Vítězství, nebo smrt. S Laudou odchází generace pilotů F1, kteří balancovali na hraně

Radek Vičík Radek Vičík
22. 5. 2019 7:33
Niki Lauda se stal symbolem nezlomné vůle a touhy vítězit. To z něj udělalo nejen v motorsportu celosvětovou celebritu. Jeho smrt symbolicky uzavřela jednu kapitolu historie formule 1.
Niki Lauda
Niki Lauda | Foto: Daimler Media

Ten, kdo v srpnu 1976 viděl děsivé obrázky hořícího ferrari, v němž v "Zeleném pekle" starého Nürburgringu zůstal uvězněný bezmocný Rakušan, těžko by uvěřil, že se Lauda nakonec dožil sedmdesátky. I přes všechny operace a transplantace přišla zpráva o jeho pondělním úmrtí jako blesk z čistého nebe. Odešel totiž jeden z "nesmrtelných".

Lauda se stal symbolem celé jedné éry formule 1, v níž jezdci v pekelně rychlých skořápkách každý závodní víkend riskovali své životy. Mnozí z nich se nedožili ani Kristových let.

Paradoxně se symbolem nebezpečných časů stal člověk, který sám nebyl nikdy ochotný brát na sebe zbytečně velké riziko. Ovšem tuhle část života F1 vždycky bránil před všelijakými novotami, které by svět Velkých cen učinily sterilně pohodlným.

"Na světě jsou důležitější věci, než je titul mistra světa, jako třeba zůstat naživu," prohodil kdysi Lauda. Ale v pomyslném žebříčku Rakušanových nejlepších citátů se skví i tento: "Hodně lidí kritizuje formuli 1 za zbytečné riziko. Ale jaký by to byl život, kdybychom dělali jen to, co je nutné?"

Na křídlo mi nesahejte!

Konzervativní Lauda kritizoval odchod grid girls ze startovního roštu Grand Prix a tvrdě sepsul formuli E. "To bylo to nejhorší, co jsem za dlouhou dobu viděl. Ta auta vypadají jako hračky," prohodil krátce po prvním podniku elektrického šampionátu.

On si pilot přezdívaný za svůj předkus Krysa nikdy nebral servítky. Když před sezonou 1974 přišel do Ferrari, snad všechny v Maranellu šokoval tím, jak často byl v boxech a dohlížel na každý aspekt nastavení vozu. Bohémské italské mechaniky držel zkrátka. Legendární je historka, kdy si fotograf v boxech položil brašnu s vybavením na zadní přítlačné křídlo ferrari a nepříčetný Lauda ho z depa málem vyfackoval.

Byl to prostě mistr detailů, které mu pomáhaly vyhrávat. První dva tituly získal pro Scuderii v letech 1975 a 1977, ten třetí o sedm let později v kokpitu McLarenu. Úspěšně tak prošel jedním z největších přerodů v historii F1, kdy atmosférické motory nahradila turba s výkonem přes tisíc koní.

Jeho souboj s Alainem Prostem z roku 1984 zůstává dodnes nejvyrovnanější bitvou o titul šampiona formule 1. Po 16 závodech rozhodla pouhá polovina bodu, o niž bylo Laudovo konto větší. Jeho francouzský rival doplatil na to, že se v Monaku na mokru odjelo jen 31 kol a on putoval domů s poloviční porcí bodů za vítězství.

Jak tento déšť Laudovi přinesl štěstí, o osm let dříve v lijáku o korunu šampiona přišel. Na japonském Fudži závod raději vzdal a titul získal James Hunt s McLarenem. Bylo to pouhých 84 dní po Nürburgringu a pilot Ferrari si byl moc dobře vědomý ceny vlastního života.

Rivalové mezi realitou a filmovým plátnem

Právě sezona 1976 se stala námětem pro jeden z nejlepších filmů o motoristickém sportu, jaké byly zatím natočeny - Rivalové. Režisér Ron Howard v realistických kulisách a s uvěřitelným příběhem připomněl souboj Laudy s Huntem i vlastním zdravím po těžké havárii v GP Německa.

