Kdy jste se rozhodl, že budete pokračovat jako trenér?
Když se mi blížil konec kariéry, přemýšlel jsem nad tím, co bych dělal. Hokej mám rád, hrál jsem ho celý život, a tak jsem si udělal trenérskou licenci "B" a chtěl jsem pokračovat jako trenér brankářů.
V Přerově pracujete i s mládeží. Jak moc jste vytížený?
Samozřejmě že to je náročné. Člověk to musí mít hodně rád.
Hřeje vás stále u srdce, že i vaší zásluhou se Přerov před třemi lety dostal z třetí nejvyšší soutěže do WSM Ligy?
Jasně, ale je to strašně dlouho. Už je to dávno pryč, teď se snažím dělat práci s brankáři na sto procent, dělat to srdcem. Tak jak jsem chytal, se teď snažím i trénovat.
Deset kol před koncem základní části se držíte trochu překvapivě na čtvrtém místě. Jaké jsou vlastně přerovské cíle?
Ta soutěž je strašně vyrovnaná. Máme cíl dostat se do play-off.
Po baráži nepokukujete?
Ne, to je ještě hrozně daleko. Máme před sebou skoro celou čtvrtinu soutěže. Prvotním cílem je dostat se do play-off a pak se uvidí, co bude dál. V tabulce se ani tak nedíváme nahoru, ale spíš za sebe. Máme svůj cíl a za ním si jdeme.
V loňské sezoně jste působil jako trenér brankářem u české ženské reprezentace. Jak jste se k té práci dostal?
U holek byl generálním manažerem David Moravec, který mi tu práci nabídl. Já jsem souhlasil, byla to velice zajímavá zkušenost. Jsem za to rád, skutečně mě to obohatilo o spoustu nových zkušeností.
Dostal jste se někdy předtím do kontaktu s ženským hokejem?
Žádnou zkušenost s ženským hokejem jsem neměl. Jsou tam trošičku jiné věci, ale přístup a tréninky jsou podobné jako s klukama.
V čem jsou hlavní rozdíly mezi hokejisty a hokejistkami?
Holky mají jinou psychiku. Musí se s nimi mluvit opatrněji, člověk musí být trpělivější. To je hlavní, ale dá se říct, že jediný větší rozdíl.
Jak je na tom ženský hokej v Česku?
Nevím, jestli mi to přísluší hodnotit, i když to dál sleduju. Vloni jsme se těsně nedostali na olympiádu, když nám ve Švýcarsku chybělo třicet minut k postupu. Porazily nás tam domácí - ony jedou na olympiádu a my ne. Hokej se i u žen vyrovnává a český ženský hokej je podle mě na vzestupu. Klobouk dolů před lidmi, kteří to dělají v klubech a zadarmo.
Olympiáda byla blízko, ale na poslední mistrovství světa skončily české ženy osmé, poslední. Na světovou špičku ztrácí, že?
Rozhodující maličkosti. Na mistrovství světa v Americe jsme v sérii o sedmé místo prohráli až na třetí zápas, a znovu se Švýcarskem. Rozhodovalo, že jsme nebyli produktivní. Zranila se nám první brankářka, všechno to byla vyrovnaná utkání o drobnostech. Jak říkám, i ženský hokej se vyrovnává. To samé platí pro juniorky.
Bere se ženský hokej u nás dostatečně vážně?
Já si myslím, že ano, že je na vzestupu. Lidi, co to dělají, lidi na svazu, se snaží vytvářet co nejlepší podmínky a pomalými krůčky se snaží dohnat svět. Kanada s Amerikou jsou samozřejmě někde jinde, ale zbytek světa se vyrovnává.
Ty podmínky ale pořád nejsou na takové úrovni, aby mladé hokejistky neodcházely do zámoří. Je to pro ně ideální cesta?
To asi je. Tím, že jdou do Ameriky na univerzity, dostanou stipendia. Asi jo, ale to mi nepřísluší hodnotit, já jsem byl u žen rok. Nechci ze sebe dělat velkého hodnotitele ženského hokeje.
Brankářka Klára Peslarová chytá po návratu ze Švédska mužskou soutěž. Může být tohle způsob, jak se prosadit?
Možná jo. Kláru dál sleduju, chytá v béčku Poruby a je to naše gólmanská jednička. Jasná jednička v áčku. Ale máme i mladé holky v osmnáctce, které jsou šikovné a které jí za pár let mohou šlapat na paty.
Vy jste před sedmi lety naposled chytal extraligu v Třinci. Vzpomenete si ještě občas na ta léta a na titul z roku 2011?
