Jak se vám daří? Pobýváte na chalupě v Čenkovicích?
Vede se nám dobře, v Čenkovicích si užíváme krásného slunečného počasí. V zimě tady byla spíš mlha, to nebylo nic moc. Teď už připravujeme tenisový kurt na letní sezonu.
Takže většinu roku trávíte v podhůří Orlických hor a do Brna už se nevracíte příliš často?
Ano, přesně tak. Brácha žije v Brně, já tam jedu, jen když musím pro nějaké prášky, k doktorům na prohlídky nebo podobně. V momentální situaci ale raději moc mezi lidi nechceme. Jinak jsme s manželkou v Čenkovicích i přes zimu, protože od chalupy sjedu pár metrů a stojím u vleku, ty jsou tady celkem čtyři. Můžu si zalyžovat a klukům na vleku i pomáhám. Jsem rád, že se dostanu mezi lidi.
V zimě lyžování, v létě tenis. Pořád se snažíte udržovat?
Ano, k tomu ještě někdy vyjedu na kolo. Je tady pěkná trasa kolem Bukové hory, kterou občas objedu i dvakrát. Potkám srnky, zajíce. Příroda je tady opravdu nádherná.
Na speciálním bicyklu pro kolovou jste seděl naposled, když jste ještě trénoval Švýcary?
To už je opravdu hodně dlouho. Když jsem ve Švýcarsku trénoval, zároveň jsem tam ještě hrál, mohlo to být naposled někdy v roce 2003. Teď už člověk nemá potřebnou sílu a obratnost, i když brácha Jindra (78 let, pozn. red.) si v Brně sem tam ještě zajde pinknout. Ale sám tvrdí, že už to není ono.
Vy jste tedy hrával naposled těsně před šedesátkou?
V době, kdy jsem ve Švýcarsku trénoval, se stali Švýcaři pětkrát mistry světa. Takže byli rádi, že mohou trénovat proti silnému soupeři (úsměv). Potom v roce 2005 jsme se vrátili domů, pomalu jsme si opravili chatu a usadili jsme se. Od té doby už kolovou nehraju.
Na dopisy fanoušků odpovídala maminka
Když se vrátíme k nejslavnější éře vašeho bratrského dua v 60., 70. a 80. letech, na jaké úrovni jste se kolové věnovali? Dá se říct, že jste byli poloprofesionálové?
Ta doba nám vyhovovala aspoň tím, že jsme byli v Brně zaměstnanci Královopolské (strojírenský podnik, pozn. red.), hráli jsme za TJ Královo Pole a v sezoně jsme dostávali 20 hodin měsíčně na trénování. Oba jsme museli pracovat, ale já jsem měl výborného vedoucího, který mě uvolnil někdy i nad rámec tréninkových hodin.
O to více vám pak vycházeli vstříc, když jste vyhrávali jeden světový šampionát za druhým, že?
Jasně, pak už to šlo mnohem lépe. V podniku si toho vážili, pomáhali nám. Mohli jsme v té době trénovat více než zahraniční mužstva. Ve Švýcarsku jsem zjistil, že tam se od rána do večera opravdu pracuje a až večer je čas na trénink. To není žádná lebeda. My jsme se mohli sejít i odpoledne, měli jsme výhodu a asi i proto jsme se udrželi tak dlouho na špici.
Jak se vám žilo s rostoucí popularitou?
Hodně turnajů se vysílalo v televizi, hlavně starší lidé se na to dívali a psali nám domů dopisy. Maminka nám dělala takovou poštovní doručovatelku, na dopisy odpovídala a my jsme to podepisovali. K tomu se posílaly fotky, bylo to opravdu hezké. Byli jsme oblíbení (úsměv).
Vnímali jste to tak, že obyčejným lidem v nelehké normalizační době přinášíte aspoň nějakou radost? Podobně jako hokejisté, byť jejich zápasy proti Sovětskému svazu měly samozřejmě větší odezvu.
Ano, to je pravda. Zejména starší lidé sledovali kolovou v televizi opravdu od začátku až do konce, byl to populární sport. Fanoušky to zajímalo, i když na rozdíl od hokejistů jsme nehráli proti Sovětům, ale hlavně proti Němcům, Rakušanům, Švýcarům. Sověti přijeli asi jen jednou.
Jindřich a Jan Pospíšilové
Útočník Jindřich se narodil 23. března 1942, brankář Jan 25. dubna 1945.
Vyhráli mistrovství světa v kolové v letech 1965 (v Praze), 1968, 1969, 1970 (v Ostravě), 1971, 1972, 1973, 1974, 1975, 1976, 1977 (v Brně), 1978, 1979, 1980, 1981, 1984, 1985, 1986, 1987 a 1988.
Společně mají i čtyři stříbrné medaile z let 1964, 1967, 1982 a 1983 a bronz z roku 1966. Starší Jindřich získal navíc se svým původním spoluhráčem Jaroslavem Svobodou stříbro v roce 1962 a bronz v roce 1961.
V roce 1979 se stali bratři Pospíšilové československými Sportovci roku.
Ale v kolové se nechytili, viďte?
Přijeli se podívat, půjčili jsme jim kola, ale neměli velký zájem. U našeho sportu byl problém, že nebyl v programu olympiády. Jinak věřím, že by se to chytilo ve více zemích. Dodnes je to víceméně stejné, Němci, Rakušané, Švýcaři, Francouzi, Dánové. Ale aspoň se kolová rozšířila do Asie, hrají ji Japonci, Korejci. U nás o to bohužel děti nemají velký zájem, protože ten sport dost bolí. Než se naučí s balonem, než vystřelí, dlouho to trvá. Ruce dostávají zabrat, někdy má člověk krvavé mozoly, a to se dnešní mládeži moc nelíbí. Typických kluků z ulice, které bychom potřebovali, je málo.
