Kdo v roce 2005 sledoval výsledky NHL na teletextu, nemohl u newyorských Rangers přehlédnout žlutou barvu zvýrazňující bodové zářezy českých hráčů.
V té sezoně jich za slavný klub nastoupilo hned sedm. A protože jedním z nich byl Jaromír Jágr, jenž nakonec nasbíral 123 bodů, žlutilo se hodně.
K tažení, které skončilo účastí v play off po sedmiletém půstu, přispěl také Malík. Podstatnou, ale nenápadnou rolí urostlého defenzivního beka. Jednoho listopadového večera nicméně zastínil i Jágra.
Utkání proti Washingtonu v Madison Square Garden tehdy nemělo konce. Nerozhodný stav 2:2 nerozlousklo prodloužení a dlouho ani nájezdy. Protáhly se natolik, že štěstí už zkoušeli i sváteční střelci. Jako právě Malík v 15. sérii. K překvapení všech klání ukončil parádní kličkou s hokejkou mezi nohama.
Od té chvíle uplynulo už 15 let. Kdy jste se na svůj slavný nájezd naposledy podíval?
Abych řekl pravdu, zrovna teď před čtrnácti dny mi to někdo posílal, protože někde na Facebooku visela připomínka českých hráčů v Rangers a jejich gólů. Takže jsem se trošku zasnil. Bylo to super.
Před dvěma lety sestavila stanice Sportsnet žebříček deseti nejlepších nájezdů v historii. Vás zařadila na první místo. Všiml jste si? Video má asi čtyři miliony zhlédnutí.
Něco takového se ke mně doneslo. Je pravda, že ne před dvěma lety, ale hned ten rok, kdy se to stalo. Moje klička snad porazila i nějakou fantastickou ránu Tigera Woodse. A že má to video tolik zhlédnutí… Je to příjemné. Jsem rád, že se to lidem líbí.
Jak vás tehdy vlastně napadlo přijít s takovým nájezdem? Nebyla v tom náhodou sázka?
Vůbec ne. Napadlo mě to úplně spontánně. Co jsem se koukal na kluky přede mnou, tak všichni zkusili všechno, ať už to byla překvapivá střela, nebo klasické blafáky. Nejdřív jsem si ze srandy říkal: 'Kdyby se na mě dostalo, zkusím tohle. Bude sranda.' A když se to blížilo, říkal jsem si, že proč vlastně ne. Ta klička sice může vypadat komplikovaně, ale ve skutečnosti je jednoduchá. A já jsem si na ni nesmírně věřil, i když jsem ji netrénoval pravidelně. Měl jsem vnitřní pocit, že mi vyjde.
Olafa Kölziga, který stál v bráně Washingtonu, asi musel takový gól pěkně štvát. Bavil jste s ním o tom někdy?
Za tři roky jsme se potkali v Tampě. Hned druhý nebo třetí den si mě v šatně odchytl, abychom si o tom popovídali. Říkal mi, že ho stokrát víc štval ten gól předtím, kdy Jason Strudwick musel dát, abychom pokračovali. Puk mu proklouzl kolem lokte. Se mnou byl úplně v klidu. Sice ho netěšilo, že ve videích na YouTube bude v negativní roli, ale uznal, že moje akce byla pecka.
Užil jste si, co po vašem nájezdu následovalo? Najednou jste byl takovou celebritou. Přitom jako defenzivní bek jste asi nebyl zvyklý na tolik pozornosti.
Nechci říct, že jsem si to neužíval. Bylo to pěkné. Kdekoliv jsem se v New Yorku, který je obrovský, pohnul, viděl jsem, jak ten nájezd pořád připomínají. Trvalo to týden nebo čtrnáct dní. Plno rádií nebo televizí mi volalo kvůli rozhovorům. Kamkoliv jsme přijeli, chodili ke mně reportéři, kteří to jinak moc nedělali. Nepříjemné to určitě nebylo, ale trochu mě to vykolejilo. Kolikrát jsem nevěděl, jak se chovat. Neskutečná změna. Pocítil jsem, jak se hvězdy, ať už sportovní, filmové nebo hudební, cítí, když je fanoušci pořád pronásledují.
Dostal jste tehdy nějakou zajímavou nabídku, kterou jste nevyužil? Mám na mysli třeba talk show, reklamu…
To ne. V rozjeté sezoně ani nebylo moc času. Ale dostal jsem pozvánku od majitele klubu (Jamese Dolana, pozn. red.) na basketbalový zápas. Dal mi čestné místo hned u lajny.
