Scardo - Český horolezec Libor Uher popisuje svou cestu na druhou nejvyšší horu světa K2. Na vrcholu druhé nejnebezpečnější osmitisícovky stanul jako druhý Čech v historii.
První část vyprávění najdete ZDE:
Druhý Čech na K2: Byli jsme jako Jack Sparrow
Padá rozhodnutí, že startujeme půlhodiny po půlnoci. Na "šoulder" mezitím dorazili všichni favoriti - Amíci, Rusové, Korejci, Italové a spol.
V domluvený čas hulákám ze stanu, jestli už jsou ostatní připravení, ale jako vždy máme časový skluz. Najednou mi oba moji stanpartneři oznamují, že v jednu hodinu nikam nejdou, že potřebují více času, že půjdou tak za dvě hodiny a kdesicosi!
V ten moment je mi naprosto jasné, že to oba vzdali a jen hledají výmluvu, jak to obhájit před celým světem, ale hlavně sami před sebou.
Druhý Čech v historii na vrcholu K2
Jak ostravská expedice Leopolda Sulovského dobyla nejtěžší osmitisícovku světa K2? Projděte si jejich putování vtipně komentované členy výpravy a opatřené fotkami Romana Langra a dalších náruživých fotografů. Aktuálně.cz je mediálním partnerem expedice.
Kruté síto 8000 metrů začalo nemilosrdně prosévat naší osmičku. Poslední kontrola batohu a už vylézám ze stanu do té šílené zimy. Fučí silný vichr, je tma, ale úplně jasno.
Buď nás to pustí, nebo je konec
To už se před stany motá zbylých pět postaviček, finišuje zapínání maček, nasazování rukavic a batohů. Ve vzduchu visí zásadní otázka: Kudy na Rameno? Jít zpět podle předem stanoveného kurzu by znamenalo vracet se a tím sestoupit asi 50 výškových metrů.
Poté nejistý traverz v lokru a pak 200 výškových metrů nahoru. Na to absolutně (podle mého názoru) nebyl čas. Jestli jsme chtěli stihnout ty, co startovali z Ramene, a mít aspoň nějakou naději, byl jsem na milion procent rozhodnutý.
Musíme jedině a pouze od stanů rovnou nahoru kolem hrozivého převisu, který vypadal jako obrovský kýl lodi. Prostě buď nás to pustí vlevo od něj, anebo je konec!
Lezu metr po metru, čelovka mi napovídá asi 20 m dopředu a terén není těžší než nějaký čtyřkový mix v Tatrách. Kamil jde neustále za mnou.
Svým mlčením a svou přítomností mi dodává odvahu tím nejlepším způsobem. Díky, Kamčo! Ani jsme se nenadáli a stojíme na Rameni v 7 900 metrech nad mořem hned vedle stanů, odkud všichni vyrazili ani ne víc jak před hodinou.
Ve mně vládne obrovská euforie, že jsme konečně na Rameni, ale tu chladí nesnesitelný severák o rychlosti, nevím, možná 80 km za hodinu, prostě moc.
Jsme všichni kompletně v peří a já mám navíc ještě na péřovce od Raka goretexovou bundu. Přesto cítím, jak ze mě teplo doslova teče! "Musíme se hýbat, jdeme," ukončuji krátké zastavení přímo u stanů, odkud před nedávnem vyšlo asi 15 lidí.
Pokračují už jen dva Češi
Při pohledu k vrcholu je vidět řada asi patnácti světel, která vypadá jako nějaké souhvězdí a plete se to s hvězdami na obloze. Je to nádhera. Dál už nevím, kdo měl jaký - větší či menší - důvod proto, aby otočil.
Jisté však je, že jakmile za horizontem oblačnosti začalo vycházet slunce a začalo pozvolna oteplovat tělo i duši, byli jsme na svahu z Čechů už jen já a Galoš.
Neřešil jsem to, staral jsem se o sebe a hlavně o to, abych pravidelně vydechoval a aby mi neomrzly prsty na rukou. Pořád jsem cvičil a dával dlaně do sebe jako do krabiček. Byla to nejmrazivější část dne - vlastně noci.
Byl jsem do té doby šťastný, že jdeme spolu ve dvou. Jak to jen šlo jsme si povídali, Galoš byl asi dvacet metrů nade mnou a já se snažil udržet jeho tempo.
Nejtěžší okamžik - Galoš to otáčí
V tu chvíli by mě ani ve snu nenapadlo, že skoro přesně v 9 hodin a ve výšce 8 200 metrů mi oznámí s takovou razancí a rozhodností to, že otáčí. Ani jsem se nezmohl na jednu větu k přemlouvání.
Předal mi svoji flašku s čajem, dvě Šlehy, karbogel, podali jsme si ruce. Podíval se mi upřeně do očí místo pozdravu a už slaňoval dolů.
Tohle byl pro mě nejtěžší okamžik při výstupu. Začal jsem uvažovat všelijak, ale svítilo slunce a já se cítil skvěle. Dokonce mě už ani nestudily ruce, neboť se stoupající výškou vítr prudce slábl.
Stanout na vrcholu...
Navíc jakmile jsem nad sebou uviděl známé americké tváře, mé rozhodnutí pokračovat dál k vrcholu bylo okamžitě schváleno všemi hlasy, co jsem v sobě měl.
Pak už jsem si jen hlídal pravidelné dýchání, počty kroků a když jsem u toho stihl ještě fotit, věděl jsem, že jsem v pohodě a že rozhodně nejdu na doraz.
Myšlenky, co se mi vystřídaly v hlavě během dalších osmi hodin, nejdou spočítat Ale najednou klečím vedle masivní hliníkové kotvy, moje Suunta ukazují 8 630 metrů nad mořem a čas 16:44.
Brečím, brada se mi třepe a až po chvilce si připouštím, že stojím na vrcholu K2 - já, automechanik z Frýdku-Místku.
