Veřejnost se atletice nejvíce věnuje na olympijských hrách, které jsou vrcholem čtyřletého cyklu. Jak se vám líbily ty letošní v Brazílii?
"Olympiádu jako takovou a místo jejího konání jsem si užil asi ze všech, kterých jsem se zúčastnil, nejméně a v podstatě jsem viděl jen vesnici a atletický stadion. Uspořádat takovou akci je nesmírně složité, zvlášť v situaci, která v Brazílii panovala v posledním roce. Na jihoamerické poměry se s tím vypořádali dobře, jistá míra tolerance je namístě. A atletika tam byla kvalitní, tu jsem si naopak nesmírně užil, přestože stadion tam byl takový, jaký byl, a na první pohled nevyvolal dojem, že by se na něm měly lámat rekordy."
Z českých atletů vybojovala medaili pouze Barbora Špotáková, která byla bronzová. To je proti Londýnu se třemi cennými kovy, z toho jeden dodatečně udělený oštěpaři Veselému, zhoršení. Čím to je?
"Rozhodují strašné drobnosti. Ta letošní sezona byla zvláštní, Bára Špotáková si v březnu zlomila nohu, Zuzka Hejnová měla dramatické problémy s achilovkou. Zuzanu jistě bezprostředně po průběhu cílem netěšilo, že skončila čtvrtá, ale kdybych měl klobouk, tak jej před oběma smeknu. A sice celkově atleti vybojovali pouze jednu medaili, ale také dvě čtvrtá místa. Je to stav, na který si musíme, nechci říct zvykat, ale připravovat do budoucna. Ač to v očích mnohých vypadá, že se atletům ne úplně dařilo, prosadit se v této konkurenci začíná být čím dál tím těžší. Ono je ve své podstatě již úspěchem se na vrcholné akci postavit na start a je třeba se na to dívat primárně tímto pohledem."
Proč?
"Stačí se podívat na disciplíny, které dříve byly 'evropské' či 'americké'. Dnes i Afričané zjistili, že nemusí běhat jen dokola nebo po rovince, a učí se technickým disciplínám. Atletika je globálním sportem a člověk je tvor učenlivý. Když se podíváme, jak vypadaly soutěže před 40 lety, to je ten obrázek, proč to vypadá, jak to vypadá. Navíc se začíná rozmáhat takový nešvar, kdy za nejen atletické federace nestartují rodilí závodníci. Takže si myslím, že na to, jak jsme malý národ a jak si tady sport stojí, jsme stále úspěšní."
Není správné, aby se závodníci rozehnali do světa
Narážíte na země jako Turecko nebo Bahrajn, které po krátké době dají občanství závodníkům z cizích zemí s lepší atletickou výkonností než domácí atleti. Co vás na tom zaráží?
"Zajímá mě to 'proč'. Jejich pohnutka je údajně zvednout úroveň atletiky v dané zemi. Bavil jsem se s kolegou z Bahrajnu, který nedisponuje vlastními závodníky a skupuje je, kde se dá. Rozebírali jsme, v jakém smyslu chtějí zvednout tu úroveň. Jestli obyvatelstvo zareaguje na Jamajčany a Keňany, které si koupí, a všichni začnou dělat atletiku? Nejsem žádný nacionalista, ale když se mě někdo zeptá, proč nemáme cizího sprintera, tak osobně bych to považoval za klacek pod nohy našim atletům. Specifikum je Turecko, za které na mistrovství Evropy a olympiádě mezi muži nevybojoval medaili jediný Turek, který by se tam narodil."
Čekáte reakci od Mezinárodní atletické federace IAAF?
"Netuším, toto téma je teď druhořadé. Je tady 'ruská kauza' a čert ví, jestli tohle vůbec přijde na přetřes. Sice některé země disponují nadměrným počtem sprinterů nebo vytrvalců, ale není správná cesta, aby se závodníci, kteří se nedostanou na vrcholné akce, rozehnali do světa."
V atletice se pohybujete dlouho, je současná dopingová aféra Rusů ve spojitosti s "kupováním" sportovců podle vás její největší krizí?
"Loňský a letošní rok jsou nebývalé. Obdobným zlomovým bodem byly hry v Soulu a případ Bena Johnsona (sprinter známý dopingovými skandály – pozn. autora), letošní rok je ale specifický, protože to není o jednotlivcích. Dlouho jsem se odmítal k tomu postavit, podat názor, i teď mám pro to jen jediné slovo: divné, je to divné. Ve filozofické rovině je téma věčné, jestli bylo, či nebylo správné Rusy vyloučit. Jsem přesvědčen, že ne všichni tím systémem prošli."
Takže nemáte jednoznačný názor na vyloučení ruských atletů?
