Praha - Případ Kreuziger versus Mezinárodní cyklistická unie (UCI) je dalším dílem nekonečného seriálu boje proti dopingu v cyklistice.
Zatímco dříve byly cyklistické orgány často kritizovány kvůli přílišné laxnosti či nepřipravenosti na prohlašované antidopingové tažení, kauza dnešních dnů točící se kolem českého cyklisty vyvolává přesně opačné otázky.
UCI a jí podřízené organizace se totiž, zdá se, pouštějí na tenký led, když závodníkovi stáje Tinkoff-Saxo prozatímně zakázaly závodit, přestože ještě v případu jeho biologického pasu nebyl vynesen verdikt. "Na všechny tyto případy budeme pohlížet a šetřit je, jako by šlo o pozitivní A-test. Cyklisté pak nebudou smět do vyřešení závodit,“ prohlásil šéf UCI Cookson.
Tento akt však nemá oporu v žádných antidopingových předpisech a UCI tak vytváří poměrně nebezpečný precedens.
Když se řekne doping, velké části sportovních fanoušků se ve spojitosti s cyklistikou patrně vybaví jméno Lance Armstronga a na sociálních sítích a v různých diskusích také aktuální kauza bývá (avšak nesprávně) přirovnávána právě ke kauze Lance Armstronga. Pojďme se tedy krátce podívat do historie, co předcházelo vzniku biologických pasů a v čem se vlastně současná kauze liší od kauzy Lance Armstronga.
Doping v cyklistických dějinách
Doping je s cyklistikou (ale samozřejmě i s jinými sporty) spojen v podstatě odpradávna, užívané látky se pak vyvíjejí podobně jako třeba závodní bicykly. Na prvních Tour de France se závodníci „dopovali“ alkoholem, později se do módy dostaly amfetaminy (ty se patrně staly osudnými Tomu Simpsonovi, který zemřel při výšlapu na Mont Ventoux při Tour 1967), steroidy a naposledy krevní doping.
S tím, jak rostla škála podpůrných látek, které cyklisté používali, rostlo také množství položek na seznamu zakázaných látek. Přesto na řadu zakázaných látek často neexistovaly spolehlivé testy.
Do této skupiny patřila například „ikona“ devadesátých let minulého a počátku současného století – erytropoetin (EPO). EPO zvyšuje schopnost krve přenášet kyslík do svalů a tím zlepšuje výkon vytrvalostních sportovců.
Právě tato látka poprvé výrazně proslavila drobného Itala Michele Ferrariho. Ferrari, původem gynekolog (stejně jako jiný slavný cyklistický doktor Fuentes), v první půli devadesátých let pracoval jako týmový lékař stáje Gewiss Ballan, tedy týmu, jež proslul obsazením prvních tří míst na holandské klasice Valonský šíp v roce 1994. Někdy v té době Ferrari prohlásil, že „EPO pro člověka není o nic nebezpečnější než pomerančový džus“.
Absence spolehlivých testů
Vzhledem k neexistenci spolehlivých testů se nikdo nemusel bát postihu za jeho užití. Možná přítomnost této látky v krvi se tenkrát zjišťovala nepřímo (to je jistá byť velmi vzdálená podobnost s biologickým pasem), a to prostřednictvím hladiny „hematokritu“, tedy podílu červených krvinek na celkovém objemu krve.
Jezdci tak stačilo pouze hlídat si tuto hodnotu, aby se nedostala na hranici 50 procent. EPO se tak v pelotonu rychle rozšířilo. Například i vítěz Tour 1996 a v současnosti šéf stáje Tinkoff-Saxo, Bjarne Riis, se po letech přiznal k jeho užívání a nebyl zdaleka sám.
Na začátku července 1998 byl na belgicko-francouzských hranicích zastaven masér stáje Festina, Willy Voet, přitom mu byl v kufru auta nalezen obrazně řečeno sklad menší lékárny. Vypukla tak „Aféra Festina“, která měla konečně rozčeřit antidopingovou hladinu. Cyklistické orgány vyhlásily boj za očistu cyklistiky, jejímž prvním důkazem měla být čistá Tour de France 1999.
Boj za očistu vs. byznys
A byl to právě rok 1999, kdy se po vyléčení z rakoviny vracel na „Starou dámu“ jistý charismatický Texasan, jenž za „konzultace“ platil zmíněnému doktoru Ferrarimu. A Lance Armstrong také zvítězil v prologu Tour 1999 a oblékl si žlutý trikot.
Člověk, který vyhrál boj se zákeřnou chorobou, navíc Američan, si obléká žlutý trikot. Těžko si představit ekonomicky zajímavější kombinaci. Cyklističtí šéfové si dokázali spočítat, co by mohla přinést expanze do zámoří, kde cyklistika přece jen moc lidí nezajímala. A tak plány na očistu cyklistiky vzaly za své.
