Jak se vám daří a jak oslavíte sedmdesáté narozeniny?
Bude to lepší, než jsem myslel. Dnes mám křest své autobiografické knihy, kterou jsme dali dohromady s Davidem Lukšů. Vypadá to, že by mohla být úspěšná u nás i v zahraničí. Křest proběhne v kladenském divadle za účasti mých kamarádů od hokeje i přátel ze Švýcarska, Izraele či Slovenska. Díky panu primátorovi i Jardovi Jágrovi věřím, že to bude moc hezká akce.
To máte nabitý narozeninový den.
Ano, pak jsem si vzal svoje číslo šest v hotelu, trochu se prospím a budu pracovat na propagaci knihy dál. Pocestuju po republice i do zahraničí, zanedlouho sem přijedou izraelští hokejisté, proti kterým budeme hrát s naším týmem legend. Chytat by měl Dušan Salfický, chceme požádat Petra Sýkoru a Tomáše Rolinka z Pardubic, z Českých Budějovic by měl dorazit Aleš Kotalík. Na lavičce bude se mnou a Honzou Havlem ještě Vláďa Martinec. Už se na ten zápas hodně těším.
Sám už se na led nechystáte?
Ne, už ty legendy jen trénujeme. A neprohráváme. (úsměv) Ten zápas se hraje díky tomu, že mám izraelské obchodní partnery v podnikání, a naši spolupráci s Izraelem podporuje i český hokejový svaz. Izraelský hokej jde nahoru, chceme pomoct také přednáškami pro trenéry a předat celkově nějaké další poznatky, aby třeba mohli zabojovat o postup do vyšší divize mistrovství světa. A kdy jsem naposled hrál já? Asi v 66 letech, i když mi manželka tehdy sebrala brusli a nařízla hokejku.
Přesto jste nastoupil?
Ano, brusli jsem si půjčil v jiné velikosti a hokejku mi dal kamarád, který zápas pořádal. Nastoupili jsme proti Dukle, byl tam i veslař Ondra Synek. Vyhráli jsme 10:4 a já dal čtyři góly. To byl poslední zápas, který jsem hrál. Teď už se nechystám, bolí mě koleno a v 70 letech už nechci riskovat.
Extraligu sledujete po návratu Kladna bedlivě?
To víte, že ano. O víkendu se mi hodně líbil zápas Kladna s Litvínovem. Mělo to tempo, nasazení a navíc v Chomutově na stadion dorazilo 4700 diváků. Konečně lidé mohou na hokej chodit, hráčům musela atmosféra hrozně chybět. Viděl jsem, že i v Budějovicích jsou hezké návštěvy, snad se fanoušci zase ve velkém vrátí.
Před dvěma lety se rozebíral útok Milana Gulaše na vás střelecký rekord ze sezony 1976/77, kdy jste dal za Kladno 59 gólů. Gulaš to v předminulém ročníku dotáhl nakonec "pouze" na 35. Ukázalo se, že překonat vás je nemožné?
To já vůbec neřeším. (úsměv) Třeba už to nikdo nepřekoná, ale ani bych to nijak neměřil. Hokej vypadá jinak, my jsme hráli 44 utkání, oni mají teď 56. V té sezoně jsem měl bodový průměr 2,11 na zápas, to už zřejmě nikdo neudělá. Ale nezabývám se tím. Milanovi samozřejmě fandím, je šikovný, v Budějovicích zase ožil. Budou s ním hrát v jiných patrech tabulky.
Gulaš teď nastřílel pět gólů v pěti zápasech, olomoucký David Krejčí ve čtyřech utkáních. Třeba se i on zapojí do souboje o střeleckou korunu.
Pro Olomouc je to obrovská posila, to je bez komentáře. Góly padají i jemu, uvidíme, jak to bude dál. Jsem rád, že teď v extralize není o góly nouze, protože když je to 1:0 nebo 2:1, diváky to nebaví.
Máte z těch svých bezmála šesti set gólů v lize a v reprezentaci jeden, na který nejraději vzpomínáte?
To je těžké, každý se počítá. Nejslavnější byl ten z Kanadského poháru v roce 1976, kdy jsme porazili kanadské profíky 1:0. Ale hodně se mi líbil i gól, který jsem dal na olympiádě do vinklu Vladislavu Treťjakovi, když jsme hráli ve čtyřech.
Gól proti Kanadě se i v televizi připomíná nejčastěji.
Vždycky ale říkám, že kdyby Vlado Dzurilla nezachytal tak výborně, prohráli bychom třeba 1:3 a ten gól by nikoho tolik nezajímal. Bylo to tehdy hodně speciální měření sil a porazit Kanadu s hráči NHL u nich doma, toho jsme si neskutečně vážili.
Skončili jste v Kanadě druzí a vám osobně turnaj skvěle vyšel, když jste v osmi zápasech zaznamenal pět gólů a tři asistence. Byl jste v All Stars Teamu poháru a coby nejlepší hráč československého mužstva jste měl dostat novou toyotu. Jak to tehdy dopadlo?
Auto nemám, dostal jsem plaketu. (smích) Zavazuju si v Torontu brusle a přicházejí pan Zdeněk Andršt (tehdejší předseda hokejového svazu, pozn. red.), nějaký pán z ambasády a pán z Toyoty, ten mi to chtěl předat. Když vtom do toho vstoupí pan Andršt, že se auta zříkám. Přestože mě se na to nikdo neptal. Prý by to pro mě byla příliš velká cena, když jsme zvyklí maximálně na křišťálové poháry. Místo toho jsem dostal bony do Tuzexu a koupil si žigulíka. Co vám budu povídat, mezi těmi dvěma auty byl docela velký rozdíl.
Takže to nebylo tak, že se vám nechtělo řešit dopravu vozu domů?
Bylo to "o nás bez nás". Treťjak se mě pak v Moskvě ptal, jak se mi s tím jezdí. Byl jsem jediný z těch šesti nejlepších hráčů, kdo toyotu nedostal. Přitom mi nabízeli, že auto dopraví do Vídně, odtamtud do Prahy, že to není problém. Ale tak mám plaketu a teď forda, to je fajn auto. (smích) Ono se svazu ten Kanadský pohár nakonec i bez toho prodražil.
Jak to?
Ivan Hlinka tam totiž vyhrál dovednostní soutěž mezi útočníky, i když se tam měřil s vítězi dovednostních soutěží z NHL. Měl za to obdržet docela dost peněz, ale když zjistil, že místo nich dostane jenom bony, uspořádal v hotelu obrovskou oslavu. Náš svaz to určitě něco stálo, ale Ivan si to ze své pozice mohl dovolit. (smích)
