Před 35 lety jste vstřelil na MS v Praze tři góly Kanadě, výraznou měrou jste přispěl k výhře 5:3 a titulu světových šampionů. Ale nestal se tento zápas zároveň tak trochu vaším prokletím?
Když se mě na to někdo zeptá, odpovím mu. Nevadí mi to. (úsměv) Je jasné, že to byl asi můj nejpovedenější zápas, navíc měl obrovský význam. Gólů jsem dal i jinak dost, třeba i ve finále play off. Ale tohle bylo finále MS, což je ještě něco úplně jiného.
Jak Antonínu Panenkovi všichni předhazují originální penaltu z finále mistrovství Evropy, vás mají spojeného s hattrickem proti Kanadě.
A je to pochopitelné. Byla to chvíle, kdy jsem se ukázal, stali jsme se mistry světa. Takže je jasné, že si to fanoušci spojí a budou na to tímhle způsobem vzpomínat.
Na šampionátu vám bylo necelých 23 let. Platilo ve vašem případě, že jste velký úspěch v podobě domácího titulu docenil později?
Do nároďáku jsem pomalu nahlížel už v roce 1982, měl jsem jet na olympiádu do Sarajeva v roce 1984, ale kvůli rozbitému ramenu jsem o ni přišel. V roce 1985 to konečně vyšlo a ano, postupně mi došlo, jaký to byl úspěch. Dále už jsme v té éře dělali jen třetí místa.
Zrovna v letech 1984 až 1986 jste byl v rámci vojenské služby v Jihlavě, v dominujícím ligovém klubu. Pomohlo vám to?
Mělo to velkou váhu pro celé národní mužstvo, 14 hráčů na MS bylo v té době z Jihlavy. Standa Neveselý (asistent trenéra) nás z Jihlavy velmi dobře znal, s panem Bukačem (hlavní trenér) si rozuměli a jádro týmu tvořili v průběhu celé sezony.
Na MS 1985 právě vrcholila reprezentační éra trenéra Luďka Bukače, byl to domácí turnaj, ke kterému se hodně vzhlíželo. Musela být čest dostat se do týmu v 22 letech, viďte?
Samozřejmě jsem byl nadšený. Pan Bukač byl u reprezentace od roku 1980 a tým šel pod ním postupně nahoru. Doma se chtěl rozloučit tím nejlepším způsobem a jsem rád, že jsem toho byl součástí.
Nominace unikla třeba dvacetiletému Dominiku Haškovi.
Dominik chytal u nás v Pardubicích výborně, ale gólmani byli tak nějak daní. Trenéři sázeli na Jirku Králíka, Jarda Šindel byl zase z Jihlavy.
Před MS se zranil Petr Klíma, v průběhu pak ještě Petr Rosol, dvě předpokládané opory týmu. V tomto ohledu vám štěstí nepřálo.
Měli jsme dost těžkou přípravu v Šumavě na Zadově. Dvakrát denně jsme vybíhali sjezdovku, načež jsme jezdili ještě do haly. Dostávali jsme kouř a forma potom vygradovala až v průběhu turnaje. Zpočátku jsme byli těžkopádní, ale ukázalo se, že na konci jsme měli nejvíce síly.
V základní části jste podlehli Sovětskému svazu 1:5, ale ve finálové skupině jste vyhráli 2:1. Jaké bylo čelit jeho týmu s obávanou pětkou Vjačeslav Fetisov, Alexej Kasatonov, Igor Larionov, Sergej Makarov a Vladimir Krutov?
Vždycky to proti nim byly dobré zápasy. U nás nebo v Sovětském svazu to mělo obrovský náboj. Sborná v té době podávala skvělé výkony a dalo se ji občas porazit, ovšem ne porážet. V Praze prohráli dvakrát, ale o rok později v Moskvě ani jednou. Všechny vybouchali a nikdo neměl nárok. Museli jsme se snažit eliminovat tu první pětku, hrát dobře zezadu a počítat s tím, že brankáře nemají tak kvalitní jako hráče.
Jak jste v té době vnímal mimosportovní rivalitu se Sověty?
Já jsem to tolik nebral. Po zápase jsme někdy s klukama ze Sovětského svazu seděli a oni nebyli špatní. Byli v systému, který je vychovával, ale mimo led byli úplně normální. Fetisov byl takový namyšlený, ostatní úplně v pohodě. Byly to spíš různé zákulisní politické boje. Museli jsme v té době Sověty poslouchat, takže kdykoli se nám podařilo proti nim udělat výsledek, brali to lidé jako zadostiučinění. Musíme vás poslouchat, ale stejně vás porazíme.
