reklama
 
 

Děkovala Maki, s Míšou si poplakala. Nečekala jsem, že ten konec bude tak těžký, smutnila Kolocová

17. 8. 2018
Slzy tak tak zadržela, ale hlas se jí chvěl. Plážová volejbalistka Kristýna Kolocová po boku aktuální parťačky Michaly Kvapilové a celé rodiny v pátek oznámila konec kariéry. Cítí totiž, že možnost kvalifikace na olympijské hry v roce 2020 se jí vzdálila, a tělo ji prý přestává přestává poslouchat. Při loučení se životem profesionální sportovkyně nezapomněla poděkovat ani bývalé spoluhráčce Markétě Slukové a jejímu trenérovi.

Co vás k rozhodnutí ukončit kariéru vedlo?

Myslela jsem si, že to bude jednodušší rozhodování, než bylo. Těch důvodů je nespočet, kdyby to byl jeden nebo dva důvody, tak by se s tím dalo něco dělat, ale tím, že je to kombinace všeho, co se za poslední roky nakupilo, tak jsem se takhle rozhodla.

Zkuste uvést alespoň nějaký.

Je to jednak sezonou, která se úplně nevydařila. Měly jsme jiné cíle a nedosáhly jsme na ně. Ale kdyby to bylo jen o tom, tak bych řekla, pojďme bojovat dál. Každoroční cestování a příprava, která mě momentálně spíš děsí než láká, to jsou důvody, proč už teď nechci. Už toho bylo dost. Stačilo.

Byl nějaký moment, kdy se to ve vás zlomilo?

Už jsem to trochu naznačovala v těch předchozích sezonách, kdy jsem říkala v rozhovorech, že si nechci dávat dlouhodobé cíle, protože když jsem si ho kdysi dala s Markétou Slukovou, že se chci dostat na olympiádu do Ria, tak to nedopadlo. Ale konkrétně je to těžké říct. V posledních dnech jsem o tom hodně diskutovala s manželem. Snažila jsem se hledat pro a proti. A když si vezmu, že mě bolívalo rameno, teď už mě bolí i koleno, trochu záda. Každý rok je znát. K tomu cestování, které jsem nikdy neměla moc ráda, nenávidím létání, každý let je pro mě obrovský stres.  

Ani myšlenka kvalifikace na olympijské hry do Tokia vás nenahlodala?

Jsou to dva roky. Vím co každý jeden rok znamená. Je to obrovská dřina. Druhá věc je, že jsem věřila, že ta letošní sezona bude o trochu lepší, že se posuneme dál a že na to budeme v dalších letech navazovat. Tím se stal nejspíš olympijský cíl vzdálenějším.

Jak váš konec nesla vaše parťačka Michala Kvapilová?

Řekla jsem jí: "Míšo, já už nebudu dál hrát." A společně jsme uronily slzičku. Budu vzpomínat na celé ty tři společné roky, které byly plné krásných okamžiků, někdy i smutku. Asi nikdy nezapomenu na první velké turnaje, ze kterých byla Míša tak nadšená, že jsem snad ani nikdy nezažila nikoho tak nadšeného pod svém boku. Třeba v Americe úplně sršela energií z toho, jak se těšila, jaké to tam bude. 

Když budeme bilancovat, komu vlastně vděčíte za to, že jste u plážového volejbalu vydržela do 30 let?

Pro tenhle sport jsem se rozhodla sama. Nechci, aby to vyznělo sebestředně, ale opravdu to bylo tak, že jsem jednoho dne přišla a řekla, že chci hrát volejbal. Pak to byla samozřejmě mamka, která investovala své peníze, abych mohla začít. Za to jí děkuju. Bez ní bych asi nebyla, kde jsem. Bylo by asi potřeba zmínit každého trenéra. Simona Nausche, Lenku Háječkovou, letos i Andreu Tomatise, kteří mě směřovali.

U Simona Nausche, vašeho trenéra s tehdejší parťačkou Markétou Slukovou, se chvilku zastavme. Jak velký vliv měl na vaši kariéru?

Se Simonem jsme udělali největší kus práce, trénovala jsem pod ním nejdéle a opravdu musím říct, že to je člověk, který plážovém volejbalu dává minimálně sto, ale klidně i tři sta procent. Vděčím mu za hodně, kam jsem se posunula. Stejně tak musím zmínit i spoluhráčky, právě Markétu nebo teď i Míšu. I ony měly vliv na můj vývoj. Těch lidí je za 20 let opravdu hodně. 

Už víte, co budete dělat dál?

Poslední pět až osm let se mě vždycky někdo ptal, co budu dělat po kariéře. Jedna z odpovědí, kterou jsem vždycky říkala, byla ta, že bych chtěla mít rodinu. Což je nějaká varianta nadcházejících let. Ale není to tak, že bych už teď byla těhotná. Kromě role matky bych ale ráda měla i nějakou pracovní roli. Ale to bych si teď chtěla nechat projít hlavou. Ničím vás teď neoslním.  

Existuje varianta, že vás za čas budou svrbět ruce a na písek se vrátíte? 

Žádný sportovec asi tohle není schopný říct. Určitě mi bude volejbal chybět, jsem přesvědčená, že mě budou svrbět ruce. Na druhou stranu jsem si plně vědoma toho, co to stojí být profesionální sportovec. V tuhle chvíli proto s takovou variantou nepočítám. Ale nikdy neříkej nikdy, proto ani já to říkat nebudu.  

autor: Miroslav Harnoch | 17. 8. 2018

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama