Praha - Svíral v ruce vodítko se svou bývalou hvězdou Decent Fellowem a pózoval v záplavě blesků fotoaparátů.

Josef Váňa se ale neradoval na závodišti z dalšího velkého vítězství, nýbrž uváděl do světa časosběrný dokument o sobě a své stáji na pražském Smíchově.

Kromě filmového štábu se po boku osminásobného vítěze Velké pardubické a jeho koně vystřídal početný dav celebrit v čele s Karlem Gottem.

Bere to jako propagaci

Scéna ze středeční premiéry filmu "Váňa: Největší závod je život sám“ jakoby obsáhla cestu, kterou bezmála šedesátiletá legenda dostihového sportu ušla během posledních dvaceti let.

Už dávno to není ten nesmělý sportovec z Bruntálska, který v roce 1987 vyhrál svou první "Velkou" se Železníkem jako amatér jezdící ve volném čase.

Mnohem spíš ceněná značka, kvůli níž si jednou za rok našprtají základní minimum o dostizích i různé celebrity show byznysu, cítící příležitost alespoň trochu se přiživit na jeho slávě.

A Váňa to přijímá zcela profesionálně.

"Z toho dokumentu nic nemám, beru to jako propagaci dostihového sportu. Třeba je to způsob, jak ke koním dostat víc mladých lidí a nadějných jezdců," prohodil v předvečer premiéry.

Znáte ho z televize

Dost možná na tom něco bude. Režisér Jakub Wagner byl se svým štábem Váňovi v patách po celý uplynulý rok a pořídil materiál, který se zaryje pod kůži.

Mohlo by se zdát, že o překážkovém jezdci a trenérovi z Chyše na Karlovarsku už bylo řečeno, napsáno a natočeno prakticky všechno.

Wagner a producent Krystor Šafer, podporovaní dalším filmařem a Váňovým dlouholetým klientem Jaroslavem Boučkem, však dokázali pohotově číst mezi řádky.

Přitom ukazují přesně toho Josefa Váňu, jehož zná celý národ.

Nezdolného muže, který nedbá fyzické bolesti ani všemožných útrap, aby dosáhl svého cíle, tvrdého k sobě i svým podřízeným a vzor bytostného "koňaře" s nepřebernými zkušenostmi.

Z některých momentů mrazí

Receptem Wagnerova úspěchu je maximální blízkost, do jaké se filmaři ke svému protagonistovi dostali.

Známé rysy dokázali obalit zákulisními souvislostmi, ze kterých místy povstává úplně nový Váňův obraz.

Nápaditá a bytostně filmová kamera Viktora Smutného zabírá Váňu i jeho koně v každodenních situacích a dává si načas, aby postihla přesně to zákulisí a ústraní, kde se rodí základy budoucích vítězství.

Nejen vítězství a prohry v dostihové sezóně mezi jarem a podzimem, ale hlavně klidné soustředění a tvrdou práci v zimních měsících.

Činí tak bez jakékoli senzacechtivosti či škodolibosti, vtipné momenty vyvstávají samy, i když z některých chvílemi mrazí.

Například hned z otevírací scény, ve které si zraněný Váňa volá z hlubokých lesů kolem vrchu Vladaře záchranku a nepříliš pohotová operátorka nechápe ani po dlouhých vteřinách, co se děje.

"Dej tomu klid"

Neméně spiklenecky vytahují tvůrci i záběry z archivu.

Mnohé fanoušky, kteří posledních deset let sledují Váňovi výroky o brzkém konci kariéry a jejich následné popírání, možná zaskočí, že původně chtěl Váňa skončit už po prvním vítězství ve Velké pardubické.

"Jenže teď jsem na vrcholu, tak to ještě chvíli zvládnu," usmívá se Váňa v plné síle na neméně mladistvého Petra Vichnara.

Obrovské sebezapření, jímž je Váňova kariéra lemovaná, se nejlépe zrcadlí ve scéně, kde legenda zrána polyká prášky po hrstech, ale i při neustálém cvičení a rozhýbávání zlomené nohy.

"Dej tomu klid," radí Váňovi jeho dvorní lékař a v další scéně už jeho pacient sedí na koni.

Vypípat? Nic jsme netutlali

Opakovaně se Váňa v dokumentu vrací na své osudové místo v Baden Badenu.

Právě na tomto německém závodišti utrpěl v roce 1994 těžký pád, po kterém prodělal klinickou smrt.

Ale také sem dodnes vozí koně coby trenér. Kamera zachycuje, jak vstřebává drtivou porážku své hvězdy Roches Crosse v největším dostihu mítinku a pak s výrazem pokerového hráče sleduje vítěznou Danedream, nejlepšího německého koně současnosti.

Hlavní hrdina nejde na filmovém plátně pro tvrdší slovo daleko a podle svých slov byl sám v šoku, když na první projekci zaznamenal svůj slovník.

"Nic jsme nevypípali ani netutlali," reaguje Wagner a člověk mu do značné míry rozumí.

Z Váňových úst nezní ani četné vulgarismy tak nepatřičně nebo rušivě. Určitá jadrnost zkrátka k životu ve stájích patří.

Mladík děkuje papalášům

Bystřejší pozorovatel si všimne něčeho důležitějšího. Váňa jako veřejná osoba udělal za těch 25 let, co uplynuly od prvního vítězství se Železníkem, obrovský skok.

Tvůrci servírují s potutelným úsměvem archivní rozhovor pětatřicetiletého Váni s redaktorem ČST Robertem Bakalářem.

V něm pardubický hrdina s plachým úsměvem a ve vší pokornosti děkuje krajským papalášům za dostavění jízdárny a přidává v posledních letech reálného socialismu několik povinných fráziček o vděčnosti a kolektivu.

Jaký to rozdíl oproti mediálně ostřílenému Váňovi roku 2012, který je se svým vtipem a pohotovostí sázkou na jistotu pro všechny tvůrce zábavných pořadů a talkshow.

To ostatně není jediný důkaz o tom, že časy se mění. Ačkoli se kino opakovaně otřásá výbuchy smíchu, několikrát zděšeně sykne – když se objeví archivní záběry "starého" Taxisu před jeho úpravou v roce 1994.

Scény, při kterých polovina pole padá na čtvrté překážce a někteří koně končí se sraženým vazem, dnes už působí jako z jiné planety.

Doba se zkrátka posunula a to je dobře. Na obrovském náboji značek Velká pardubická i Josef Váňa to ostatně nic nemění.