I jako šampioni jsme dostávali zabrat
Už na první pohled vypadá kolová jako náročný sport, který je spojený s velkým množstvím pádů.
Je to tak, je to tvrdý sport. Než se děti vůbec naučí stát na kole, dlouho to trvá. Bohužel se mnohdy rychle vzdávají, do budoucna to bude těžké.
Čas od času se podaří přivézt medaili z MS, v prosinci loňského roku byli v Basileji bronzoví Jiří Hrdlička starší a Pavel Loskot. Ale to už ve věku přes 40 let nejsou žádní mladíci.
Máme i mladší hráče, ale je potřeba tomu věnovat hodně času a pořádně trénovat. Myslím, že Hrdlička bude pomalu končit, Loskot je zase zubař, takže času na kolovou nemá tolik. Musí se ukázat nějací noví mladí.
V letech 1968 až 1981 jste vyhráli 14 světových titulů v řadě, osmkrát za sebou ve finále MS proti Němcům Wolfgangu Flackusovi a Klausu Bernaisovi. Jak těžké bylo připravit se každý rok stejně dobře?
Náš trenér Ruda Hartů věděl, co s námi dělat. Dával nám doopravdy zabral a nešetřil nás. Na soustředění jsme hrávali čtyři zápasy po sobě proti různým soupeřům. Střídali se na nás a jedině když nás porazili, vypadli jsme. Jinak jsme byli hodinu v kuse na hřišti, byl to ohromný záběr.
Ani s přibývajícími tituly jste pak nežádali žádné úlevy?
Kdepak. Počítali jsme tituly, desátý, dvanáctý. A pořád jsme říkali, že dáme ještě jeden rok, a znovu dokola. Podařilo se to dotáhnout až do dvacítky, i když to už bylo na hraně. Soupeři byli o 20 let mladší než my, mohli jsme je přehrát jedině hlavou a taktikou.
Česká televize před několika týdny opakovala vaše zápasy z MS 1987 v Herningu a o rok později v Ludwigshafenu, kde jste získali poslední titul. Nedíval jste se?
Vím o tom, že to bylo v televizi. Na Ludwigshafen si samozřejmě dobře vzpomínám, tam už to měli Němci skoro v kapse. Po uplynutí času měli penaltu a kdyby mi dali gól, byli mistři světa. Na psychiku to bylo dost náročné.
Penalta se dokonce opakovala, obě jste chytil. V prodloužení jste pak střelou do prázdné branky po kličce rozhodl. Musel být krásný pocit končit na vrcholu, že?
No, počkejte (smích). Brácha pak říkal, ať zkusíme ještě jeden rok. Ale já jsem odvětil, že už za nic na světě. Říkal jsem mu, že jsme zase vyhráli a ať je rád, jak to dopadlo. Němci za naši kariéru na nás vystřídali asi devět mužstev, v letech 1982 a 1983 nás ostatně také bratři (Andreas a Thomas) Steinmeierové porazili, ale do jisté míry to bylo ovlivněno Jindrovým zraněním. Měl po zlomenině klíční kosti.
Reportáž Československé televize z finále MS 1988 v Německu:
S Novákem na štamprli klidně zajdeme
Steinmeierovi přerušili vaši šňůru, v roce 1983 vám bylo 38 let a Jindřichovi 41. Doma se začaly ozývat hlasy, že jste za zenitem, ale vy jste přidali ještě dalších pět triumfů. Odepisování vás motivovalo?
Hrozně nás to štvalo (úsměv). U nás byli dobří kluci, ale poráželi jsme je, nebyl problém doma vyhrávat. Kluci z Plzně, Přerova nebo Favoritu Brno se proti nám chtěli vytáhnout, nicméně nám se vždycky podařilo vyhrát. Proto nemohli nic namítat na to, že na MS pojedeme my. Bylo v tom tehdy i politikaření, v Praze chtěli, aby s námi místo Rudy Hartů, který se narodil ve Vídni, jezdil trenér Sparty. A na to jsme zase nepřistoupili my. Nakonec to dopadlo tak, že jsme jeli i s Rudou.
A Němci vám v Ludwigshafenu při dvacátém titulu tleskali vestoje.
To ano, to bylo pěkné. Stejně jsem byl překvapený i ve Švýcarsku, jak mě tam vítali. Starosta města, prezident sálové cyklistiky, velká večeře. Cítil jsem se i mezi Švýcary dobře.
Když rychlobruslařka Martina Sáblíková v minulém roce na MS také dosáhla na dvacátý titul, její trenér Petr Novák se radoval, že už dotáhla vás a Jindřicha. Zaregistroval jste to?
To ano, smál jsem se, že je to dobré (smích). Říkal jsem, že nás musí ještě překonat. Fandím jí, je opravdu dobrá. Aby se pořád držela na vrcholu, musí dřít a mít sport opravdu ráda.
Trenér Novák mluvil o tom, že při příležitosti jejího dvacátého titulu s vámi rád zajde na štamprli. Už to stihl zrealizovat? Sáblíková totiž letos přidala na MS vítězství číslo 21, čímž vás překonala.
Ještě k tomu nedošlo, ale jednou se zajisté potkáme. Dáme si spolu tu štamprli a povykládáme (úsměv).
Jak strávíte 75. narozeniny?
V téhle situaci to žádné velké slavení nebude. Doděláváme ten tenisový kurt, takže budu tam. S klukama si dopřejeme pivo a bude to dobré.
