o samotný závod, tak mě porazila jen výborná Sandra Erikssonová. Finové měli zájem o můj start i na následném mistrovství Evropy v Curychu, ale já se rozhodla pro Česko.
Která je vaše nejoblíbenější trať a jak se při studiu na vysoké škole dokážete na vrcholné akce připravit?
Baví mě jakákoliv trať, ale víc mně vyhovují ty delší. Pokud nezávodím, tak v týdnu naběhám 70 – 80 kilometrů, na soustředění třeba až 120. Školu se snažím zvládnout dopoledne, abych odpoledne mohla trénovat. Nic nechci ošidit.
Byla letošní zimní příprava na sezonu v něčem jiná než v předchozích letech?
Především v tom, že místo do Tater jsme se vydali do Etiopie, do výšky 2800 metrů. Tím se změnil i způsob tréninku, a tak doufám, že se brzy dočkám i očekávaného zlepšení výkonnosti.
Uplynulý víkend jste hladce zvítězila na trati 1500 metrů. Je to příslib pro halovou Evropu?
Jsem spokojená, ale v O2 areně to bude příští týden úplně jiný závod. Navíc poběžím tři kilometry s větší šancí na lepší umístění. Na domácím mistrovství jsem čekala velký souboj s Lenkou Masnou, která je specialistkou na 800 metrů. Brzy jsem se jí však vzdálila a bez problémů zvítězila, což by mohl být náznak určitého kvalitativního posunu.
Čím je pro vás halové mistrovství Evropy a s jakým výsledkem byste byla spokojená?
Bude to výjimečný šampionát s nenahraditelnou domácí atmosférou. Některé soupeřky znám, takže už dnes je mi jasné, že mě čeká velice tvrdý oříšek. Mým prvním cílem je postup do finále, v němž pak chci s těmi nejlepšími bojovat o přední umístění.
