Věděl jste, že je v Česku sběratel, který má doma více než tři tisíce hokejových kartiček s vámi?
Cože? Tolik, a ještě k tomu všechno se mnou? To je neuvěřitelné. Nevěděl jsem o tom, myslel jsem si, že by někdo mohl mít pár stovek mých kartiček. Ale že to půjde do tisíců, to bych nečekal.
Kdy jste na fenomén kartiček narazil vy? Až po příchodu do Ameriky?
Jednoznačně. V 80. letech v Československu něco takového vůbec neexistovalo. Některé kluby prodávaly fotky hráčů nebo si to musel člověk vystřihnout z novin a časopisů. Tohle se dalo sehnat, ale kartičky, jak je známe dnes, jsem poznal až v Americe v 90. letech.
Hráčské fotky jste jako malý kluk sbíral?
Nedalo se to nazvat sběratelstvím. Nějaké fotky hráčů z Pardubic bych ještě dnes našel, ale moc toho nebylo. Když už se to k vám nějak dostalo, stejně to byly takové umělé fotky, třeba jen portrét, žádné hokejové foto. Vystřihoval jsem si z časopisu Stadion, něco jsem si schovával.
Byl jste v Americe překvapený zájmem tamních fanoušků o kartičky? Ještě populárnější než hokejové jsou třeba karty z baseballu.
Všiml jsem si, že je to docela velký byznys. V těch dobách se příjmy z prodeje kartiček dělily mezi ligu a hráče, potažmo hráčskou asociaci. A myslím si, že to tak platí dodnes. Své kartičky jsem shromažďoval. Vždycky když jsem nějakou novou viděl, nechal jsem si ji. Možná bych dnes dal dohromady nějakou stovku. Ale že jich má někdo tři tisíce, to mě opravdu překvapuje.
Různých sérií a edic vzniklo za dobu, kdy jste působil v NHL, mnoho.
To je pravda. Jsou kartičky v různých edicích, někdy je jen jedna na světě, jindy deset nebo padesát. Pamatuju si, že jsem společnosti Upper Deck takové karty podepisoval a ony pak měly úplně jinou hodnotu. Jak říkám, sto svých různých kartiček bych doma ještě našel, ale bohužel nejsem tak pečlivý sběratel, abych to měl někde seřazené. Nejspíš to bude na dně nějaké krabice.
Postupem času začali výrobci do kartiček přidávat i kousky výstroje hokejistů a právě takové kartičky jsou podle Pavla Bartka svatým grálem sběratelů. To je věc, která láká, viďte?
To rozhodně. Když jsem přišel do Ameriky, tak tohle ještě vůbec nebylo. Přišlo to někdy kolem roku 2000, dávaly se kousky hokejek nebo dresů. Snažili se to povýšit, fotka už nestačila, a tak se přišlo s artefakty. Pokaždé to přitom byly hrané hokejky nebo dresy, originální kousky. A těch zápasových dresů za jednu sezonu nebylo mnoho, takže to skutečně má svou cenu.
Dominik Hašek ve sbírce Pavla Bartka:
Mluvil jste o tom, že jste podepisoval kartičky, které přišly od výrobce do klubu, ale musel jste se setkat i s obrovským zájmem fanoušků, když vás potkali někde na veřejnosti, ne? Chtěli hodně podepisovat kartičky?
Samozřejmě, byl o to vždycky obrovský zájem. Po každém zápase čekali, byli připraveni a chtěli podepsat kartičky. Posílali to i do klubu, a pokud tam byla obálka a zpětná adresa, většinou jsem se jim snažil vyhovět. Jenže nešlo v tomto směru uspokojit všechny, bylo toho moc.
Váš brankářský generační souputník Arturs Irbe odmítal podepisovat kartičky z dob, kdy ještě reprezentoval Sovětský svaz, a bral pouze ty lotyšské. Vy jste si nikdy nevybíral?
Tam to bylo samozřejmě ovlivněno národním vnímáním, to je asi výjimečná situace. (úsměv) Já jsem měl štěstí, že jsem si zahrál za Československo a za Česko. Podepisoval jsem všechno, i když kartiček z národního týmu bylo mnohonásobně méně než z NHL.
V Česku i jinde se kartičky sbírají dodnes, byť se místo osobního vyměňování obchoduje spíše ve virtuálním prostředí. Jste rád, že kartičky žijí?
Ano, posouvá se to do on-line prostředí, ale vím, že pořád existují různé burzy, kde se sběratelé navzájem setkávají. Několikrát jsem se na to byl podívat v Torontu nebo v Chicagu a bývaly to velké show. Kartička v ruce nebo podpis po osobním setkání s hráčem jsou podle mě pořád nejvíc.
Mohou kartičky sehrát nějakou roli i v zájmu malých dětí o hokej?
Těžko říct. V mnoha případech je sbírají lidé, kteří hokej nikdy nehráli nebo ho hrát nemůžou. Za mě je to spíš pro ty, kdo hokejisty obdivují. Pro fanoušky. Ale nemusí to být pravidlo, vím, že trenér Scotty Bowman, jenž mě vedl v Detroitu, byl velký sběratel kartiček.
Podepsaná kartička Haška z Ottawy, jeho poslední zastávky v NHL:
