Člověk nikdy nesmí přestat věřit, říká kouč volejbalové reprezentace Athanasopoulos

Sport Sport
10. 5. 2023 11:11
Už čtyři roky diriguje český národní tým volejbalistek, před rokem a půl prodloužil smlouvu až do roku 2025. Pod taktovkou řeckého kouče Giannise Athanasopoulose ženská reprezentace triumfovala v Evropské zlaté lize, postoupila na Challenger Cup a loni v září se představila na světovém šampionátu v Nizozemsku.
Giannis Athanasopoulos
Giannis Athanasopoulos | Foto: Marek Pirner

K tomu si čtyřiačtyřicetiletý stratég připsal čerstvý úspěch na klubové úrovni, když jím vedený tým Vasas Óbuda o víkendu získal maďarský titul. Ve finálové sérii porazily budapešťské volejbalistky rivalky z týmu Swietelsky-Békéscsaba jednoznačně 3:0 na zápasy.

"Skvělý úspěch podpořený úžasnými a vášnivými fanoušky. Na oslavy mě však neužije, moje myšlenky už nyní opět míří k české reprezentaci," komentoval svůj nabitý pracovní program Athanasopoulos, jenž se letos pokusí uspět také v kvalifikaci o postup na olympijské hry 2024 v Paříži.

Aktuálně musíte být plný zážitků z finále maďarské ligy. Jak náročné bylo obhájit titul?

Každý titul je nesmírně náročný, z pozice obhájce a favorita soutěže pak dvojnásobně. O to více si vážím toho, jak jsme soutěž zvládli, finálová série byla jasnou ukázkou naší síly. Hráli jsme skvělý volejbal a jednoduše jsme prokázali, že jsme aktuálně nejlepším maďarským celkem. Holkám jsem z celého srdce poděkoval a pogratuloval, nyní už moje myšlenky míří k českému národnímu týmu.

Reprezentační sezona má hned několik vrcholů. Jaké cíle si s národním týmem dáváte vy?

Řeknu to samé, co jsem říkal před rokem. Máme sice velmi mladou soupisku, ale hráčky v Evropské zlaté lize dostanou prostor ukázat, co umí. V srpnu nás čeká evropský šampionát v Německu. Ten je v mých očích hlavním cílem, chceme tam uhrát dobrý výsledek, přestože je v tuto chvíli otázkou, jaký finální kádr budeme mít k dispozici. Roli hrají jak ohlášené konce reprezentačních kariér, tak třeba působení hráček v zámoří. Moje práce v tomto kontextu není úplně jednoduchá, ale na našich ambicích to nic nemění.

S jakými cíli půjdete do olympijské kvalifikace, která může tým posunout na OH do Paříže?

Teoreticky samozřejmě nebudeme patřit k favoritům postupu, ale člověk by nikdy neměl přestat věřit. A to říkám i holkám. Budeme bojovat a pokusíme se o to nejlepší. V roce 2019 se postup na mistrovství světa zdál utopií nebo minimálně velmi optimistickým cílem. Ale my jsme to dokázali. Tomuto týmu věřím.

Obecně dáváte velký prostor mladým hráčkám, kterým často ještě není ani dvacet let. Jmenovitě například Koulisiani, Digrinové, Blažkové a mnohým dalším. Mohou se jednou stát lídryněmi reprezentace s kariérami v TOP zahraničních týmech?

Je to otázka především na jejich vůli, přístup k volejbalu. Potenciál bezesporu mají. Pokud půjdou hrát do zahraničí, musí se připravit na absolutní profesionalismus. Jejich svět bude o tvrdém trénování, každodenním boji o pozici v týmu. Samozřejmě to není jednoduché: jste většinou daleko od rodiny, od přátel, máte hodně špatných dnů. Zároveň se však přesně v těchto momentech ukáže, jak jste silní a jestli na to opravdu máte. I loňský světový šampionát v Nizozemsku byl pro spoustu holek, které byly v reprezentaci poprvé, náročnou zkouškou. Byly v jednom hotelu, myslely jen na volejbal, k tomu přicházely porážky. Speciálně pro mladé hráčky je to obrovská zkušenost.

