Sedmačtyřicetiletý olympijský šampion z Nagana a trojnásobný mistr světa z let 1999, 2001 a 2005 si této pocty hodně považuje. V současnosti si ale jinak naplno užívá hokejového důchodu a dohání běžné radosti života, jež si musel odpírat.
"Víc než jmenování do Síně slávy už nic není. A já si toho nesmírně vážím. Je to pro mě čest a pocta. Už jen to stát tady s lidmi, s nimiž jsem tu dnes stál. Když se člověk rozhlídne a vidí, kdo už byl do Síně slávy jmenovaný… Vždy jsem říkal, že ta osobní ocenění nemám moc rád, ale tohle je něco úplně jiného," řekl Ručinský novinářům.
"Jde o ocenění té celoživotní hokejové práce. Člověk bilancuje. Hlavně tedy, když končí, alespoň já to tak měl. Dnes to však byl speciální moment, neboť do Síně slávy nejste uváděný každý den," dodal Ručinský.
Za vrchol kariéry považuje olympijský triumf. "Nagano - alespoň u mě osobně - nic dalšího nepředčí. Nagano bylo jen jedno a bylo to něco speciálního nejen pro mě. Já však rád vzpomínám na všechny zápasy, které jsem prožil v národním týmu, i ty neúspěšné, protože k tomu hokeji to patří. Vždy potřebujete spadnout dolů, abyste zase mohli šplhat nahoru," prohlásil Ručinský.
Přiznal, že rád vzpomíná i MS 1999 v Norsku a 2005 ve Vídni. "Protože třeba ve Vídni jsme měli srovnatelný mančaft s tím v Naganu, jen tam nebyl v brance 'Hašan'," připomněl jednoho z hlavních strůjců olympijského úspěchu Dominika Haška, který je nyní v čele návrhové komise Síně slávy. "Byla ale přerušená NHL, nehrálo se kvůli stávce a všichni hráči měli možnost mistrovství světa hrát. Šlo proto o hodně kvalitní turnaj a my jsme opět vyhráli," zasnil se Ručinský.
"V Norsku jsme si prošli během turnaje určitými problémy, málem jsme ani nepostoupili ze základní skupiny a nakonec jsme to zlato stejně vybojovali," připomněl další ze silných momentů.
V současnosti hraje hokej už jen jednou ročně, a to 24. prosince. "S klukama máme takový vánoční zápas, hrajeme jen tři na tři na hřišti Na Františku v centru Prahy. Už to máme jako tradici a je to jediný den, kdy se dostanu na led. Hokej mi hrozně schází, dodnes mám hokejové sny, rád bych hrál na té úrovni, co jsem hrál, ale už to bohužel nejde. Bez té každodenní dřiny to nejde," podotkl Ručinský.
Často však hraje po nocích, v hokejových snech. "Tak dvakrát do týdne se mi zdají některé hokejové věci, jak jsem někde zase hrál, dal gól a podobně. Většinou je to z míst, kde jsem působil. Ale co jsem se bavil s Petrem Nedvědem, ten to má taky. Asi to tedy není nic nenormálního a je to jen spjaté s tím, čemu jsem se tak dlouho věnoval," smál se Ručinský.
Po konci aktivní dráhy působil ještě rok a půl u národního mužstva jako generální manažer. "Už po konci kariéry jsem říkal, že bych si chtěl trochu odpočinout a v životě zvolnit. Nějakou dobu nedělat nic a jen si užívat, tedy dělat věci, co jsem nemohl dělat, když jsem ještě hrál. Tehdy se to tou nabídkou funkce manažera posunulo, teď už ale prožívám právě to období, co jsem chtěl," pochvaloval si Ručinský.
Volnosti využívá k cestám do hor kvůli oblíbenému lyžování, ale i cestování jako takovému. "Dělám věci, které mě baví. A které dělat chci. Mám čas na svůj život. Třeba lyžování mám strašně rád, protože jsem lyžoval odmalička, vždyť jsem z Krušných hor. Ale během kariéry se člověk nesměl zranit, nebyl na to ani čas a dvacet let jsem nejezdil. Teď si to vážně užívám," přitakal Ručinský.
Vyhlédnutou destinací je pro něho Nový Zéland. "To je země, která by mě lákala. Mám však hodně míst, kam bych se chtěl podívat, ale vezmu to všechno popořádku. Teď na to mám dost času, netřeba spěchat. Až přijde správná chvíle a budu mít chuť, tak se prostě zabalím a pojedu se podívat na místa, která chci vidět," řekl Ručinský.
