Frýdek-Místek - Prostějovský útočník Matouš Venkrbec si musel dát od hokeje pauzu, aby si jej v žebříčku hodnot zařadil na správné místo. Nyní už dobře ví, že svému sportu zdaleka nemůže obětovat všechno a že se kvůli tomu třeba nikdy úspěšným hokejistou nestane. I tak je šťastný.
"Počkejte, musím trochu přepnout," usměje se po prohraném zápase svého prvoligového mužstva ve Frýdku-Místku a pak začne vyprávět jímavý životní příběh. O studiu dvou vysokých škol včetně teologie, o Bohu, o hokeji nebo o víře ve sportovním prostředí.
V roce 2010 jste přerušil kariéru a dal se mimo jiné na studium teologie na vysoké škole. Jak dlouho ve vás toto rozhodnutí zrálo?
Dva tři roky to nějakým způsobem rostlo, ale v tom posledním roce už to bylo opravdu intenzivní. Prožíval jsem dilema, praly se ve mně dva světy - společenství ve víře a hokejový svět. Hrozně moc to kontrastovalo a vnímal jsem, že mě to táhne spíše od hokeje.
Přitom jste měl za sebou starty v mládežnických reprezentacích a v Olomouci slibně rozjetou kariéru. Byl důležitý i ten fakt, že je těžké studovat vysokou školu a zároveň hrát hokej?
Ne, to ne. Byl to takový existenciální problém. Hledal jsem, jak svůj život vyplnit a v hokeji jsem tu cestu neviděl. Neviděl jsem v tom smysl, oproti tomu jsem ale viděl, jak ožívám ve společenství a ve vztahu s Bohem. Otevíraly se mi nové obzory, bylo to o hledání identity a smyslu, jak ten svůj naplnit.
Jakou roli sehrála při vašem rozhodnutí rodina, která vás odmalička k víře vedla? Ale zase na druhou stranu váš otec Miroslav je bývalý úspěšný hokejista a trenér…
Je ošemetné říct, že jsem odmalička věřící. Když jste dítě, tak toho ještě tolik nevnímáte, i když jste vychováván ve víře. U mě nastal ten zlom někdy v devatenácti letech. Ale rozhodnutí skončit s hokejem jsem s rodinou neřešil. Došel jsem do věku, kdy si to musí člověk sám obhájit a sám hledat vztah, nespoléhat se jen na to, že mu rodiče něco předají. To nestačí.
Rodina ale hrála důležitou roli. Hlavně u mámy jsem viděl, že se snaží ve víře žít a vnímal jsem, že má svůj prostor, ve kterém žije, a že ji to určitým způsobem naplňuje. I když jsem tomu jako dítě nebo dospívající tolik nerozuměl. Bylo to ale klíčové, protože rodina mi vlastně otevřela obzory.
Aby se člověk vydal studovat teologii, musí v tom být už něco víc, musí být přesvědčený. Mám pravdu?
Já jsem v té chvíli nebyl nijak přesvědčený, ale spíš zamilovaný. Objevil jsem v životě nový vztah, vztah s Bohem. Teologie pro mě byla takovým přirozeným postupem. Ale měl jsem to v kombinaci se žurnalistikou, aby v tom bylo taky něco praktického. Studoval jsem teologii z lásky, vůbec ne pro titul. Bavila mě každá přednáška, měl jsem po tom takovou žízeň.
Zničehonic jste trenérům v Olomouci oznámil, že končíte. Jak moc vás okolí od tohoto rozhodnutí později odrazovalo?
Na to ani pořádně nebyl prostor, protože jsem přišel a řekl, že končím. Spíš tam byly nechápavé reakce a ani dodnes to spoustu lidí nechápe. S nepochopením jsem se setkal i u táty, který se divil tomu, jak můžu opustit něco, čemu jsem v mládí obětoval tolik času a tolik energie, co jsem měl tak rád. Vysvětlil jsem mu, že je to pro mě otázka smyslu života. Bez ohledu na to, jak má člověk našlápnuto, někdy je v takových mantinelech a až na konci života uvědomí, že z nich měl vystoupit.