Natáčení scény záchrany rakouského pilota se na tom samém místě Nürburgringu zúčastnil i závodník Sean Edwards, syn jednoho ze čtyř Laudových zachránců Guye Edwardse. Prokletí Zeleného pekla však nebralo konce, protože 26letý úspěšný pilot se jen o pár měsíců později zabil, jako instruktor nepřežil havárii na australském okruhu Queensland Raceway.

O Laudovi by se daly popsat stohy papíru. Třeba o jeho začátcích, kdy se navzdory názoru bohaté rodiny rozhodl závodit a první půjčku jistil vlastní životní pojistkou. Nebo o jeho vášni k létání a nezdolné touze mít přes všechny krachy a peripetie vlastní aerolinky. Ale tváří v tvář antickému příběhu o velikánovi jménem Niki Lauda by to byla jen slova, slova, slova…

Sledujte život legendy F1 na záběrech

Loučení s Nikim Laudou. Sledujte život legendy F1 na záběrech | Video: Associated Press

Teď se může šampion v pomyslném závodnickém nebi potkat se svými dávnými soupeři. Určitě ho tam přivítali Ayrton Senna, Gilles Villeneuve, Didier Pironi či Patrick Depailler. Ti všichni ale odešli mnohem dříve než v požehnaných sedmdesáti letech.

 

Právě se děje

před 9 minutami

Nor Granerud vyhrál závod v Nižním Tagilu a vede SP skokanů

Norský skokan na lyžích Halvor Granerud vyhrál závod Světového poháru v Nižním Tagilu a po druhém triumfu v sezoně se dostal do čela průběžného pořadí seriálu. Ve vedení vystřídal vítěze úvodních dvou závodů Markuse Eisenbichlera, kterému v Rusku vůbec nevyšlo druhé kolo a z prvního místa se propadl na 28. příčku.

Až na stupně vítězů se naopak po pokaženém prvním kole prodral Nor Robert Johansson. Výkonem 142,5 m ve finále o metr překonal rekord můstku, který loni stanovil jeho krajan Johan Andre Forfang, a zlepšení o 22 metrů ho v konečném pořadí vyneslo z 25. na třetí příčku.

Čtyřiadvacetiletý Granerud předvedl vyrovnané pokusy 132,5 a 132 metrů a navázal na výhru v závěrečném závodě v Ruce. Druhý dnes skončil Rakušan Daniel Huber, jenž skočil 131 a 133 m a dokonale zastoupil kvůli koronaviru chybějící kolegy z reprezentačního áčka.

Devětadvacetiletý mistr světa Eisenbichler dnes první kolo suverénně ovládl a po skoku dlouhém 136,5 metru vedl před Granerudem o 11,1 bodu. Při finálovém pokusu ho ale rozhodil poryv větru hned za odrazovou hranou a Němec zapsal pouhých 80 metrů.

Čeští reprezentanti v Nižním Tagilu kvůli koronaviru nestartovali. Poté, co měl při předchozí zastávce v Ruce pozitivní test na covid-19 Filip Sakala, se celý tým zdržel ve Finsku v karanténě a nestihl přesun speciálem do Ruska. Po úterním přesunu domů se skokani chystají na mistrovství světa v letech na mamutím můstku ve slovinské Planici, které se uskuteční od 10. do 13. prosince.

Závod SP ve skocích na lyžích v Nižním Tagilu (Rusko):

1. Granerud (Nor.) 270,0 b. (132,5+132 m), 2. Huber (Rak.) 255,7 (131+133), 3. Johansson (Nor.) 254,1 (120,5+142,5), 4. Lackner (Rak.) 249,3 (128,5+131), 5. Paschke (Něm.) 241,6 (128+126,5), 6. Zniszczol (Pol.) 230,6 (131+122), 7. Klimov (Rus.) 230,5 (132+120,5), 8. J. Sato (Jap.) 230,2 (127,5+124), 9. Lanišek (Slovin.) 227,3 (125+123), 10. Schiffner (Rak.) 223,9 (124+123).

Průběžné pořadí SP (po 4 z 28 závodů): 1. Granerud 300, 2. Eisenbichler (Něm.) 283, 3. J. Sato 163, 4. Kubacki (Pol.) 144, 5. Geiger (Něm.) 141, 6. Huber 140.

Zdroj: ČTK
Další zprávy