"Nemám. Rok se to tady přetřásalo, ale názor jsem si neutříbil. Osobně jsem čekal, že někteří ruští závodníci budou moci startovat, nejen Darja Klišinová."
Řešil jste stejný problém ještě během aktivní kariéry?
"Když jsem závodil, někteří ruští kolegové doping neskrývali. Byl jsem od svého trenéra naučený, že to sice u nich vidím a vím to o nich, ale stejně jim potom dám na pr..el. Desetiboj je ale specifická disciplína, extrémní výkon je hlavně vydržet dva dny na stadionu. Pro něj musíte být atlet primárně šikovný, a ne stroj."
Některé věci mi nejsou po vůli. Co se dělo v IAAF, je šílené
Neměl by být jistou pojistkou proti problémům současné atletiky prezident IAAF Sebastian Coe? Je to bývalý atlet, kterému se podařilo zorganizovat povedenou londýnskou olympiádu.
"Je to předpoklad, ne záruka. Seb byl můj favorit ve volbě, je důležité mít lídra v pravém slova smyslu. Ale když se člověk podívá, co se v IAAF dělo posledních několik let, je to šílené. Seb musí své vize dotáhnout a najít tým, co potáhne za jeden provaz."
Zmiňoval jste doping, "evropské" závodníky. Nebere to motivaci do další práce vám i závodníkům?
"To by mělo být to poslední, co by mělo někoho odradit od toho se hýbat, dosáhnout nějakého výkonu, být co nejlepší. Coby sportovec jsem vždycky závodil hlavně sám se sebou. To sbírání bodů, přidávání centimetrů a ubírání desetinek tak nebylo jednodušší, ale měl jsem to postavené na překonání sama sebe."
Takže to je to krásné, co atletice zůstává?
"Ano, atletika si stále zaslouží pozornost. Nejsem konzervativní člověk, ale některé věci, co se dějí, mi nejsou po vůli. Je to sport tradiční a ne všichni fanoušci a sportovci jsou nakloněni změnám v té tradici. Jenže sport a atletika je celosvětový byznys, každý si snaží uloupnout. Já jsem to dělal z lásky a to, že jsem se tím dokázal uživit, je velké plus."
Zůstává tento postoj, nebo se mění?
"Řekl bych, že když začali dnešní závodníci s atletikou, sportovní nálada, vztah ke sportu a k životu byly úplně jiné než v současné době. Přesvědčit člověka, aby dělal seriózně sport se vším všudy, je čím dál složitější. Atletika je totiž sport talentovaných, ale také dvojnásob pracovitých lidí."
Kdyby se Špotáková v přípravě nezranila, olympiádu by vyhrála
Takovým příkladem je Barbora Špotáková, dvojnásobná olympijská vítězka, která nedávno oznámila, že chce pokračovat v kariéře až do Tokia. Udělalo vám toto rozhodnutí radost?
"Rozhodně. Věřím, že Báře přesvědčení a hlavně zdraví vydrží. Je to holka, která může dlouhodobě českému sportu pomoci. Současná mladá generace kolikrát neví, co by chtěla dělat, čeho chtějí dosáhnout. Čím víc bude takových závodníků, tím líp. Je to o těch impulsech, které je třeba mladým předávat, a nechtít hodit flintu do žita nebo 'odcházet na vrcholu', což je takové klišé."
Na druhou stranu pokud si někdo prodlouží kariéru a výrazně se zhorší, o to víc to od okolí schytá. Stojí to za to?
"Může se to stát, také jsem si to užil. Jednotlivec se prostě musí obrnit, jsou to lidé, co to dělají na plné pecky, ale jsou si vědomi, že ten čas nezastaví. Jsem ale přesvědčen, že kdyby Bára nebyla v přípravě na olympiádu zraněná a házelo se na jiném povrchu, tak by tam s nimi 'vytřela'. Pokud člověk cítí, že má pokračovat, tak je to dobré rozhodnutí."
Zaplaťpánbůh, že desetibojaři jsou
Na olympijských hrách jste určitě speciální pozornost věnoval desetiboji, v němž Adam Sebastian Helcelet skončil dvanáctý, Jiří Sýkora po nedokončeném běhu na 1500 metrů pětadvacátý. Mohlo to být lepší?
"Mohlo, kluci na sobě musí hodně zapracovat. Ale zaplaťpánbůh, že jsou. Je to především na nich, jak dalece se posunou, není to jen o trenérovi, o psychologovi a servisu. Nikdo je nedokáže posunout víc než oni sami. Je to primárně o práci, nesmí se bát, že to sem tam bolí."
Pokud jde o oštěpaře, do finále se v Riu probojovali všichni tři, ale medaili nezískali. Na závěr sezony však Jakub Vadlejch vyhrál celkové hodnocení Diamantové ligy. Je nadějí do budoucna?