Já jsem si to uvědomil v jednadvaceti a rychle jsem vyskočil, abych si stihl rozšířit obzory. Často to hokejisté mají odmalička nalajnované a nemají prostor o tom přemýšlet. Setkal jsem se spoluhráči ve věku 20 a 25 let, kteří také přemýšlí, jestli to má cenu, co jim vlastně ten hokej dává. Mnohdy končí, jdou studovat nebo hledají uplatnění jinde.
Vystudoval jste na bakaláře žurnalistiku a teologii, k tomu navíc ještě druhou vysokou školu managementu sportu a trenérství. Takže oproti jiným hokejistům máte dvoje nebo troje zadní vrátka…
No… teologii moc neuplatním (úsměv).
Tak dvoje.
Jasně. Určitě jsem za to studium rád, hodně mi toho dalo a je na co navázat. Ale nedívám se na to tak, že bych měl nějaké lajny. Sleduju, kam mě život vede a nevyhýbám se ničemu.
Po třech letech jste se v roce 2013 vrátil k většímu hokeji zpět do třetí ligy. Proč? Chyběly vám zápasy a hokejové napětí?
Ne, na hokej jsem si za ty tři roky vůbec ani nevzpomněl (úsměv). Ale začal mě přemlouvat Lukáš Luňák s tátou, že zakládají v Prostějově nový klub a chtěli by to tam rozběhnout. Jsme s Lukášem stejný ročník, tak si na mě vzpomněl a začal mě lanařit, ať to zkusím, že hokej se nezapomíná. Říkal jsem, že moc nemám chuť, ale v té době jsem trénoval děti. Lukáš mi říkal, ať teda trénuju a zkusím do toho hrát.
Ale hlavně proč jsem se mohl vrátit k něčemu, co jsem předtím nenáviděl a co mi bránilo v tom, abych byl šťastný? Mohl jsem se vrátit díky tomu, že jsem hokej zařadil v životě na správné místo. Hokej byl u mě na prvním místě a očekával jsem, že mi všechno v životě naplní. Že mi vrátí všechno, co jsem mu obětoval. Ale ukázalo, že toho samozřejmě není schopen.
Může naplnit pár věcí jako sláva nebo peníze, když se zadaří. Ale jsou hodnoty, které mi hokej nedá. Ale když se propadl v žebříčku hodnot níže, začal jsem ho vnímat jako fajn sport, že by to mohla být dobrá práce a že ho mám vlastně rád. Když je v tom žebříčku hodnot zhruba tam, kde má být, mohlo by to být v pořádku. Tak jsem to zkusil a jde to.
Pomohlo vám v tom i trénování malých hokejistů?
Možná jo. Když jsem šel trénovat děti, tak už jsem byl jakž takž srovnaný. Bylo to po dvou letech, co jsem byl mimo hokej. Mám rád děti, bavilo mě to s nimi. Možná to byl takový mezistupeň, abych se vrátil k aktivnímu hraní.
Jak to, že jste na to stále měl fyzicky? Když jste předtím v Olomouci končil, říkal jste, že se vrátíte jen těžko. Že to bude leda na okres…
No neměl, ani do dneška na to ještě pořádně nemám (smích). Ještě jsem byl v takovém věku, kdy se to prostě dá. Když se někdo zraní a půl roku nehraje, tak myslím, že už v tom není rozdíl, jestli půl roku nebo tři roky. Tak jako tak začínáte od nuly. Fyzička byla otázkou letní přípravy a třeba měsíce na ledě, kdy jsem se hledal. Limitoval mě spíš herní přehled, že jsem nebyl tři roky ve hře. Cítil jsem se trochu zmatený, špatně jsem se rozhodoval.
Hned v následující sezoně 2014/15 jste si zahrál v play-off za Pardubice. Chcete se do extraligy vrátit? Jaké máte hokejové cíle?
Mám dvouletou smlouvu v Prostějově, kde skládáme každým rokem lepší a lepší tým, takže i ambice jsou velké. Věřím, že tady uděláme dobrý výsledek a že jsme schopni se poprat o baráž, když si všechno sedne, jak má. Jak jsem tu extraligu ochutnal, tak je to určitě lákavá věc. Osobní cíle mám, chci se zlepšovat, ale uvidíme. Už mi není dvacet, abych se dral do extraligy, takže spíš čekám, co přinese další rok.
Po návratu vám chyběl přehled ve hře a podobně, ale cítil jste se po tom uvědomění i na ledě uvolněněji?
