To se ve vás tehdejší vedení trochu spletlo, ne?
(úsměv) Přicházel jsem ze Znojma a na stránkách skutečně bylo psáno defenzivní útočník. Úplně to nesedí k tomu, co se potom stalo. Věřil jsem, že přestup do Třince je pro mě správným krokem, věděl jsem, jaký jsem hráč, ale ani já jsem v té době nečekal, že to dopadne takhle.
Vy sám jste se ve Znojmě považoval za defenzivního útočníka?
To si úplně nemyslím. Možná to tak někomu mohlo připadat při pohledu na body, moc jsem jich tehdy neměl. Ale už od mládí jsem samozřejmě rád dával góly a každý nějak zraje. Nějakou dobu trvalo, než se to ve mně probudilo. A také člověk musí mít štěstí na spoluhráče a všechno kolem, aby prodal, co v něm je.
V sezoně 2008/09 jste ve Znojmě nasbíral 15 bodů, o rok později v Třinci v základní části už 47 bodů. Hned vám to tam sedlo?
Rozhodně. V první sezoně v Třinci jsem po většinu času nastupoval ve formaci s Láďou Kohnem a Jirkou Polanským. Sedlo nám to, byla mezi námi výborná chemie a projevovalo se to na ledě. Láďa mi strašně pomohl i mimo led. Byl jsem mladší, potřeboval jsem, aby mě někdo takhle posunul o krok výše.
Do toho přilétla nominace na mistrovství světa do Německa, takže dodnes patříte mezi poslední české světové šampiony.
I to mi hodně dodalo na sebevědomí. Vůbec jsem nečekal, že bych se na mistrovství mohl dostat. Samozřejmě mi pomohlo, že přišla spousta omluvenek z NHL i z Evropy. Bylo z toho nečekané zlato a pamatuju si, jak mi po šampionátu všichni psali a gratulovali. Agent říkal: "Ty jo, to je neskutečná pohádka." Strašně dlouho mi docházelo, co se vlastně stalo.
Ve druhé sezoně v dresu Ocelářů už se od vás coby mistra světa čekala role lídra. Jak jste to vnímal?
Bylo jasné, že jsem si na sebe předchozími výkony ušil bič. I já sám jsem chtěl ukázat, že sezona 2009/10 nebyla náhodná, chtěl jsem se posunout dál. Snažil jsem se pomoct týmu, jak nejvíce jsem dovedl.
A pohádka pokračovala prvním titulem pro Třinec na jaře 2011.
Je neskutečné, že už to bude deset let. Mně to připadá jako včera. Ty vzpomínky jsou pořád v živé paměti, nikdy na to nezapomenu. Já jsem byl sice už v roce 2006 u titulu na Spartě, ale v úplně jiné roli.
Ve Spartě jste do hry tolik nezasahoval, kdežto Třinec jste za titulem táhl a vaše bilance 17+16 je v play off dodnes rekordní. Jak jste si užíval, když jste skoro cokoliv proměnil v gól?
Jasně, moc jsem si to užíval. Byly tam i těžké momenty, v semifinále se Slavií jsme prohrávali 1:3 na zápasy a museli jsme ji třikrát porazit. Člověk nad tím nesmí až tolik přemýšlet a musí si to play off užívat, jinak by se zbláznil. Měli jsme špičkový tým, i díky spoluhráčům mi to tam docela padalo. Byla to jízda.
Dvakrát jste pak odešel do Ruska, ale po návratu zpět jste v obou případech zvolil Třinec. Byla to jasná volba?
Ano, po tom, co jsem v tom městě zažil, mi klub přirostl k srdci. Vždycky jsem říkal, že pokud bude mít vedení zájem, vrátím se do Třince rád. V obou případech návratu z Ruska se Třinec ozval s nabídkou, nic jiného jsem neřešil a šel jsem tam.
Jak se třinecký klub změnil od roku 2009?
Stěhování ze staré do nové arény byl enormní rozdíl, i když i stará měla své neobyčejné kouzlo. Samozřejmě se proházeli trenéři a hráči, ale jinak klub funguje pořád v podobném režimu. Nejvyšší vedení se příliš nezměnilo, stále je to o profesionálním přístupu, ale zároveň lidskosti.
V pátek proti Kometě jste vstřelil 191. gól v třineckém dresu v základní části extraligy a v historické tabulce klubu jste pokořil Richarda Krále. Co to pro vás znamená?
Moc si toho vážím. Překonat legendu, jakou Richard Král byl a pořád je, to je něco úžasného. Velký dík patří trenérům a spoluhráčům, které jsem v Třinci měl. Bez nich by to nešlo. Kolikrát si s týmem člověk nemusí sednout, ale v Třinci jsem měl opravdu štěstí. Doufám, že to ještě pár let bude pokračovat.
Petr Vrána a Radek Bonk u vás při příležitosti překonání Králova rekordu vyzdvihli skvělou fyzickou připravenost. Že si udržujete tělesnou stavbu jako mladík.
Vždycky jsme to měl na tomhle založené. Nikdy jsem v hokeji nedostal nic zadarmo, od mládí jsem si musel vše vydobýt. Vyzkoušel jsem si, že když tomu člověk něco obětuje a v létě kvalitně potrénuje, pak se mu to v sezoně vrátí. Vypěstoval jsem si v sobě určitou ctižádost. Ta dřina mě už i baví, protože vím, že na mě čeká šťastný konec.
Nyní vedete kanadské bodování extraligy, s bilancí 15+36 to vypadá, že byste mohl dosáhnout na druhou nejplodnější základní část v kariéře.
Sezona je rozjetá dobře, mančaft i trenér mají ve mě důvěru. Jsem často na ledě a snažím se to vracet, aby byl celý tým úspěšný. Musím zaklepat, jak to zatím klape, a snad to tak bude i nadále.
Uvidí vás fanoušci ještě v české reprezentaci? Je to pro vás téma?
Samozřejmě, rád bych si v reprezentaci zahrál, je to pro mě téma. Teď na to úplně nemyslím, extraligový program je velmi náročný, ale po sezoně bych případnou pozvánku rád přijal.
Statistické okénko:
Martin Růžička nastřílel za Oceláře 192 gólů v 386 zápasech základní části. Za sebou nechal v první pětce této statistiky v historii Třince Richarda Krále (190), Jiřího Polanského (184), Jana Peterka (136) a Marka Zadinu (130).
Drží i platné rekordy celé soutěže v základní části (nejvíce gólů i bodů: bilance 40+43 v ročníku 2012/13) a v play off (nejvíce gólů i bodů: bilance 17+16 v roce 2011). Vyhrál extraligu se Spartou (2006) a dvakrát s Třincem (2011, 2019).
Na startu rekordní sezony 2012/13 zaznamenal svou nejdelší gólovou sérii, když skóroval v devíti zápasech za sebou. Nasázel v nich dvanáct gólů. V ocelářském dresu nastřílel v základní části osm hattricků, v sezoně 2013/14 se mu povedlo vstřelit hattrick ve dvou po sobě jdoucích zápasech.
Vloni v únoru vstoupil do Klubu hokejových střelců deníku Sport (250 branek v extralize a reprezentaci). Momentálně má v této statistice na kontě již 270 gólů.
