Praha - Světová, zejména belgická cyklistika zažila černý víkend, při němž profesionální peloton přišel hned o tři své členy. V pondělí večer zemřel po infarktu v nemocnici v Ajacciu Daan Myngheer, který by v pátek oslavil teprve třiadvacáté narozeniny. Jen pár hodin předtím podlehl v Lille následkům srážky s doprovodnou motorkou při nedělním závodě Gent-Wevelgem pětadvacetiletý Antoine Demoitié. Sobotní pád ve washingtonském univerzitním závodu zase nepřežil Američan Rondall Fox.

Daan Myngheer zkolaboval zhruba 25 kilometrů před cílem úvodního dílu víkendového tříetapového Mezinárodního kritéria na Korsice. Jeho život bohužel nezachránila ani urychlená přeprava sanitkou a následně vrtulníkem. Antoinu Demoitiéovi se stal osudným pád čtyř závodníků na 140. kilometru nedělní klasiky Gent-Wevelgem, po němž se mu řidič doprovodného motocyklu nestihl vyhnout.

Smrt po srážce s doprovodnou motorkou samozřejmě nutí zamyslet se nad bezpečností závodníků. „Největším problémem cyklistiky byl doping, s nímž se stále musí bojovat. Ale otázkám bezpečnosti, které jsou zjevné, by se měla věnovat stejná pozornost,“ burcuje například Marcel Kittel.

Tlak závodníků vede ke změnám

Dá se očekávat, že se právě pod tlakem závodníků, jako je Kittel, bude muset něco změnit. Nebylo by tomu tak poprvé. Když v roce 2011 po pádu v nebezpečném sjezdu třetí etapy Gira d´Italia zemřel Wouter Weylandt, pořadatelé na nátlak závodníků kvůli bezpečnosti mírně pozměnili trasu. Protesty pelotonu na loňském Okolo Ománu a zasněžená etapa na následném Tirreno-Adriatico pak vedly ke stanovení pravidel, za jakých povětrnostních podmínek se již nesmí závodit. Proto byla také nedávno zrušena jedna etapa na Paříž-Nice i Tirreno-Adriatico.

Nyní, zdá se, nastává doba pro to, aby se řešil pohyb doprovodných motorových vozidel. V posledních letech se stalo hned několik nebezpečných incidentů, vše bohužel vyvrcholilo tragickou událostí z neděle. V červenci tomu bude již pět let, co svět obletěly záběry, na nichž vůz francouzské televize najel do pětičlenné skupiny na čele závodu a smetl z cesty Juana Antonia Flechu a Johnyho Hoogerlanda, druhý jmenovaný skončil v ostnatém drátu ohraničujícím pole okolo cesty a utrpěl četné tržné rány, naštěstí nic víc. A to se stalo na nejsledovanějším závodě roku – Tour de France!

Oběťmi i Sagan nebo Van Avermaet

Jen v minulém roce se událo hned několik srážek s doprovodnými vozidly, a to přímo na nejvyšší úrovni, zapleteny do nich byly i největší hvězdy světového pelotonu. Na Okolo Flander „sundalo“ neutrální servisní auto Jesseho Sergenta a Sébastiena Chavanela, na Tour de France měl s motorkou kolizi Jakob Fuglsang. O pár dnů později pak na Klasice San Sebastian srazil motocykl vedoucího Grega Van Avermaeta.

Každý fanoušek cyklistiky si pak jistě dobře vzpomíná na záchvat vzteku Petra Sagana při poslední Vueltě. Jeho výbuch emocí způsobila rovněž srážka s motorkou, po níž kvůli četným odřeninám a spáleninám Sagan v dalších etapách nepokračoval. Také rok 2016 již nabídl několik varování. Své by o tom mohli vyprávět Stig Broeckx a Danilo Wyss.

Kittel: Chce to vyšší standardy

Co s tím? Řada zainteresovaných se shoduje, že by se předně za volant či řídítka doprovodných vozidel neměl dostat „jen tak někdo“. S tím souhlasí i Kittel: „Je nezbytné stanovit vyšší a lepší standardy pro jezdce na motorkách. To není na závodnících, ale na pořadatelích a UCI. Je jednoduché říct, že závodníci dělají závod, proto za něj mají zodpovědnost. To ale prostě není pravda. V závodě je spousta věcí, které jsou mimo kontrolu závodníka.“

S přísnějšími pravidly pro řidiče doprovodných motocyklů souhlasí i Čech Josef Černý, který v momentě, který se stal pro Demoitiého osudným, právě operoval v odjeté skupince na čele závodu.

Zrovna sražení Sagana bylo zjevně případem, kdy motorkáři chyběl cit pro pohyb cyklistů. Na druhou stranu pohyb doprovodných vozidel řídí rozhodčí, pro něž se s přibývajícím množstvím aut a motorek zvladatelnost provozu stále ztěžuje. Cyklisté se shodují, že jsou dnes doprovodná vozidla nedílnou součástí závodu, měla by jim pomáhat a sloužit komfortu fanoušků, ale ne na úkor bezpečnosti.

Bezpečnost je třeba řešit komplexně

„Bylo by dobré vidět více zkušených a proškolených řidičů motorek i automobilů, znát roční statistiky srážek v závodech a více výstražných značení na nebezpečných místech,“ pokračuje Kittel. Německý démon hromadných dojezdů tím naráží na to, že bezpečnost silničního pelotonu je třeba řešit komplexně. Kromě doprovodných motorek a aut totiž zdraví závodníků ohrožují také různé překážky na silnicích.

Nizozemské závody jsou pověstné úzkými cestičkami s řadou ostrůvků, kruhových objezdů nebo retardérů, které mohou ve dvousethlavém pelotonu nadělat značnou paseku. V Baskicku si zase loni závodníci stěžovali na mimořádně nebezpečné sloupky umístěné jen pár stovek metrů před cílovou páskou.

Silniční cyklistika je již ze své podstaty nebezpečný sport, k němuž pády patří. „Mám spočítáno, že za Tour s sebou ,říznete´ průměrně tak dvakrát,“ nechal se například slyšet v dokumentu „Tour de France – Peklo na kolech“ Rolf Aldag, tehdejší závodník Telekomu, dnes sportovní ředitel týmu Dimension Data for Qhubeka. Bezpochyby je ale třeba zamyslet se nad způsobem, jak zabránit pádům, zraněním, či dokonce ztrátám na životech, kterým se zabránit dá.