Jo, určitě. Nebral jsem hokej tak vážně, což pomohlo a o co se dodnes snažím. Člověk sice padá do těch starých kolejí, ale snažím se držet si odstup. Hokej opravdu není všechno a jsou mnohem důležitější věci v životě. Když se na prohru nebo něco jiného podíváte z druhého pohledu, najdete i něco pozitivního. Můžete mávnout rukou, ne bagatelizovat, ale uvědomit si, že nejde o život a jít do toho s čistou hlavou.
Vám to pomohlo, ale nemůže někomu takové uvolnění spíše uškodit ve smyslu, že nebude schopen odvést maximální výkon?
Je to možné. Taky se mi to občas stává, že mi chybí zápal nebo taková zarputilost. Úspěšný je ten, kdo dá hokeji všechno. Já mám rodinu a už teď vím, že mu všechno nikdy nedám. Úspěšným hokejistou je asi ten, kdo má hokej na prvním místě, ale v tom případě já nikdy nebudu úspěšným hokejistou, protože tohle už neudělám.
Ve vaší bakalářské práci jste mimo jiné řešil, jestli je člověk jiný na ledě než ve skutečnosti. Jak je to u vás? Musíte před zápasem víru trochu odložit?
Ne, to ne. To je identita. Je to něco jiného, protože hra je svět sám pro sebe. Má svá pravidla a rozhodčího, který normálně v životě není. Snažím se být křesťanem nebo dobrým člověkem všude, nejde to oddělit od mé identity. V zápase někdy uděláte něco, co byste nechtěl, ale pro mě je důležité se potom v rámci toho zápasu omluvit, usmířit, podat si ruce, a je to v pořádku.
Sám jste říkal, že náboženství a sport se hezky doplňují. Naleznete tam lásku k pohybu, fair play. Ale na druhé straně máte rvačky a zákeřné fauly…
To je jasné, ale když uděláte chybu, je potřeba si to přiznat, omluvit se a brát to s pokorou. Analogie tam ale jsou a jsou pěkné.
Jak moc je víra v českém hokejovém prostředí rozšířená?
Řekl bych, že největší procento je těch, kteří věří v něco a jsou takoví sami hledající. Nemají však ve své blízkosti nikoho, kdo by byl věřící nebo by je nějak posunul, nasměroval nebo bavil o věcech jako smysl života. Je to tak i ve společnosti. Lidé objevují spirituální oblast svého života, ale ta nabídka je strašně široká. Myslím ale, že jen málo hokejistů nebo lidí jsou materialisté, kteří by nevěřili v nic nadpřirozeného.
Hokejisté nebo sportovci obecně žijí často v bublině a okolí tolik nevnímají. Neměl jste proto v hokejovém prostředí někdy problémy s tím, že by okolí vaší vírou pohrdalo?
Nikdy jsem se nesetkal s někým, kdo by jednal vyloženě nenávistně. Jsou kluci, se kterými se špičkujeme, předhazují mi třeba špatné věci, které církev dělá. To je pravda, holt takoví jsou lidé. No, takže kluci občas hledají chyby, hledají to špatné nebo si dělají srandu. Ale když je to ve srandě a upřímně, tak s tím nemám problém.
V mládí to bylo jinak?
Jo, to jo. Nemluvil bych o šikaně, to vůbec ne, ale ty posměšky byly horší. Už i tím, že dítě je v tomto bezbranné, samo víru moc nechápe, nemá takový vztah a je pro něj těžké se bránit. Děcka jsou upřímná a krutá, takže tam si toho člověk slízne více.
Odlehčení na závěr. Spoluhráči o vás říkali, že světíte hokejky. To je pravda, nebo jen jeden z jejich fórků?
Jednou se to fakt stalo (smích). Nesvětili jsme nic, jenom jsme je žehnali jako pracovní předměty. Našel jsem modlitbu, ale snažil jsem se tomu klukovi vysvětlit, že to není žádná magie nebo něco takového. Snažil jsem se do toho krátkého obřadu, jestli se to tak vůbec dá říct, vtáhnout. Ale jo, vnímám to tak, že kluci jsou takoví pověrčiví a chtějí si naklonit síly, aby jim pomohly k hokeji. To ale není víra, to zase všechno podřizují tomu hokeji a chtějí, aby všechno sloužilo k jejich úspěchu.