Lance Armstrong měl totiž při testu po prologu své první vítězné Tour pozitivní test na zakázané kortikoidy, ale místo trestu mu bylo ze strany UCI v tichosti doporučeno, aby přítomnost této látky „vysvětlil“. „Sedli jsme k internetu a hledali, čím bychom to mohli vysvětlit, našli jsme, že ji obsahuje nějaký krém proti opruzeninám, tak jsme jej dopsali do seznamu používaných medikamentů a problém byl vyřešen,“ přiznal nedávno sám Armstrong.
Armstrong a UCI
Dnes se ví ještě o jednom ututlaném pozitivním testu Lance Armstronga, jinak se mu však díky doktoru Ferrarimu dlouhodobě dařilo testy procházet bez poskvrny. „Antidopingovým orgánům trvalo pět let, než vyvinuly test na EPO, Ferrarimu trvalo pět minut, než přišel na způsob, jak to obejít,“ vzpomínal pak ve své autobiografii Armstrongův týmový kolega Tyler Hamilton a dodal, že měl Ferrari až překvapivě dobré informace o tom, jak vývoj testů probíhá.
V éře Lance Armstronga UCI šéfoval Hein Verbruggen, který šel Texasanovi na ruku (prostě to vynášelo všem zúčastněným stranám). Poté, co Verbruggena v čele UCI vystřídal Pat McQuaid, boj proti dopingu vypukl skutečně. Už to nebylo jen naoko, jako dříve. Lékaři jako by postupně ztráceli svůj náskok vůči antidopingovým orgánům a řada velkých závodníků si musela „odsedět“ udělený trest, byť se případy často kvůli zvláštním procedurám táhly nepřiměřeně dlouho (kauza Contador).
Nástup biologických pasů
A právě během McQuaidova šéfování byly zavedeny inkriminované biologické pasy, díky kterým je prý téměř nemožné dopovat (slova Lance Armstronga). K tomu, aby byl závodník potrestán, již není nutný pozitivní test na určitou konkrétní látku. Místo toho jsou dlouhodobě sledovány výsledky nálezů v moči a krvi, hematologický profil a steroidový profil složený z kombinovaných výsledků hladiny steroidů v sériích testů moči.
Pro závodníka nastává problém v případě, že se některý ze sledovaných ukazatelů pro biologický pas nepřiměřeně odchýlí od dlouhodobého vývoje. Tento nález je závodníkovi oznámen a je na něm, aby za pomoci odborníků zdůvodnil, že tato odchylka nebyla způsobena užitím zakázaných látek. V případě, že se to závodníkovi nepodaří spolehlivě vysvětlit, následuje trest.
A tím se dostáváme až do současnosti, k případu Kreuziger. Ještě minulý týden se mělo za to, že se Kreuzigerovy hodnoty v biologickém pasu z kritických období let 2011 a 2012 dostaly mimo vymezený koridor, načež se českému závodníkovi nepovedlo tento stav spolehlivě vysvětlit.
Kreuzigerův případ
Roman Kreuziger však tvrdí, že se naměřené hodnoty ani v jednom okamžiku nedostaly mimo tento koridor. To nerozporuje ani současný šéf UCI Cookson (nastoupil po McQuaidovi), který bez bližšího vysvětlení mluví o „vážném podezření z manipulace“.
Kreuzigerovi tak, přestože hodnoty z jeho biologického pasu patrně nevykázaly abnormality, byla zastavena činnost bez opory v příslušné legislativě. „Je to nebezpečný precedens. Takhle si můžou vybrat v podstatě kohokoli a zakázat mu závodit,“ komentoval případ právník českého jezdce Šťovíček. Český jezdec se tomuto zákazu bude bránit u Mezinárodní sportovní arbitráže.
Majitel Kreuzigerovy stáje Oleg Tinkov v těchto dnech na svém twitterovém účtu rád šéfovi UCI připomíná jeho vazby na konkurenční stáj Sky (pracuje tam jeho syn). Tyto vazby byly přetřásány již v červnu, kdy se v médiích objevila informace, že bylo na jaře ze strany orgánů UCI Chrisi Froomovi (závodník Sky) povoleno užití medikamentu obsahujícího zakázanou látku.
Všechna tato fakta nad celou kauzou vytvářejí určitou „mlhu pochybností“, která nesmírně škodí cyklistice jako takové, ale také důvěryhodnosti samotné UCI, která je dlouhodobě velmi křehká (viz výše).
Nezbývá než doufat, že bude celý případ nakonec vyřešen korektně, ať už bude výsledek jakýkoli.
