Praha - Nejlepší ligový zápas v Česku, který jsem kdy viděl, se hrál už hodně dávno. Vlastně to bylo ještě v socialistickém Československu, na stadionu Dukly Praha na Julisce, kde se ve studeném večeru v neděli 7. listopadu 1982 sešlo přes 10 tisíc diváků – o 9 tisíc víc, než sem obvykle chodilo a dodnes chodí.

Dukla hrála s Bohemians, týmem prožívajícím tenkrát svou nejslavnější sezonu v historii, během níž dosáhla na jediný titul a taky na semifinále Poháru UEFA.

A slavný titul se rodil v zápasech, jako byl ten na Dukle a po výkonech, jaký tam v zeleném dresu tenkrát předvedl šetadvacetiletý muž s číslem 2 na zádech. Vrchol nezapomenutelného mače přišel v 75. minutě, za stavu 3:3. Tehdy nenáviděná Dukla, tým komunistické armády, kam se chodilo povinně "na vojnu", už skoro slavila čtvrtý gól, když Ladislav Vízek přehodil brankaře Hrušku – než ale míč stačil zapadnout do brány, doběhl jej pravý obránce Bohemians František Jakubec a odkopnul pryč.

A protože se pořád hrálo, Jakubec se otočil, během několika vteřin byl na polovině hřiště, kde dostal přihrávku, po pravém křídle míč zatáhl až k brance, nacentroval a Jaroslav Němec dal čtvrtý, vítězný gól.

Sestava, kterou zná každý fanoušek Bohemians

Desetiletý mladší žák Bohemians v zelenobílé šále a čepici v hledišti si tenhle moment zapamatoval na víc než 30 let a bude si ho pamatovat navždy. V pátek večer si na něj vzpomněl znova, bohužel při té nejhorší možné příležitosti: to když přišla zpráva, že si František Jakubec ve svých 60 letech vzal život.

"Franta Jakubec", jak jsme mu tenkrát samozřejmě všichni říkali, protože jsme hráli v jednom klubu, patřil do základní sestavy, kterou vám ještě dodnes každý fanoušek Bohemians odříká, kdykoliv ho o to požádáte: Hruška Zdeněk – Jakubec, Bičovský, Prokeš, Ondra – Chaloupka, Zelenský, Sloup – Němec, Čermák, Hruška Vladimír. Náhradníci: Borovička, Marčík, Levý, Koukal, Mičinec, Příložný. Trenér Pospíchal, asistent Zadina.

Dobře se to pamatuje i proto, že skoro celá základní sestava a několik náhradníků tenkrát hrála v československé reprezentaci a týden po zápase na Dukle uhrála remízu 2:2 v Miláně s mistry světa z Itálie.

A stejně jako na Dukle i na San Siru tenkrát předváděl Jakubec výkon, který by mu o pár let později vynesl okamžitě angažmá možná dokonce i na tomhle stadionu nebo kdekoliv ve špičkové evropské lize. Jenže za hluboké normalizace na to musel zapomenout: do zahraničních angažmá se odcházelo až po třicítce, pokud neměl člověk dobrodružnou náturu jako Kubík s Knoflíčkem, kteří v létě 1988 emigrovali.

Setkání po letech v taxíku

Jakubec, na tu dobu vzor moderního evropského obránce, který každý zápas 90 minut "brousil pravou lajnu" od začátku do konce, to neudělal. Za Bohemians hrál 8 let, až do roku 1986, celkem 255 zápasů. Teprve pak odešel na rok do Řecka, na dva do Švýcarska, ale ještě v létě 1989 se vrátil na svou poslední sezonu do Ďolíčku.

Shodou náhod jsem s ním o tom jednou, o mnoho let později mluvil. Nastoupil jsem někdy v únoru 2007 na Kavčích horách do taxíku a ten řidič mi byl nějaký povědomý. Prozradil ho fotbalový míč na klíčkách od auta. "Pardon, nejste náhodou....?" Byl to on.

Praha byla tenkrát hodně zasekaná, takže jsme měli na rozhovor celkem dost času. Jakubec vzpomínal, že měl samozřejmě nabídky z mnoha týmů, myslím, že mluvil i o bundeslize a španělské lize. Jenže taky už měl rodinu, a tak zůstal. Být o deset, dvacet let mladší, nikdy by do taxíku jinak než jako zákazník sednout nemusel.

Tohle byl osud mnoha fotbalových generací před rokem 1989. To ale už nikdo nezmění a my, někdejší mladší žáci, si radši budeme pamatovat na to, jak chlapík s číslem 2 sprintoval přes celou Julisku pro věčnou slávu Bohemky. A děkujeme za to.