"Nemůžu mluvit, právě betonujeme desku. Můžete zavolat za dvě hodiny?" Na sportovce neobvyklá žádost zazněla do telefonu redaktorům slovenského portálu SME, který dramatický příběh Milana Koleny publikoval.
Kruciálním bodem v Kolenově kariéře byl rok 2014. A přitom začal tak skvěle: odchovanec Martina zazářil na světovém šampionátu dvacítek, navíc v Kanadě, přímo pod nosem zámořských skautů. Na turnaji zaznamenal celkem osm kanadských bodů a perfektně mu seděla spolupráce s Martinem Réwayem.
Ale jak se později ukázalo, spojení dvou megatalentů slovenského hokeje bylo možná prokleté. Zatímco Réway stále bojuje se svými psychickými a zdravotními démony, Kolena už s hokejem nadobro skončil.
Kvůli vážné dopravní nehodě, která se odehrála jedné listopadové soboty zmíněného roku. Cestou z diskotéky poslal své auto přímo do stromu. V krvi měl 1,8 promile. Mladého hokejistu museli záchranáři na místě oživovat, s vážnými zraněními skončili v nemocnici i tři jeho spolucestující.
"Od té chvíle jsem neměl kdovíjaké jméno. Ne každý chtěl mít v týmu hráče, který opilý způsobil dopravní nehodu," povzdechl si Kolena v rozhovoru pro SME.
Z nehody nakonec vyvázl s natřikrát zlámanou pánví, pohmožděnými plícemi, frakturou pravé ruky i slabším otřesem mozku. Za prvních dvacet dní zhubl sedmnáct kilo, dlouhé týdny proležel na lůžku.
"Nad fyzickou bolestí ale převažovala ta psychická. Nebyl jsem schopen se postarat sám o sebe. Nedokázal jsem jít na záchod. Když jsem se začal hýbat, strašně to bolelo," vzpomíná Kolena.
Dva a půl měsíce po nehodě se učil znovu chodit. O berlích. Později začal s cvičením, posilováním i bruslením. A vrátil se k hokeji.
Zkusil se vrátit do Martina, města, kde se narodil a kde hokejově vyrůstal. Ale nepochodil. "Označili mě za trestance," vzpomíná. Šanci dostal v Žilině a Piešťanech, v roce 2016 se rozhodl odejít do Anglie, kde hrál hokej na poloprofesionální úrovni.
"Šel jsem tam za hokejem, ale už tehdy jsem věděl, že v mém životě půjde na vedlejší kolej," vypráví. Tréninky míval jen večer, přes den měl volno. A protože se mu nechtělo jen vysedávat doma, začal pracovat na stavbách.
Ve druhé anglické lize byl za hvězdu, za tři roky dokázal soutěž dvakrát vyhrát, vydělal si i slušné peníze. Jenže v Sheffieldu byl sám. Chyběli mu kamarádi a zejména rodina. Vztah na dálku nakonec nevydržel, Kolena se rozvedl, kvůli dcerce Viktorii se přesto vrátil domů.
A dostal nabídku od Martina. Klubu, který se k němu už jednou otočil zády. Do rodného města se tentokrát vrátit mohl, ovšem s jednou podmínkou: za modrobílé by hrál zadarmo.
Nakonec trénoval s prvoligovou Žilinou, ale poslední šance na restart kariéry nevyšla. Kolena mimo tréninky rozjížděl vlastní stavební firmu a to se vedení klubu příliš nezdálo.
"Řekl jsem, že vedle hokeje musím i pracovat. Nabídnou vám směšné peníze a chtějí, abyste věnovali hokeji čtyřiadvacet hodin denně. To se prostě nedá," kroutí nechápavě hlavou.
Nyní se již naplno věnuje práci ve stavební firmě. Maká od sedmé ráno do páté odpoledne. Někdy i déle. Na hokej mu už čas nezbývá. Ani ani chuť. "Stavíme velké ulice v Martině a okolí. Hokej už nehrozí. Maximálně si půjdu večer někam zabruslit," říká.
Čtyřletou zkušební dobu podmíněného trestu za nehodu už má za sebou, letos dostane zpátky i řidičák. A na martinský magistrát si pro něj půjde zcela jiný člověk. "Neměl jsem nejlepší životosprávu. Když budu mít syna a bude z něj hokejista, určitě mu poradím, aby nedělal to, co já," zdůrazňuje Kolena.
