Před pěti lety jste byl přímo v Belgii na oslavě 70. narozenin Eddyho Merckxe, letos se asi i vzhledem k situaci nic takového nepořádá, že?
O ničem nevím. Já do Belgie nejedu, určitě Eddymu zavolám. Nemyslím si, že to bude velká oslava, Belgii ovlivnil koronavirus snad ještě více. Mrzí mě to, protože tam každý rok v květnu nebo v červnu jezdím. Opatření se v Belgii teprve zlehka zvolňují a jak znám Eddyho, nebude chtít velký počet lidí kolem.
Jak jste k sobě s Merckxem našli cestu během vašeho osmiletého angažmá v Anderlechtu Brusel, kterému on fandí?
S velkou většinou hráčů Anderlechtu má Eddy nějaký vztah. Pohybuje se na každém zápase, po utkání se dostane mezi hráče v místnosti, kde čekají rodinní příslušníci. Je to velký fanoušek, hodně se bavil s Vlámy Glenem de Boeckem a Yvesem Vanderhaeghem z generace, která byla v Anderlechtu přede mnou. Fotbal dokáže dobře zhodnotit a s některými hráči naváže užší vztah, zajde s nimi na večeři. Já jsem se k Eddymu tedy dostal jednak přes setkání po zápasech a jednak přes jeho další rodinné kamarády, s nimiž jsem se stýkal. Eddy je totiž nejlepší kamarád s Paulem van Himstem (belgická fotbalová legenda, pozn. red.), jehož syna dobře znám. Jak tak přemýšlím, je to docela zamotané.
Měl jste kolo rád odmalička, nebo vás to chytilo až v Belgii?
Až tam. V mládí jsem jezdil na kole, měl jsem sportovní přehled, ale naplno mě to udeřilo až v Belgii, nejprve v Lokerenu. Ještě než nám v létě v roce 2000 začal trénink, všichni seděli u kustoda u televize a koukali na Tour de France. Ptal jsem se Romana Vonáška, který tam se mnou hrál, a on odpovídá, že to jsou blázni, vždyť tam není na co koukat. Uplynulo pár let a koukal jsem na to i já. (smích) Je to vyloženě nakažlivé. Dříve jsem měl základní přehled, ale v Belgii jsem tomu více propadl a začal sledovat mnohem více závodů.
Podporovaly cyklistické vyjížďky v Belgii i vaši fotbalovou kondici? V partičce s Merckxem to asi nebylo žádné piánko, ne?
Když jsem jezdil s mladšími kluky, občas s námi byli i poloprofesionální cyklisté, registrovaní v nějakých týmech. Takže se stalo, že jsem byl po tom tripu hodně splavený. (úsměv) Vyjížděl jsem buď ve dni volna, nebo v nějaké reprezentační pauze, kdy jsme zrovna neměli zápas. Zažil jsem i drsnější tempo, ale výhoda je, že v Belgii moc kopců není. Učil jsem se jezdit ve vyšší rychlosti, 35 až 40 kilometrů za hodinu. Držel jsem se raději vzadu.
A co vyjížďky s tehdy zhruba šedesátiletým Merckxem?
I při nich jsem byl v balíku a řídil se pokyny ostatních. Ráno se sešlo deset až dvanáct lidí, intenzita jízdy byla trochu nižší. Byli to lidé, kteří měli natrénováno, ale na druhou stranu už to byli šedesátníci, nikam se nehnali. Bylo to fajn a vím, že takhle v Belgii jezdí dodnes. Pokaždé o víkendu na pár hodin, průměrnou rychlostí okolo 33 kilometrů za hodinu.
Jak pohlížíte na Merckxovu cyklistickou kariéru?