Pokud se chcete stát lepšími hráčkami, musíte si těmito zážitky projít.
Dá se to uvést na příkladu?

Samozřejmě. Například po třetím zápase na šampionátu jsem se bavil s Pavlínou Šimáňovou. Řekla mi: "Trenére, já nejsem dobrá hráčka, tahle úroveň je na mě příliš." Nebyla jednoduše spokojená se svým výkonem. A já jí odpověděl: "Šimi, odvádíš skvělou práci. Máš skvělý servis, skvělý útok, umíš číst volejbal. Jsi jedna z nejlepších středních blokařek, co se týče čtení hry a kontroly míče." Snažil jsem se ji povzbudit a říct, že všechno přijde, pokud tomu půjde naproti a bude si věřit. A hned další zápas proti Číně měla spoustu úspěšných a skvělých akcí. To jsou ty obrovské zkušenosti, které jsou jednoduše nepřenosné.

Tento příběh dokládá, že s hráčkami máte dobrý vztah, v rozhovorech se o vás vyjadřují vesměs pozitivně. Těší vás to?

Nemůžete být sympatický každému. Podle mě je nejdůležitější, aby si hráčky mohly říct: trenér je fajn a férový člověk. Mým pracovním cílem je udělat každý den dobrý trénink. Chci samozřejmě vyhrávat ty největší tituly na světě, ale hlavní je pro mě ta cesta. Jsou úžasní trenéři, kteří nikdy nevyhráli titul. Jde o to, jestli jste v danou chvíli udělali maximum toho, co jste udělat mohli. A dobré vztahy s hráčkami k tomu jednoznačně patří.

Když se ještě vrátíme k vaší klubové kariéře: pracujete jako trenér žen u české reprezentace, zároveň u špičkového týmu v Maďarsku. Je to velký rozdíl v organizaci práce?

Samozřejmě je to velmi rozdílné. Řekněme, že chcete změnit techniku přihrávky jedné hráčky, které je čtyřiadvacet let. A to je v reprezentaci velmi těžké, protože na to potřebujete čas. Ta hráčka se naučila takhle přihrávat v době, kdy jí bylo patnáct let. Potřebovali byste na tom pracovat každé ráno, ale v reprezentaci na to prostor není. V klubu můžete lépe pracovat dlouhodobě na individuálních dovednostech a na tom, jak hráče rozvíjet. V reprezentaci je to především o výběru hráček, taktice, maximálnímu vytěžení schopností a možností každé jednotlivé volejbalistky.

Jak si v Maďarsku uchováváte přehled o hráčkách z české nejvyšší soutěže?

Je to hodně práce u videa. A mám také lidi, kterým věřím. Občas si promluvím i s klubovými trenéry, velmi dobře komunikujeme i s trenéry do 23 let a především jsme v úzkém kontaktu s Martinem Hrochem, který mi u reprezentace dělá asistenta. Diskutujeme, mám zpětnou vazbu. Většina národních týmů takhle funguje, málokdy se stane, aby hlavní trenér pracoval na plný úvazek. Nicméně do budoucna by samozřejmě nebylo špatné, kdybych tu možnost měl.

Která z těch úrovní vás baví víc? Klubová, nebo reprezentační?

To se nedá odpovědět takto jednoduše, každá úroveň má něco do sebe. Ale co se týče reprezentace, byl pro mě obrovskou zkušeností i motivací světový šampionát. Přestože jsme hodně prohrávali, byly to neskutečně zajímavé a nabíjející dny. Úroveň byla velmi vysoká, člověk si musel dávat pozor i ve velmi malých detailech. Čím je úroveň vyšší, tím více vzrušující je také pro trenéra. Mistrovství Evropy nebo světa, olympijská kvalifikace: to jsou zápasy, kvůli kterým tuto práci dělám.