Když jste hrál za Rangers, Česko bylo těsně za vrcholem, pokud jde o počet hráčů v NHL. Od té doby jich vcelku pravidelně ubývá. Je to podle vás hodně citelné, nebo to není až tak hrozné, jak někteří tvrdí?
Nevím, co někteří tvrdí, ale jedna věc je jasná. Na pozici, kdy jsme v NHL měli nějakých sedmdesát hráčů, z toho čtyřicet v důležitých rolích, už nejsme. Mám trošičku obavu, že pokud doma něco neuděláme, dlouho se na tom nic nezmění. Neprodukujeme hráče, o které je zájem. A nejde jen o NHL. I v Evropě jsme byli žádaní, ale během posledních deseti patnácti let vyklízíme pozice. Bohužel.
Je tenhle propad jedním z důvodů, proč jste se dal na trénování?
To určitě ne. Spíš jsem se rozhodoval, co dělat po kariéře. Trénování bylo jednou z alternativ. Chápu, že bývalý hokejista, který má něco za sebou, nemusí být dobrý trenér, ale tahle práce z druhé strany mě strašně lákala.
Novou etapu kariéry jste nakonec rozjel v Třinci. Proč ne Ostrava, se kterou jste spjatý?
Když jsem skončil s hokejem, moje první kroky samozřejmě směřovaly do Vítkovic. Jsem Vítkovičák, narodil jsem se tam, hrál jsem tam. Bohužel v té době pan Černík neprojevil zájem a nenabídl mi spolupráci. A když jsem přehodnocoval plány, kde jinde bych se mohl realizovat, ozval se mi Třinec s nabídkou dovednostního trenéra obránců.
U Ocelářů jste dělal také asistenta trenéra, stejně jako na jejich farmě ve Frýdku-Místku. Teď jako hlavní kouč vedete třinecký dorost. Co říkáte na to, že dorosteneckou extraligu hraje 30 týmů a dočasně je nesestupová? Podle kritiků tohle není konkurenční prostředí.
Za mě je to strašně moc týmů. Mělo by jich být méně nejen v dorostu. Abychom z dobrých kluků vytvořili fantastické hráče a z těch průměrných dobré, musíme počty týmů zmenšit ve všech soutěžích a zároveň vytvářet pyramidy. Ty musejí dávat smysl, tedy nutit hráče se udržet nahoře a nespadnout níže.
Kolik týmů v mládeži považujete za ideál?
Teď vám nedám přesné číslo, ale viděl bych to tak na deset až čtrnáct nejlepších juniorek v extralize, která se musí hrát celorepublikově. Pod ní by byla ještě kvalitní první liga, klidně rozdělená na Moravu a Čechy, se šestnácti až osmnácti týmy.
Dorostenecká soutěž by pak mohla mít o čtyři až maximálně šest mužstev víc než elitní juniorka. Jestli chceme zamezit odchodům kluků do Kanady, musíme udělat všechno pro to, aby neměli důvod odcházet. Jednou z variant je právě vytvoření náročné a konkurenceschopné ligy. Třeba v play off teď kluci hrají fantastické zápasy, ale to je jen play off. Takové zápasy potřebujeme i v průběhu sezony.
Odchod do Severní Ameriky si vyzkoušeli také vaši synové, obránce Zack a brankář Nick. Schválil jste jim to?
Není to o schvalování, ale že si nad tím doma sednete. Kluci zájem měli, nerozhodoval jsem za ně. Nick to řešil trošičku jinak než Zack, který tady neměl možnost hrát mužskou soutěž, ať už první, nebo druhou ligu. Takže to bylo jednoduché rozhodnutí. Hlavně strašně chtěl, takže jsem mu nebránil. U Nicka to bylo jinačí, ten má ve Frýdku výborné podmínky, ale chtěl se trochu otrkat.
Jaké máte trenérské cíle? Co třeba cesta vašeho kolegy Václava Varadi, který vede áčko Třince a měl na starosti také reprezentační dvacítku?
Tohle všechno bych si samozřejmě rád vyzkoušel. Teď je otázka, jestli někdy taková nabídka přijde. Mám stejně jako ostatní ty nejvyšší cíle, ale funguju sezonu od sezony. Teď chci odevzdat maximum v dorostu. Jestli z toho kluci budou mít dobrý pocit a zlepší se jako hráči, bude to pro mě výborná odměna. Nabídkám na jinou pozici se nebráním, ale klidně zůstanu v organizaci Třince, kde budeme budovat nejlepší mládež v republice.