Někdy se jeho výkony porovnávají se současnými cyklisty a těžko byste našli tak všestranného jezdce, jakým byl Eddy. Vyhrával jednodenní i etapové závody, vyhrával hromadu podniků v jednom roce. Pro mě je těžké hodnotit, jak se jezdilo v Eddyho éře a jak se jezdí teď. Fotbal se také vyvíjí, nároky a připravenost hráčů jsou daleko vyšší. V cyklistice se to určitě také posunulo, nicméně Eddyho výsledky jsou obdivuhodné. Už jako malý jsem o něm věděl.
Opravdu? Chvíli po vašem narození ukončil kariéru.
To ano, ale otec sbíral časopis Stadion a měl i kousky z let 1970 až 1980. Četl jsem články z Eddyho éry, kdy vyhrával Tour de France a pohyboval se na špici. Na tu dobu to byl neuvěřitelný sportovec. Dokázal vyhrát všechno.
A i když byl nejlepší na světě, chtěl pokaždé vyhrát. Nejen Tour a velké závody, ale i méně významné podniky. Poznal jste osobně tuhle jeho soutěživou stránku?
Nevím, jestli je soutěživost správné slovo. On zkrátka chtěl vymáčknout úplně všechno. Dokud mohl, chtěl vyhrávat. Byl maximalista a hnalo ho to dál, aby pořád sedal na kolo a vítězil. Je třeba zmínit, že ho ovlivnila i zranění. Po pádu na velodromu v roce 1969 měl problémy se zády a vím, že i při těch našich vyjížďkách v Belgii se občas zastavoval a upravoval svůj posez a výšku sedla. Bez toho úrazu by možná natáhl kariéru ještě dál.
Než se začal definitivně věnovat cyklistice, hrál Merckx fotbal a také vy jste řekl, že umí zápas zhodnotit. Takže s vámi běžně probíral výkony Anderlechtu?
Jasně, to trvá dodnes. Teď má Anderlecht docela bídné výsledky, přestože přišel Vincent Kompany a vedení se snaží nastolit novou koncepci. Takže když teď Eddymu zavolám a zeptám se na fotbal, je hodně kritický. Byl zvyklý na dominanci Anderlechtu, zažil éru, kdy vyhrávali evropské poháry. Viděl stovky zápasů toho týmu, dokáže to porovnat a zhodnotit. Stejně tak brankáře.
Také vy osobně jste zažil Merckxovu kritiku?
Ano, ale to už je pryč. (smích) Je fajn, že už nechytám a nemůže mě kritizovat. Naopak když se vracíme k té době, kdy jsem v Anderlechtu byl, bere mě jako jednoho z dobrých brankářů, kteří tam byli. Ty časy má zafixované jako hezké, kritiku už zapomněl. Kdo mě nezná, Eddy mě představí jako výborného brankáře Anderlechtu. Ještě bych dodal, že nejdříve fandil Racingu White Molenbeek, ale s nástupem Paula van Himsta začal podporovat Anderlecht a zůstal u toho.
V klubu si musí takové legendy vážit, viďte?
Jsou braní s Paulem jako dvojice. Paul jako legenda Anderlechtu a Eddy jako ikona belgického sportu. Opravdu létá i na venkovní zápasy. Když jsme hráli v Praze za mé éry proti Slavii nebo před čtyřmi lety v Evropské lize, Eddy byl pokaždé u toho. Doma chodí také na všechny zápasy, jinak v belgické lize ven tolik nejezdí. Občas to tam bývá vyhrocené.
Na podzim skončil Merckx po pádu z kola v nemocnici. Víte, jak je na tom teď?
Poranil si kyčel a podstoupil operaci. Osobně jsme se naposled viděli v září při cyklistickém závodě v Salcburku, ale teď mám zprávy, že už Eddy zase jezdí na kole. Občas se projedou s kamarádem Dannym, na svůj věk si myslím, že je v dobrém stavu. Ovšem když se ho zeptáte, jak se má, určitě si na něco postěžuje. (úsměv) Jeho tělo dostalo v kariéře určitě obrovský záhul.