Z vašich slov je znát obrovská láska k volejbalu. Kde vlastně vznikla?

Jako všechny děti jsem hrál fotbal, basketbal i další sporty. Jednou přišel do školy trenér z místního klubu, chtěl dětem ukázat volejbal a vybrat si nějaké adepty do týmu. To jsem si volejbal poprvé zkusil. Šlo mi to, tak jsem zašel na první trénink, pak na druhý a začalo se mi to líbit čím dál víc. Navíc se přidávali i moji kamarádi. Postupně se ze mě stal maniak do volejbalu. Začal jsem sledovat a hltat vše, co s volejbalem, souviselo. Do toho sportu jsem se jednoduše zamiloval.

A postupem let jste se chtěl stát volejbalovým trenérem?

To je zajímavá otázka, protože já nikdy nechtěl být trenérem! Jsem přesvědčen, že jsem měl potenciál hrát lepší soutěž než v Řecku, ale asi to tak mělo být. Když mi bylo třiatřicet, můj tehdejší trenér podepsal smlouvu s ženským týmem Olympiakos. Přišel za mnou s tím, že mě chce jako asistenta. Já dlouho odolával, chtěl jsem ještě hrát, navíc jsem měl v té době částečný úvazek v bance. Ale byl neoblomný a chodil za mnou tak dlouho, až mě přesvědčil. Zpětně jsem mu samozřejmě vděčný, volejbal je vášeň.

Jak se projevuje volejbalová vášeň?

Když mě vidíte trénovat, jsem velmi hlasitý, energický, pohlcený hrou. A takovým jsem byl i hráčem. Zároveň velmi komunikativní, což je pro trenéra zásadní. A přestože jsem nikdy vědomě nechtěl být trenérem, svojí posedlostí volejbalem jsem k tomu vlastně směřoval. Ještě coby hráč jsem si šetřil peníze a každý rok jezdil minimálně na deset dní do Itálie, abych se podíval na tréninky a také semifinále a finále ligy. Jen proto, abych viděl Osmany Juantorenu! Jezdil jsem za dalšími trenéry a utrácel nemalé peníze jenom proto, že mám ten sport opravdu rád.

Dá se říct, že se dodnes učíte tak trochu sám?

Určitě ano. Snažím se získávat veškeré informace, odkud se dá. Třeba se dívám na trénink mládežnického trenéra a vidím něco, co se mi líbí. Hned se toho zkouším držet. Nebo sleduji trénink od nejlepšího kouče světa a pokusím se něco si z něj vzít. Inspiruji se a snažím využít věci, které vidím na vlastní oči nebo na internetu. Ne kopírovat, ale použít ve svých týmech tak, aby to bylo k užitku a ku prospěchu.

Poslední otázka míří zpět k české reprezentaci: má Česko potenciál na to, dosáhnout kvalit absolutní světové špičky?

Každý rok vypracovávám zprávu pro Český volejbalový svaz a tam prezentuji, co můžeme udělat pro další posun a zlepšení. Musíme něco změnit, protože život se mění, trenérství také. Český volejbal, jak si ho pamatuji, patřil ke světové špičce a teď patří k té evropské. Věřím, že současný tým to překoná. Teď jsme devatenáctí na světě, zvedáme se. Ale brzy budeme mít mladší tým a hráčky se musí stále zlepšovat.

Co to znamená ve směru k ambicím?

Chceme hrát se silnějšími týmy, snažíme se to plnit i v přípravných zápasech. Olympijská kvalifikace bude velká věc. A my do ní půjdeme se zkušeností, kterou jsme získali na mistrovství světa. Hráčky budou připravenější. Ale to hlavní, co je třeba udělat, je přivést další nové talenty k volejbalu. A taky k tomu se z pozice své funkce budu snažit přispět.

 

Právě se děje

Další zprávy