Jak jste se k závodění na sněžných bruslích dostal?
Začal jsem asi před třemi lety. Měl jsem průpravu ze snowboardu, z lyží, z bruslení i z hokeje, jezdil jsem ice cross downhill (sport, při kterém se účastníci řítí ledovým korytem s terénními překážkami). A pak mi kamarád, který sněžné brusle dováží (Daniel Fajmon), nabídl, že bych mohl vycestovat do Koreje na první pořádné světové závody. Takže poprvé jsem na nich vlastně stál až tam.
Podívejte se na vítězný závod Michala Procházky ve Spital am Semmeringu:
Jak jste dopadl?
Byl jsem tam ještě s jedním kolegou z Česka, který také jezdil ice cross, on skončil první, já druhý. Takže hned velký úspěch. Sezona se pak zakončovala v Německu při světovém finále a tam už jsem vyhrál. I když jsem odjel jen dva závody ze čtyř, tak jsem v celkovém hodnocení skončil druhý.
Další ročník už jste ovládl úplně, že?
To už jsem naskočil od prvního závodu a všechny jsem vyhrál. Byly vlastně tři, ten poslední, co se měl konat na Islandu, kvůli koronaviru odpadl.
Jak je to s odměnami? Dá se závody na sněžných bruslích vydělávat, nebo si alespoň trochu přilepšit?
Prize money jsou většinou za první až třetí místo, pro vítěze 500 eur (12 500 korun), za bronz 150 eur (3800 korun). Korea byla super, že jsem nemusel nic platit. Bylo to rok po olympiádě v Pchjongčchangu ve středisku, kde jela Eva Samková snowboardcross, a využili nějaké dotace pro podporu toho areálu, aby to tam neupadlo do zapomnění. Jinak si všechno většinou financuju sám. Brusle mám od kamaráda, navíc mi dá vždycky echo, když se někde něco děje. Snažím se shánět nějaké dary, přispěla mi i obec, ve které žiju, což je fajn.
Nicméně na uživení to zatím není, že?
Mám normálně civilní zaměstnání, pracuju pro jednu tiskařskou firmu. Závody dělám hlavně pro radost, baví mě to a vyhrávat samozřejmě taky. A ten adrenalin v tom prostě taky je. Řekl bych, že je to taková levnější varianta skikrosu nebo snowboardcrossu, kde je to fakt napumpovaný, spousta ambiciózních lidí. Na sněžných bruslích je to ještě pořád takové kamarádské, nikdo nepřeje nikomu nic zlého. Je to fajn.
Závody na sněžných bruslích jsou přitom také hodně dynamické, kontaktní. Žádné zlomyslnosti si tedy na trati se soupeři neděláte?
Samozřejmě dochází ke střetům, někdy je tam nějaké napětí po dojezdu, ale na party po závodě už jsou všichni zase kámoši, cinká pivo a je sranda.
Jak silná je vlastně konkurence ve světě?
Liší se to závod od závodu. Někde mám možnost poměřit síly se závodníky z ice crossu, když mají chuť, čas, sílu, energii, tak se tam potkáme. Závody v korytě jsou trochu dál, protože ten sport už má širší základnu, asociace. Měli výhodu, že to vymyslel jeden výrobce energetických nápojů, dlouho to podporoval.
Máte zprávy o tom, jestli i pro závodníky na sněžných bruslích vznikne nějaká federace, která by soutěže zastřešila, dala jim oficiální punc?
Věřím, že k tomu dojde. Samozřejmě je potřeba vybudovat nějakou základnu jezdců a lidí, kteří se tomu budou aktivně věnovat. Potenciál je podle mě velký, možností závodů a disciplín to nabízí nepřeberné množství stejně jako u lyží nebo snowboardu: od akrobacie přes rychlostní disciplíny až po souboje více lidí na jedné dráze, což mám rád a budu mít asi vždycky nejraději.
Jak rychle při závodech svištíte?
Je to kolem padesáti, šedesáti kilometrů za hodinu, já jsem si na hodinkách naměřil něco k sedmdesáti. Záleží na kopci, ale musí se přihlížet taky k tomu, že do závodů někdy chodí ne úplně zkušení lidi, takže to nemůžeme nacpat na černou sjezdovku. Jinak rekord na sněžných bruslích je kolem 150 kilometrů za hodinu. Ale to byla připravená akce, ne závod. Frajer se na to dlouho připravoval, měl aerodynamický oblek, a tak.
Sněžné brusle jsou čím dál populárnější. Nedívali se na vás ale v začátcích lidé na svazích divně, co to provozujete?
Jo jo, stává se to dodneška, všude po světě, kde jsme s nimi byli. Lidi koukají, ptají se, kde jsme nechali lyže. Když pak vidí, jak se dá na sněžných bruslích jezdit a jaké se na tom dají dělat psí kusy, tak už se k tomu staví jinak, jsou otevřenější a chtějí si to vyzkoušet. Zrovna nedávno jsem byl kousek za hranicemi v Německu. Všiml si mě tam nějaký kluk z Anglie, co tam byl na služebce a jel si zalyžovat. A tohle ho úplně uchvátilo, ptal se na spoustu informací, co se na tom dá dělat, jak se na tom jezdí, jestli je to těžké.
A je to těžké? Nebo zvládne jízdu na sněžných bruslích každý?
Jsou o dost jednodušší na ovládání než třeba lyže. Člověk si na sněžné brusle stoupne a hned dokáže ujet aspoň pár metrů. Na naučení je to fakt snadné. Určitě s menším rizikem než na těch lyžích.
Tak to vám může rychle vyrůst konkurence i doma, ne?
No, mám kamaráda, kterého jsem se dlouho snažil do něčeho natlačit, zkoušel jsem ho třeba na snowboard. Pak jsem ho vzal jednou na závody na sněžných bruslích. Tam na nich stál poprvé a nakonec jsem ho ukecal i do toho závodu a ani neskončil poslední. To bylo skvělé, měl jsem na vlastní oči možnost vidět, že s tím fakt může začít úplně kdokoliv, že to není nic těžkého a zvládne to fakt každý.
Jak zbrzdila pandemie koronaviru rozvoj vašeho nového sportu?
Všichni víme, jak to bylo loni. Bylo snad nejvíc sněhu za poslední roky, jenže na konci prosince se zavřely sjezdovky a nejezdilo se nikde na světě v podstatě celou zimu. Teď se to snad zase všechno vrací do normálu, takže na Instagramech kamarádů po světě vidím, že už zase aktivně jezdí.
Zmínil jste snowboardovou průpravu. Vy jste měl solidně nakročeno ke kariéře, proč to nakonec nevyšlo?
Jako dítě jsem začínal na lyžích, ale hned, jak to šlo, jsem přešel na snowboard. Jezdil jsem i snowboardcross, v juniorech jsem byl třetí na mistrovství republiky. Jenže když chceš ten sport dělat na špičkové úrovni, tak jsou zapotřebí peníze. Ohromné množství peněz. A to jsem nebyl schopný sehnat. Do budoucna mi to úplně smysl nedávalo.
Sněžné brusle
Příliš se neliší od klasických lyžáků, pouze na podrážce mají skluznici, jejíž délka přesahuje velikost boty pouze o brzdu na patě. "Sněžné brusle hodně frčí v Koreji a Číně, tedy v zemích, které nemají v zimních sportech takovou tradici. Chtějí dotáhnout svět a jsou otevřeni novým věcem, jsou otevřeni učit se věci rychleji. Ale třeba už i v Kanadě je řada škol, které brusle používají jako standardní součást výuky lyžování," říká Daniel Fajmon, propagátor sportu v Česku.
