Jaký byl světový šampionát juniorů na přelomu let 2004 a 2005, kde jste s českým týmem jako kapitán získal naposled medaili?
Už je to dávno (úsměv). Měli jsme silný tým, na tu dobu opravdu to nejlepší, co v republice bylo. Hodně kluků odstartovalo skvělou kariéru, byli tam David Krejčí, Michael Frolík, Láďa Šmíd, Červus (Roman Červenka), nechci nikoho opomenout. Byla to trochu jiná doba v tom, že jsme věděli, že Finy, Švédy a Švýcary porazíme, věřili jsme si. A pokud jsme chtěli udělat úspěch, museli jsme porazit Rusy, USA nebo Kanadu. Američany jsme porazili v základní skupině a dalo nám to energii, abychom je v zápase o bronz zdolali znovu.
Měli jste to v tomto ohledu snazší?
To není asi úplně otázka na mě, spíše na někoho, kdo se v tom pohybuje celou tu dobu. Ale konkurentů na medaili je teď daleko více než v té době a pro kluky není vůbec jednoduché hrát s Finy, Švýcary nebo Němci. Je to vyrovnanější a zároveň lepší pro diváky. Není moc zápasů, které by končily 9:2. Ale na druhou stranu my jsme měli šampionát ve výlukové sezoně NHL. Kanada měla Bergerona, Getzlafa a Perryho, Rusové Ovečkina s Malkinem. Američané zase Sutera a v brance Montoyu.
Říká se, že zámořské týmy berou juniorské šampionáty prestižněji než mistrovství světa dospělých. Vnímali jste to tak?
U nás Čechů je to trochu jinak, víme dobře, jak se prožívá dospělé MS nebo olympiáda. Nebrali jsme to tehdy jako Kanaďané, kteří mají juniorský šampionát a pak NHL se Stanley Cupem. MS dospělých vnímají podle mě tak, že si jdou zahrát po sezoně, ale s tím týmem, jaký přivezou, mají stejně možnost hrát o medaile.
Brali jste tehdy juniorské MS jako vstup do velkého hokeje?
Určitě, i když každý to měl trochu jinak. Záleží na věku. Já jsem byl v té době už draftovaný a mám pocit, že jsem měl podepsanou smlouvu. Někdo tam jede před draftem a bez smlouvy, každý to má nastavené jinak. V našem týmu jsme tehdy víceméně věděli, co nás asi čeká, ale to neznamená, že bychom se nechtěli ukázat. Každý chtěl ukázat, na co má, každý věděl, že ho sleduje vedení klubu. Naopak pro kluky, kteří nebyli draftovaní, to byla velká šance se ukázat.
Dokážete odhadnout, jaký bude pro české hráče šampionát doma?
Myslím, že se na to těší. Kluci, kteří jsou v cizině, mají možnost se na svátky podívat domů. Uvidí je rodina a kamarádi. Naše zápasy na MS dvacítek v Americe se snad všechny ani nepřenášely, možná až semifinále. Rodiče si jen přečetli něco v novinách, nemohli nás sledovat na internetu. Teď budou mít kluci radost, že si zahrají před rodiči. Pro některé to může být i vrchol kariéry, třeba už se dále neposunou. Myslím, že si velký turnaj v domácí atmosféře užijí.
Málokomu se poštěstí zahrát si juniorské MS doma, že?
Přesně tak. Nevyjde to každému, už je to hodně dlouho, co se v Česku hrálo (na přelomu let 2007 a 2008 v Pardubicích a Liberci, pozn. red.). Většinou je to v Kanadě nebo v Americe, případně ve Finsku, Švédsku nebo Rusku. Kluci by se měli opravdu těšit. Momentálně to pro ně bude vrchol kariéry. Někteří se posunou dál, někteří ne. Trochu jim závidím, že mají možnost být tady.
Pamatujete si, jak vypadá medaile, kterou jste tehdy získal?
Ne, vůbec si to nevybavuju. Za tu dobu jsme se stěhovali už tolikrát. O tyhle věci se stará žena, ta to všechno hlídá a dává do krabic. Já už si na to nevzpomenu. Vím, že byla bronzová (smích).
Líbí se vám medaile pro nadcházející šampionát?
Ano, vypadají moc pěkně. Na jednu stranu moderně, ale zároveň tvrdě. Jsou zajímavé a přeju klukům, aby jim to vyšlo. Získat doma medaili by bylo neuvěřitelné, musel by to být skvělý zážitek.
České čekání na juniorskou medaili trvá už 15 let, 13 let se čekalo na postup do semifinále. Docenil jste po letech hodnotu vašeho bronzu?
Když prohrajete semifinále, jste v ten moment zklamaný, že hrajete o třetí místo, ale na druhou stranu jsme byli střízliví a museli jsme uznat, že Rusové a Kanaďané ve finále jsou kvalitativně někde jinde. Pro nás byl bronz už tehdy obrovský úspěch. Porazili jsme silnou Ameriku v jejich domácím prostředí, bohužel Rusové s Kanadou byli trochu odskočení.
Postupem času se ukazuje, že cena bronzu byla ještě vyšší.
Jak říkám, za tu dobu se stalo hodně. Na turnaji se musí sejít více věcí. Musí vám zachytat gólman, sestava musí být v plné síle a kluci, kteří to mají táhnout, musí být zdraví. Je toho hodně. Vyrovnalo se to, silní jsou Finové, Švédové a Švýcaři. Adeptů na medaile je více.
Václava Varaďu znáte velmi dobře. Je typem trenéra, který by to čekání mohl zlomit?
Určitě. Co jsem ho poznal v Třinci, a s ohlédnutím na jeho hráčskou kariéru myslím, že kluky bude schopný nabudit. Uvědomí si, že šanci mají, ať už jsou v jakékoliv sestavě a hrají proti komukoliv. Urvat se to dá vždycky.
Co říkáte na základní skupinu, ve které Češi v Ostravě narazí na Rusko, Německo, USA a Kanadu?
Před pár týdny jsme se o tom bavili v Třinci v šatně. Není to jednoduchá skupina. Postupují čtyři týmy, bude hlavní porazit Němce a pokusit se urvat nějaké body se silnými soupeři. Ta skupina je silná, na druhou stranu ve čtvrtfinále by mohl být slabší soupeř.
Objektivně nebudou Češi patřit mezi favority. Mohlo by jim pomoct vědomí, že mohou jedině překvapit?
Určitě může. Budou se v domácím prostředí cítit dobře. Někteří tady hráli, znají to tu. Věřím, že když urvou třeba jeden zápas proti silnému soupeři, dodá jim to do čtvrtfinále sebevědomí.
S třineckým týmem budete v době turnaje na Spengler Cupu ve Švýcarsku. Mrzí vás, že šampionát neuvidíte na vlastní oči? Ale na druhou stranu budete daleko od humbuku z okolí MS.
Budeme pryč, neměli bychom ani kde trénovat. Bude tady humbuk a spoustu lidí okolo. Trochu mě to mrzí, kdyby bylo volno, asi bych se šel na nějaký hokej podívat. Juniorský hokej je opravdu atraktivní a hráči, kteří se tady představí, můžou v budoucnu patřit mezi ty nejlepší v NHL.
