V 90. letech možná mohl být součástí zlaté vsetínské éry, jenže lidem z vedení valašského klubu se nelíbil. Byli se na dorostence Zdena Cháru podívat pár kilometrů za hranicemi v Trenčíně a usoudili, že by pro jejich projekt nebyl posilou.
"Byli jsme tam dvakrát a říkali jsme, že tenhle nemůže hrát. Že může hrát basket, ale na hokej se nehodí. Vidíte, jak jsme ho podcenili," usmíval se po letech tehdejší vsetínský generální manažer Petr Husička.
Podobné věci poslouchal Chára i doma v Trenčíně, třeba od trenéra Ernesta Bokroše. "Říkal, že z něj nikdy nebude hokejista ani obránce. Já jsem mu odvětil, že z něj bude nejlepší obránce na světě, že si ho budu trénovat sám. Mrzelo mě, že ho odepsali jen kvůli výšce," vyprávěl otec Zdeněk Chára.
Rodák ze Strakonic a někdejší špičkový zápasník vštípil synovi vedle bojovné povahy i gymnastickou a pohybovou průpravu. "Měl dobrou koordinaci pohybu, byl pružný," doplnil Chára starší.
Mimochodem zmíněný trenér Bokroš byl v roce 2000 jako asistent hlavního kouče na mistrovství světa v Petrohradu u toho, když Chára získal svou první ze dvou stříbrných medailí na šampionátu.
Dospívajícího Cháru si vzal pod křídla agent Jaromír Henyš. "Byl to můj kapitální kousek, majstrštyk," liboval si v knize Hokejový agent vypovídá.
"Přitom stačilo málo a hokej by nehrál. Kdybych neměl známého, co dělal s pumpovacími bruslemi, bylo po kariéře. Na Cháru s nohou šestnáctkou neexistovaly normální brusle. A ty pumpovací mu byly. S normálními měl takové otlaky, že musel na operaci," vysvětloval Henyš.
Dostal Cháru do sparťanské juniorky, ale také tam čelil Slovák známým posměškům. Uklízečka ho nejdříve poslala ze zimního stadionu o pár stovek metrů dál do basketbalové haly. Když se objevil na ledě, vyvolával svým hokejovým stylem úsměvy mezi diváky.
"Ale já jsem spoléhal na to, že Amíci budou chtít největšího hokejistu na světě," stál si za svým agent Henyš. A skutečně, Chára v roce 1996 na druhý pokus prošel draftem NHL, aniž by kdy nastoupil ve slovenských mládežnických reprezentacích.
Ve třetím kole dražby talentů po něm sáhli newyorští Islanders. Chára nakonec dorostl do výšky 206 centimetrů a dodnes zůstává nejvyšším hokejistou v historii NHL. Henyš se v tomto nemýlil.
Po draftu v Americe zůstal a první sezonu strávil v juniorském týmu Prince George Cougars. "Začínal v Kanadě s taškou třicet krát třicet centimetrů. Nic víc neměl," smál se později při vzpomínání Henyš.
Známá je historka, jak si Chára v zámoří v létě nejprve přivydělával mytím aut. Pracovitost nezapřel ani na ledě či v posilovně, zlepšil bruslařské dovednosti i rozehrávku a v letech 1997 až 1999 hrál na rozmezí NHL a AHL.
Trenérům v lize začalo být brzy jasné, že se slovenský zadák uplatní i jinak než jen tvrdou hrou a ochranou hvězd. Z Cháry se stával lídr.
Po letech v Islanders odešel na čtyři sezony do Ottawy a v Bostonu z něj po příchodu v roce 2006, kdy bylo Chárovi 29 let, hned udělali kapitána.
Týmovost, tvrdá rána, výborná práce v přesilovkách i profesionální vystupování mimo led. To vše Slováka zdobilo. Ale přece jen když se shodily rukavice, neměl konkurenci.
Své o tom ví český bitkař David Kočí, kterého si Chára vytáhl v říjnu 2007. Zasypal ho několika ranami do obličeje a Kočí odjížděl se zcela zkrvavenou tváří. "Tolik krve ze mě nikdy neteklo," přiznal poté.
Vrchol Chárovy kariéry za oceánem přišel na jaře 2011, kdy s céčkem na hrudi vedl jízdu Bostonu za Stanley Cupem. Když pak vytouženou trofej zvedal nad hlavu, bylo vidět, jak moc emotivní moment to pro něj je.
S Bruins došel do finále NHL ještě v letech 2013 a 2019, kdy hrál i se zlomenou čelistí, ale v obou případech skončil jako poražený.
S národním týmem dobyl stříbra z MS 2000 a 2012, zlato z roku 2002 mu uniklo. A přestože byl Chára pro krajany velkou inspirací, na ledě v soubojích je vůbec nešetřil.
V NHL se třeba porval s Borisem Valábikem, ve výlukové sezoně 2012/13 v zápase KHL tvrdě sestřelil Miroslava Šatana. Chára tehdy oblékal dres pražského Lva, Šatan hrál ve Slovanu Bratislava. Hit, kterým ho "Big Z" vyřadil na několik měsíců ze hry, kousal hodně těžce a dlouho.
Loučí se hráč, který v NHL odehrál 1680 utkání, nejvíce mezi beky. Další dvě stovky zápasů přidal v play off.
V roce 2009 získal Norrisovu trofej pro nejlepšího obránce soutěže, jako druhý Evropan po Nicklasi Lidströmovi. Zároveň je dodnes jedním ze čtyř Evropanů, kteří dovedli tým ke Stanley Cupu jako kapitáni.
