Jak vás výkon trestu změnil?
Posunul mě dopředu. Jsem jiný člověk. Poznával jsem sám sebe, učil jsem se tam všechno, co jsem neuměl. Mít pokoru, ochotu za všechno děkovat, zdánlivě obyčejné věci nebrat jako samozřejmost. Ve vězení jsem pochopil, že se něco stalo a řekl jsem si, že tohle už znovu absolvovat nechci. Proto teď říkám, že žiju čistý život bez viny a beze strachu, že na mě zase něco spadne.
Co je teď ve vašem životě jinak?
Úplně všechno. Vnímám věci jinak, vnímám lidi jinak. Mám zdravou pokoru, o které jsem dřív jenom mluvil. Byla to hezká fráze, ale jenom fráze. Doteď.
Co na pobytu za mřížemi nejhorší?
Ztratíte svoji identitu, najednou se stanete číslem. Ve vězení jsou lidé, o kterých se vám v životě nezdálo, že se s nimi setkáte byť jen v čekárně u doktora. A oni jsou tam, na pár metrech čtverečních s nimi musíte fungovat. Vybudovat si před nimi nějakou pozici, což je strašně zdlouhavé a stojí to spoustu sil. Ale mně se to díkybohu povedlo.
Měl jste někdy strach?
Samozřejmě. Strach máte často, nikdy nevíte, co se stane následující vteřinu. Ale musíte se s tím nějak naučit fungovat a žít, protože nějakou slabost na vás okamžitě všichni poznají. A pak vás to semele.
S jakým druhem spoluvězňů jste se setkával?
Byla tam všehochuť, včetně vrahů, kteří dostali pětadvacet let. I s nimi jsem se potkával, protože vězeňský systém je prapodivný. Nikdy jsem nikoho nezabil, nevyloupil jsem banku, nezprznil jsem dítě, nejsem masový vrah. Ostatně kdybych se nejmenoval Řepka, tak bych tam asi ani nebyl, ale pár lidí se přičinilo, abych do výkonu nastoupil. Nicméně v kriminále má každý na výběr dvě cesty a jsou výjimky, mezi které patřím já, které si ten správný směr vyberou.
Kdy vám bylo nejhůř? Byl to moment, kdy vám soud poprvé zamítl žádost o podmínečně propuštění?
To bylo velmi špatné. Už to datum nevěstilo nic dobrého: 11. 11., navíc krátce předtím zemřel Karel Gott, kterého si jako rodilého Plzeňáka na Borech zčásti přivlastňují. Celkově to bylo špatné období a všechno se nějak táhlo. Přitom jsem splnil všechny zákonné podmínky k tomu, aby mě propustili. Když jsem se dozvěděl zamítavou odpověď, málem jsem rozsekal celu a všechny zfackoval. Na to nedošlo, naštěstí se všichni klidili, když jsem šel naštvaný po chodbě (úsměv). To byl první těžký moment, proto ten blikanec.
To bylo ještě před tím, než jste se změnil…
Byla to reakce na určitý podnět. Zvlášť když jsem cítil, že nikoho nezajímá, co říkám, že jsem jen špinavej mukl a kus hadru.
Ještě před nástupem jste vězeňský život diskutoval s Jiřím Kajínkem, který za katrem strávil 23 let. Držel jste se jeho rad?
Radil mi, abych byl v klidu a až to za mnou zacvakne, abych všechno nechal za sebou, že mě čeká úplně jiný život. Prostředí je tam zvláštní a s normálním žitím nemá nic společného. Měl jsem se vyvarovat toho, že nastoupím do vězení a hned začnu vzpomínat, co bylo venku - takhle to nefunguje. Jakmile se brána zabouchne, je to brutální, málokdo se umí od všeho oprostit, ale já jsem to zaplaťpánbůh udělal. To mi Kajínek radil a hodně mi pomohl, že jsem těch sedm měsíců ustál.
Zmiňoval jste, že vám kromě jiných pomohl i plzeňský obránce a váš bývalý spoluhráč ze Sparty David Limberský. V čem?
Zachoval se strašně lidsky. Pomohl mi ve spoustě věcí, obstaral mi cigarety, které jsou v kriminále zlatem. Fandil mi, staral se, podporoval mě. Byl úžasný. Když jsem seděl, jako jeden z mála bývalých spoluhráčů mi pomáhal. Bylo to pro mě obrovské překvapení.
