Loni na jaře jste v rozhovorech říkala, že do Koreje si pojedete pro medaili, protože ta olympijská vám chybí. Pořád tenhle plán platí?
Pořád mi chybí, takže si pro určitě jedu. (smích) Snowboarding je ale v tomhle hrozně nevyzpytatelný. Jsou tam rozhodčí, nikdo neví, jaké bude počasí… Já se snažila připravit nejlépe, co to šlo. Teď těžko odhadovat, jak to bude v Koreji probíhat.
Máte za sebou ale dost krušné léto kvůli zranění, to vám starosti nedělá?
Jsem docela rozježděná, poslední měsíc jsem byla v Coloradu, kde se mi jezdilo suprově. Ale je pravda, že právě kvůli zranění se mi nepodařilo natrénovat nové triky, které tam bude pár holek zkoušet. Nedá se nic dělat, měla jsem omezené množství času na přípravu. Kdybych se to snažila uspěchat, tak by se zranění zase mohlo obnovit.
Byla jste dokonce na operaci ramena. Co všechno jste musela podstoupit, abyste se vrátila zpátky?
Bydlela jsem kvůli tomu tři měsíce v Praze. Chodila jsem k fyzioterapeutovi Jakubovi Kmeťkovi, který se mnou byl i poslední měsíc v Coloradu trénovat. Byl to takový full time job, pětkrát, šestkrát v týdnu dvakrát denně trénink, fyzio, do toho mentální koučink s Marianem Jelínkem. Snažila jsem se tomu dát co nejvíc, abych mohla co nejdřív na sníh.
Potřebujete i mentální koučink?
Snowboard je tak z padesáti procent o hlavě. My všichni, co na prkně jezdíme, jsme na tom pohybově hodně dobře, máme dobrý balanc, odraz, ale když se jede závod, je to o té psychice. Ve slopestylu má člověk dvě jízdy a jednu tam musí dát, musí to tam padnout. Můžu být nejlepší na světě, ale když to nebudu mít srovnané v hlavě, tak to tam prostě nedám.
Český fanouškům jste se nejspíš vryla do paměti především pádem ve druhé jízdě na hrách v Soči, kde jste úplně rozbila helmu. Musíte v sobě po takových pádech řešit pud sebezáchovy?
To taky samozřejmě. Chvíli to trvá, než to jde člověk znovu zkusit. Teď jsem měla menší pád v prosinci v americkém Copperu. Je to tak, že když se člověk po tom zase vrátí na sníh, přemýšlí nad tím. Trvá týden dva, že je to pohodička, jedu, nebojím se a je to jako dřív.
Zpátky ke Koreji, nebudou vám chybět odjeté závody? Slopestyle jste si vyzkoušela naposledy v září, pak už do konce roku jen Big Air.
Není to zase takový problém. Ono je to těžké, protože není moc slopestylových tratí, kde by bylo těch dobrých skoků víc za sebou a mohla jsem to i v závodech dobře natrénovat. I proto jsem se připravovala v Coloradu, kde jsem si mohla natrénovat, že po jednom skoku hned bude další. Big Air je jen o jednom skoku, ale slopestyle je intenzivnější, je tam šest sedm překážek po sobě a člověk se musí víc soustředit.
Takže máte za sebou dostatečnou slopestylovou přípravu?
V lednu jsem si ho vyzkoušela v Aspenu, sice jsem nezávodila, ale alespoň jsem si mohla osahat tu rychlost, protože to je na tom nejdůležitější. Zvyknout si, že se ve slopestylu jede mezi skoky poměrně rychle.
Před čtyřmi lety vám utekla olympijská medaile jen o chloupek, dokonce se mluvilo o křivdě ze strany rozhodčích. Jak to cítíte s odstupem, vy?
Je to samozřejmě škoda, chtěla bych ji mít, abych už to měla konečně za sebou. (smích) Ale nic s tím neudělám, zas mě to teď motivuje, že do toho ještě šlapu a placku z olympiády chci. Tím, že je to sport, který je o rozhodčích, tak to nejde takhle řešit. Někdy to vyjde, někdy ne.
U mladých jezdců se na OH nervy projeví
Změnila jste se za ty čtyři roky od Soči?
Určitě. V tomhle sportu člověk musí pořád pracovat sám se sebou. Stojíte nahoře, vidíte před sebou skok, který má dvacet metrů a hlavou se vám honí "přeskočím to, nebo nepřeskočím, zraním se?". Tlak na mentální stránku je velký a vy s tím musíte pracovat. To je to, co mě na tom baví nejvíc a co mě nějak postupem věku posouvá.
Zkušenosti nepochybně máte, jedete už na třetí olympiádu. Bude to vaše výhoda?
U mladých jezdců se nervy určitě projeví. Zvlášť, když je to třeba jejich první olympiáda. Ale jsou tam i holky mého věku, které hrají na tu samou notu jako já. Bude to ještě zajímavé. Může být favoritka na zlato, jako je v Big Airu Anna Gasserová, ale je to olympiáda, nikdo neví, co se stane.
A jak se změnil snowboarding od posledních her?
Je to čím dál víc opravdový sport. Dřív to byla pohoda, tak jsme si jezdili, občas potrénovali, občas nějaký ten závod. Ale trikově už je to teď opravdu náročné, kluci dělají triply, quadruply. Teď musí být snowboardista opravdu připravený, ne že si dá noc před tím párty a pak jde závodit. To už nejde.
Trať v Koreji prošla testovacími závody, takže ji znáte. Máte už teď rozmyšleno, co provedete za triky, nebo se rozhodnete na místě?
Něco v hlavě mám, co bych chtěla udělat. Uvidíme, jak to tam bude vypadat, protože ji trochu pozměnili. Nakloněné skoky posunuly z poslední platformy na první platformu. Bude to trochu jiné, takže i když hrubou představu mám, rozhodneme se na místě.
Jste celkem zvyklá pendlovat mezi Evropou a Amerikou, ale co na druhou stranu, jak zvládnete osmihodinový časový posun v Asii?
Trošku jsme to nevymysleli. Času na aklimatizace nebudu mít moc. Já se totiž vrátila před pár dny z Ameriky, nafasovala jsem si olympijské oblečení a zase hned přeletávám do Koreje. Takže jsem si sotva zlehka zvykla na český čas a už zase mizím jinam. Už mám ale i v tomhle něco za sebou. Je dobrý nespat co nejdýl, jít až třeba v jedenáct večer a pak tělu začít dávat rytmus nějakým osmihodinovým spánkem. Nejhorší je druhá, třetí noc, pak už to bývá v pohodě.
Mezi svými disciplínami slopestylem a Big Airem budete mít dlouhou pauzu, půjdete se mrknout na jiné sporty?
Trénink na Big Air nám začíná až někdy kolem 20. února, takže zhruba týden volna tam bude, určitě bych ráda na nějaký hokej. Ale zjistila jsem, že u druhé vesnice na západním pobřeží mají dobré vlny, tak jsem se s pár lidma domlouvala, že bychom jeli surfovat. Je tam docela kosa, bude to chtít tlustý neoprén, rukavice, boty. Na to se těším.