Tak samozřejmě. Třinec je pro mě srdcovou záležitostí. Strávil jsem tam s přestávkami dvanáct let. Doma jsem v Přerově, kde jsem končil kariéru a možná trošku pomohl s postupem do první ligy, ale na Třinec nedám dopustit. Pořád je sleduju, mám tam kamarády.
Po zápase ve Frýdku-Místku, na třinecké farmě, jste se setkal s Peterem Hamerlíkem, parťákem z mistrovské sezony.
To víte, že jo. Ať je to Hamas, nebo třeba Rosťa Martynek, s kterým jsme toho v Třinci zažili spoustu. Jsme pořád v kontaktu, občas si zavoláme nebo napíšeme. Něco takového nejde vymazat, je to velký kus života.
Zajdete si občas na extraligu v Třinci, Olomouci nebo Zlíně?
Abych pravdu řekl, nemám na to čas, když ještě trénuju v Přerově ty mladé. Ale pokud můžu, v televizi to pořád sleduju.
V roce 2011 jste toho v play-off tolik neodchytal, ale tři roky nazpět jste byl nejlepším brankářem extraligy. Měl jste tehdy životní formu?
Asi ano, byla to jedna z mých nejlepších sezon. Ale hokej je kolektivní sport, což učíme už ty malé děti. Týmový úspěch je vždycky výš než úspěch individuální. To, že jsem byl nejlepší brankář extraligy, je pěkné, ale když jsme vyhráli titul, žilo tím celé Třinecko. To bylo to nejpěknější v kariéře, co mě potkalo. K tomu řadím ještě dva postupy s Přerovem, první ve dvaceti na vojně a druhý ve čtyřiceti, čehož jsem si vážil víc.
Jak vzpomínáte na spolupráci s Romanem Čechmánkem?
Nemůžu na Romana říct nic špatného. Byl to super parťák. Když jsem potřeboval poradit, poradil mi, doteď jsme spolu v kontaktu. Občas se vidíme, zavoláme si. Jsem rád, že se taky dal na trénování.
Fanoušky jste po zápasech bavil nekonečnými děkovačkami, proslul jste vtipnými hláškami. Nemáte někdy pocit, že současné extralize trochu chybí podobná přidaná hodnota?
Děkovačky se dělají pořád a já jsem určitě nebyl první ani poslední, kdo to dělal. Lidi to chtěli, snažil jsem se je pobavit, udělat něco pro ně. Hokej je sport, ale taky zábava pro lidi. Takhle by se to mělo dělat.
Ale navzdory své povaze pohodáře jste si uměl srovnat do latě i vlastní spoluhráče. Pamatujete, jak jste širokou holí přetáhl mladého Tomáše Kundrátka, který špatně bránil?
Jasně, měl osmnáct let, tehdy neměl ještě ani řidičák. On je původem Přerovák, pamatuju ho jako malého. Tehdy jsem ho přetáhl holí a vidíte, je na olympiádě. Kam to potom dotáhl (smích).
Ani soupeřovi útočníci na přesilovkách to s vámi neměli jednoduché. Kdo stál před bránou, musel počítat se sekerami.
To byla taková doba a styl hokeje. Člověk si tam dělal nějakým způsobem prostor a občas si pomohl i takovými zákroky.
Čas od času se do vás naváželi fanoušci soupeře. Jak jste to bral?
Tak to prostě je. Lidi si zaplatí vstupné na hokej a chtějí se pobavit. Takhle jsem to bral, člověk to nesmí slyšet. Už tehdy jsem to bral s nadhledem, to ani jinak nejde.
Strefovali se do vás hlavně kvůli trochu nehokejové postavě. Vadila vám větší váha při chytání?
Prostě jsem byl takový, jaký jsem byl. Někomu to vadilo, někomu ne. Už je to pryč, už je to minulost. Měl jsem problémy s váhou, nějakým způsobem jsem s tím bojoval. Někdy se to dařilo více, jindy méně.
Díky tomu jste si vybudoval osobitý styl chytání, že?
To ano, možná to bylo i tím, že jsem byl takový samorost. Jako malý jsem v Přerově neměl žádného trenéra brankářů, to tehdy ještě vůbec nebylo. Jak jsem se sám naučil, tak jsem chytal. Dnešní doba je jiná, už odmala se dětem věnují trenéři brankářů. Už je to dávno, ale tehdy se člověk snažil odkoukat věci z televize a pak to napodobovat.
Promítl se do toho styl Dominika Haška? Masku jste měl jako on, zákroky vleže na brankovišti a vykopávání betonů do vzduchu.
Hašek je úplně jiná persona, nejlepší brankář naší historie. To se vůbec nedá srovnávat (úsměv). Možná jen ten kbelík jsem měl stejný. Chytal jsem s košíkem celou kariéru, byl jsem na to zvyklý a na stará kolena jsem nechtěl masku měnit.