V poslední den pražského šampionátu jste hráli v přímém zápase o titul proti Kanadě. Cítil jste od rána, že je to váš den?
Ve Sportovní hale jsem se zkrátka cítil jako doma, dobře se mi tam hrálo. Připadal jsem si tam takový volný, platilo to i v české lize. Bylo to příjemné prostředí a v ten den se mi všechno sešlo.
Trenér Bukač pak ve své knize vzpomínal, kterak jste při třetím gólu "vymáchal jako uličníka" obránce Scotta Stevense, pozdějšího trojnásobného vítěze Stanley Cupu. Příjemná vzpomínka, že?
To určitě. (úsměv) Kanada v té době přivezla relativně neznámá jména, ale už za rok se ukázalo, jací jsou to hráči. Steve Yzerman, Mario Lemieux, Scott Stevens, Ron Francis a další. Opravdu top třída.
Ve finálové skupině jste zdolali Sověty, rozstříleli USA a nakonec přehráli i Kanadu. Nenapadlo by vás, že za rok budete na MS v Moskvě kousat potupnou porážku od Polska.
Jasně. V té době přišli noví trenéři, vyhráli jsme Cenu Izvestijí (dnešní Channel One Cup v sérii Euro Hockey Tour) a v týmu byla pohodička. Ale na MS 1986 se nepřenesla. Říkalo se, že když je v nároďáku do pěti Slováků, hraje dobře. Tehdy však vyhrály ligu Košice a Slováků tam bylo najednou sedm. (smích) Ne že bych to chtěl na ně svalovat, ale tým byl více rozdělený na různé partičky. Nesvědčilo nám to.
Přeskočme k vaší trenérské kariéře, zrovna v Polsku jste sedm let trénoval. Pomohly vám zkušenosti ze země, která není hokejově tolik na výši, v uplynulém ročníku, kdy jste jako kouč dohlížel na čínský projekt týmu China Golden Dragon v Česku?
Polský hokej se rozvíjí a to, že jsem vydržel v Tychách pět let, beru jako ocenění své práce. Nějaké poznatky jsem pak určitě využil i v práci s Číňany, ale ta měla svá specifika. V Evropě každé malé dítě ví, co je to hokej, v Číně tradici vůbec nemají. Vezmou tam dvanáctiletého kluka s dobrou postavou a řeknou mu, že půjde hrát hokej. Naučí ho základy bruslení, střelbu, ale nenaučí ho, jak na ledě řešit herní situace a taktiku. Takže jsme si místy připadali, jako bychom učili děti ve škole číst a psát. Postupně jsme si na sebe ale zvykli a výkony kluků se zlepšovaly.
Mužstvo jste vedli v Kladně spolu s Josefem Zajícem a v druhé české lize získali jediný bod. Mrzelo vás, že jste neměli k dispozici hráče, které jste chtěli? Že domluva a organizace mohly být lepší?
Mnoho hráčů zůstalo raději v nižší ruské soutěži VHL ve čtvrté pětce. S materiálem, který jsme tady měli, byl bod vlastně úspěch. Na začátku jsme dostávali šílené debakly, ale postupně jsme porážky mírnili. Kluci se naučili, jak hrát v obranném a jak v útočném pásmu, jak hrát přesilovky. Čínský hokej se zkrátka nedělá koncepčně, je to neorané pole. Musí se nastavit legislativa, soutěže, práce s mládeží. Teď se snaží připravit na olympiádu v Pekingu, ale podle mě budou stejně muset použít hráče ze zámoří.
Přispěli jste tedy vůbec k něčemu v českém projektu?
Myslím, že ano. Předseda čínského hokejového svazu byl spokojený a snaží se o to, aby spolupráce pokračovala. Spíš bychom chtěli pracovat s čínskými juniory, kteří už nějakou dobu v systému fungují. Kdežto my jsme dostali převážně kluky předělané na hokej z jiných sportů.
Takže chcete i vy ve spolupráci s Číňany nadále pokračovat?
Záleží, jak se vyvine situace okolo koronaviru a cestování, ale pro obě strany to bylo přínosné. Je to otevřené. Začátkem března jsme měli do Číny jet, jenomže to samozřejmě padlo. Uvidíme, co bude dál.