"Jsem rád, že Jakub roste v závodníka. Trošku protiřečí svému trenérovi (Jan Železný – pozn. autora), který tvrdí, že šampionem se musíte narodit. Já vždycky tvrdil, že se to dá naučit. Jakub to potvrzuje, měl období, kdy nebyl schopný se prokousat přes kvalifikaci. Letos zakončil sezonu nebývale, má to před sebou a věřím, že v učení neustane."
Mladí se dostanou ven a vidí, že je svět úplně jinde
Na olympiádě se představila také osmnáctiletá výškařka Michaela Hrubá. Je největší nadějí české atletiky?
"Míša je nesmírně šikovná, ambiciózní a pracovitá holka a bezesporu se dá nazvat největší atletickou nadějí. Ve výšce je to ošemetné, dramatický progres se předvádí horko těžko, zvlášť na centimetrech, které má skočené, ale věřím, že má stále rezervy."
Co ji může přibrzdit v následujících letech?
"Studuje střední školu, takže ji čeká maturita a potom rozhodnutí, co dál. Je dobře, že všichni chtějí studovat, ale vysoká škola a vrcholový sport nejdou vždy dohromady. Ale já věřím, že ji nic nepřibrzdí, je to mentálně silná holka. Nemá to sice vše úplně jednoduché, ale její účast v Riu byl pozitivní krok, i když se do finále neproskákala. Je důležité, aby mladí lidé poznali, že nic není zadarmo a tak, jak si kolikrát namalují. Lepší jít po krůčkách než vyletět a pak dostat po hlavě."
Hrubá se na světovém šampionátu v Bydhošti stala juniorskou mistryní světa, ale třeba mezi chlapci, juniory se nikomu nepodařilo dostat ani do elitní desítky. Co chybí mladým českým atletům?
"Věřím, že Míša a další úspěšné juniorky své vrstevníky nastartují, jako tomu už mnohokrát bylo. V tomto ohledu byla děvčata vždy úspěšnější, samozřejmě s jistými výjimkami. Současná generace nejen u nás bohužel mnohdy nevnímá kvalitu svého výkonu. Jsou příkladně nejlepší v Česku a spokojeni sami se sebou, a když se dostanou na světovou akci, zjistí, že svět, ale i Evropa jsou úplně jinde. Ale je fajn, že máme pár jedinců, kteří se dokážou v juniorské či dorostenecké konkurenci se světem či Evropou prát. Stále jsme s to produkovat kvalitní sportovce, i když je to mnohdy dílem náhody. Společnost se změnila, systematická příprava mládeže byla potlačena po roce 1989 a teď se na to snažíme nějakým způsobem navázat."
Jaký je zájem o atletiku mezi těmi úplně nejmenšími?
"Zájem je aktuálně nebývalý. Byly chudší roky, ale od startu projektu Atletika pro děti se stadiony dětmi jen hemží. Na druhou stranu se potýkáme s problémem, že některé kluby mají stop-stav, protože děti nemají kde a s kým sportovat. Když se dá sportovat venku, ještě se to daří řešit, ale v zimě už není prostor vůbec, není tolik tělocvičen a atletických hal, tunelů už vůbec ne. Zásadním problémem je rovněž nedostatek trenérů. Doba takové té bezostyšné dobrovolnosti je ta tam a trenéry se stále nedaří dostatečně finančně kompenzovat."
Příští sezonu čekají reprezentaci dva vrcholy, halové mistrovství Evropy v Bělehradu a mistrovství světa v Londýně. Jaké jsou ambice?
Věřím, že halová Evropa bude pro českou atletiku zajímavá. To je prostě scéna pro české atlety a uspět zde je kolikrát zásadní mezikrok pro úspěch na scéně světové. A věřím, že český fanoušek chápe, že atletika je již ve všech disciplínách opravdu sport celosvětový a že na mistrovství světa závodí atleti 200 zemí, a ne třeba 5. Snad bude v Londýně co nejvíc reprezentantů, jelikož kvalifikovat se na MS či OH je rok od roku složitější. I kvůli kvalifikační proceduře, která funguje od roku 2015 a není z mého pohledu úplně spravedlivá."
Ve funkci šéftrenéra jste od roku 2009. Jste sám se sebou spokojený?
"Jsem věčně nespokojený člověk, ale zároveň optimista. Nároky na sebe mám vysoké, lidé mě nabádají, abych brzdil. Žiju tím, je snaha s atletikou něco dělat, posouvat ji. Každopádně jsem rád, že jsem za 7 let nepřivedl atletiku do hrobu a že má snad před sebou světlou budoucnost. Chceme vydržet být top sportem v České republice a oblíbeným sportem široké veřejnosti."
