Praha - Před třemi měsíci musel kapitán české házenkářské reprezentace Filip Jícha na operaci kotníku levé nohy a zdálo se, že jeho start na mistrovství světa v Kataru, kam se Češi probojovali po dlouhých osmi letech, bude vážně ohrožen.

Dvaatřicetiletý klíčový hráč českého týmu a držitel ocenění pro nejlepšího hráče planety roku 2010 se však stihl uzdravit a trenéři s ním na šampionátu budou moci počítat.

Jícha na úterní tiskové konferenci skupiny Sportinvest přiznal, že věří, že se stihne dostat během následujícího měsíce do své bývalé formy a že operovaný kotník velkou zátěž zvládne.

"Cítím se fit fyzicky i psychicky. Doufám, že noha i celé tělo házenkářskou zátěž zvládnou," řekl novinářům Jícha, na jehož krku byl vidět krvavý šrám po tréninku, který minulý týden poprvé po operaci s Kielem absolvoval.

Filipe, šrám na vašem krku znamená, že už jste se zapojil v Kielu do tréninku. Kdy budete hrát první zápas?
Byl bych fit už na tenhle víkend, ale s doktorem a atletickým trenérem jsme se domluvili, že mi nechají ještě týden navíc, takže až příští víkend. Jsem ale každopádně šťastný, jak se noha po operaci zotavovala.

Jaké to pro vás je se vracet uprostřed sezony do rozjetého vlaku?
Limituje mě jen moje házenkářská hlava, která mi říká: 'Co tam vlastně dělám?' Hřiště je teď strašně velké, všichni mi přijdou hrozně silní a rychlí. To je ale subjektivní pocit sportovce, který tři měsíce nehraje a chce se do toho dostat zpátky. Navíc je to dané mojí povahou, chtěl bych všechno nejrychleji a hned.

Vaši spoluhráči ale jak v Bundeslize, tak Lize mistrů předvádějí v současné době výborné výkony. Nebojíte se, že budete sedět jen na střídačce?
Cesta do základu bude trnitá jako vždycky, v Kielu jsem od začátku obklopený nejlepšími hráči světa. Zraněním jsem byl hendikepovaný, a když jsem se rozhodl jít na operaci, plamínek vůdce týmu ve mně uhasínal. Teď je zpátky, cítím sílu. Chci sám sobě ukázat, že mě házená baví a dokážu držet krok s nejlepšími. V Kielu je takové vytížení, i psychické, každodenním chlebem.

Mluvil jste s trenérem Gíslasonem o vašem postupném zapojení do sestavy?
Pro mě je to trošku náročnější se vracet, ale trenér mě uklidnil. Když mě viděl, samozřejmě se smál. A pak říkal: 'Tohle je normální, všechno bude OK.' A dodal, že se mnou počítá a drží mi místo v sestavě, což mě trochu uklidnilo.

Stihnete se do 15. ledna, kdy v Kataru začíná mistrovství světa, dostat do své dřívější formy?
Zdravotně budu v pořádku, herní manko je ale nedohnatelné. Byl by to takový malý sportovní zázrak. Budu se ale snažit o to, čemu se často u amatérských hráčů říká falešná forma. Na to budu asi hrát. Házenou jsem nezapomněl, ale na dynamiku a skloubení mě a ostatních bude potřeba ještě pár hodin na hřišti. Budu se o to intenzivně snažit. Abych byl v Kataru takovou pomocí, jakou ode mě očekávají ostatní a jakou zároveň čekám i já sám od sebe.

Do Kataru se vracíte po jedenácti letech. Jak na svoje první zahraniční angažmá vzpomínáte?
Hrozně rád se tam podívám zpátky, za posledních deset let jsem ale v Kataru byl už několikrát. Tehdy šlo o mou první štaci v zahraničí, bylo mi dvacet, rodiče daleko... Prošel jsem si tím hozením do vody, po kterém musíte plavat. Vzpomínek mám plno a dávají mi motivaci vrátit se tam s českým nároďákem.

Co jste vůbec říkal na to, že český tým byl v listopadu blízko k tomu, aby doma porazil Makedonii, nakonec však devítibodový náskok neudržel?
Ve Francii bychom asi nevyhráli, ani kdybychom měli nejsilnější generaci házenkářů za 30 let. Pro náš mladý tým to však byly ohromné zkušenosti. Zápas s Makedonií mě moc překvapil. Před ním jsem říkal: 'Nepřeju vám to, ale tohle utkání nebude vypadat dobře.' Pak jsem se cítil jako pesimistický expert, co říká, jak je to všude hrozné. Kluci mě nadchli a ukázali mi, že ne vše musí být černé. Remíza nám dává odvahu do dalších bojů o evropský šampionát.

Pojďme zpět ke světovému šampionátu. Probíral jste s vašimi spoluhráči, tedy především Němci a Islanďany, že se na mistrovství dostali, i když se tam ani jeden z těchto týmů nekvalifikoval?
V kabině to neřešíme vůbec, ale v celém Německu se šampionát naopak řeší hodně. Je to dost senzitivní událost pro celou světovou házenou. Ukazuje se, že moc a rozhodnutí jedinců převažují nad zdravým sportovním úsilím, které vydává obrovské množství hráčů a funkcionářů. Já osobně jsem přivítal Německo na mistrovství světa, ale ne takovým způsobem, jakým se tam dostalo. Jak byla degradovaná Austrálie.

Jak jste tehdy zdůvodnění mezinárodní federace vyřadit Australany a místo nich uměle kvůli televizní sledovanosti dosadit na šampionát Němce vnímal?
Pokud by měli být Němci účastníkem všech turnajů, jako u jednoho z nejsilnějších trhů pro házenkáře, s tím nemám problém. Milion hráčů, to je obrovská moc a síla. Ale to, jak se všechno seběhlo, je v celé zemi velmi silné téma. Němci to řeší, na největších veřejnoprávních televizích mají být odvysílané další reportáže o tom, jak to všechno bylo. Už se do toho dostává investigativní novinařina. Rozhodně to na můj sport nevrhá dobré světlo. Řekl bych, že co se kolem toho MS děje, je docela hanba.

Po odhlášení outsidera ze Spojených arabských Emirátů budete naopak ve skupině hrát se světovou špičkou, tedy Islanďany. Jak jste rozhodnutí IHF dodatečně vzít na šampionát je a Saudskou Arábii přijal? Postoupit ze skupiny s Francií, Švédskem, Islandem a Egyptem bude asi velmi těžké, že?
Samozřejmě že v momentální konstelaci takové evropské skupiny by byl úžasným úspěchem postup do nadstavbové fáze. Když jsme v červnu otočili v baráži se Srby osmibrankové manko, cítili jsme se jako nejsilnější tým. Už jen samotná účast na mistrovství světa byla naší medailí. Čím se turnaj blíží, chtěli bychom víc. Ale realisticky řečeno se tam pojedeme porvat o každý bodík. Přál bych si zůstat trochu déle v teple v Kataru, než běhat v lednu v Kielu.